To máte tak. Je snadné mířit výš či dál, natahovat se přese svět. Přijímat výzvy k čemukoliv, jen aby se člověk za tím rval. Hlavně, aby se to vyvléklo z obyčejnosti, k čemuž se ostatně vzájemně pobízíme už tak nějak z podstaty. A stejně tak se i u keší očekává, že budou vždy něčím svým těmi nej; přízemnost se nenosí. Jenže každý jdeme za tím, na co máme a že někdo zvládne cokoliv neznamená, že si s tím poradí všichni a tak jsem založil tu "nejobyčejnější" ze všech keší, protože si na nic nehraje. Je taková jaká je. Prostě bod zvoucí na procházku. To aby si člověk někdy vychutnal i nenáročné radosti; zejména, když (třebas dočasně) nemáme možnost psát příběhy velkými slovy cest. Tehdy se hodí být nám něco na dosah. Tedy pokud si jí nesebereme hned, čímž bychom přišli o příležitost, až nám jednou svou krabičkou přijde místo bezezbytku vhod. Tahle je tu totiž hlavně pro ty z nás, kterým se obzory (byť na chvíli) vzdálily k nedosažení; kdo to tak má, dozajista ví. Proto se za ní nehoňte plní sil; takových v okolí čeká jinde dost. Zde se s nikým, ani se sebou, nepoměřujete. Svým určením jde spíše o dárek bodu, přesto není keš místně prázdná, přinejmenším pro mne ne. Plesenskému potoku jsem doprovázel tok už bezmála před třemi desetiletími, děti u něj vyrostly. Můj život jej bral za kulisu v představení světa ve chvílích potřebného zklidnění. A od nepaměti jsem se v něm snažil zahlédnout oploutvený stín; dosud se mi to však nepodařilo, tak třeba budete mít větší štěstí. Jeho zurčení mne uspávalo v představách i ve vzpomínkách, naslouchal jsem tenkému čůrku v suchých létech i šlapal břehy podél hučivě rvavých rozvodnění za dešťů. Máčel si v něm bosé nohy i jej přeskakoval, když jsem ještě mohl, prostě si myslím, že tahle nitka vody si zaslouží pozvání vás všech, nejen mne kdysi s kočárkem. Navíc je u něj právě tak hezky a romanticky, jak jen se svedeme dívat kolem sebe, tedy pokud se tu zrovna nepřemnožili komáři. Tak snad se vám bude procházka líbit tolik, co vždy mně...
Při odlovu dbejte prosím na nenápadnost, někdy je tu lidí mnohem více, než by bylo příjemné. Zejména o víkendových odpolednech. A proč právě "Potůčková"? No protože sem se odjakživa chodívalo na procházku k potůčku zvanému Plesenský, který (zrozený z melioračního potrubí severně od Velké Polomi) se tu v zákrutech překvapivě nespoutaně vine už vcelku dospěle. Tady určitě už stojí za pozornost tahle původně strouha dozrálá do potoka, protože ve slunci či pode sněhem umí namalovat do přírody vskutku půvabné obrazy. Na své tříkilometrové cestě za vylitím do Opavy je tady pro mne nejhezčí; ale to asi jen (tím především) kvůli vzpomínkám. Však posuďte sami, nakolik i vás (a zda vůbec) osloví. A to přestože suchem aktuálně sotva teče, avšak zatím se drží...