Zemská hranice u Budišova a hospoda Grafenau

Stará zemská cesta, vedoucí ze slezské Opavy přes Melč, Staré Těchanovice a Svatoňovice na Moravu, překračovala v mělkém údolí před Budišovem, zemskou hranici mezi Moravou a Slezskem. Její průběh najdeme jak nastarých, taky na některých současných mapách. A v terénu ji dodnes dokumentuje starý žulový hraniční kámen, stojící v údolí bezejmenného potůčku pod silnicí. Z něj sice, bohužel, po druhé světové válce umné české ruce důsledně odsekaly všechny původní německé nápisy, informující o tom, že tudy probíhá zemská hranice. Kámen tu však naštěstí přečkal až do dnešních dnů, kdy už mu snad žádné další nebezpečí nehrozí. Při zemské cestě tu od nepaměti stávala také mýtnice a zájezdní formanská hospoda. Ta měla v průběhu času různá jména. Nejstarším známým je „Grafenau,“ což by v překladu mohlo znít „Hraběcí niva.“ Název vznikl nejspíše na konci 17. století, kdy ves Svatoňovice, poslední slezská obec na zemské cestě, na jejímž katastru, v mělké nivě u potoka hospoda stojí, byla v majetku hrabat z Hodic. Další, pozdější názvy hostince byly „Schänkhäusel,“ „Rest Schänk“ nebo nejnověji německy „Schles“ a po válce česky „Slezsko.“ Jméno jednoznačně svědčí o tom, že její budovy se nacházely ještě na slezské straně zemské hranice. Na mapě prvního rakouského vojenského mapování z let 1764-68 je žluto-zeleně vyznačena zemská hranice, vedoucí korytem potoka od severu k jihu, od řeky Moravice k Budišovce a také hostinec (Wirtshaus - zkratka W:H:) Grafenau. Jeho budovy stojí na slezské straně; Budišov, ležící západně, je už na Moravě. Byla zde současně i mýtnice, v níž se od formanů, přepravujících zboží mezi Moravou a Slezskem, vybíralo stanovené mýto. Zdejší krčma sloužila v té době především právě formanům jako místo, kde zastavovali se svými povozy. Tady restaurovali - obnovovali své síly, pojedli a napojili sebe i své unavené koně. Měli za sebou prudké, únavné stoupání od řeky Moravice ke kapli 14 Pomocníků v nouzi a další od Starých Těchanovic ke Svatoňovicím. A před sebou měli vidinu pohodlného noclehu a dobrého jídla ve zdejší hospodě. A taky vyhlášeného piva z panského pivovaru v Čermné, které se zde čepovalo. No a kromě toho, bylo tu levněji než v hostincích v Budišově. Při zpáteční cestě jim pak také zkušenost velela, že než ve městě Budišově, je lepší zastavit k delšímu odpočinku až za kopcem, u zemské hranice. Stejně se tu museli zdržet kvůli mýtu, kdy byl jejich náklad podrobován kontrole, na jejímž výsledku se stanovovala výše poplatku. A vedle formanů se tu zastavovali také kupci, sedláci i pocestní a v pozdějších dobách i výletníci a turisté. To už bylo na přelomu 19. a 20. století, kdy se v rámci změn životního stylu, lidé začali věnovat turistice. Pěší vycházky nejen budišovských, ale i vítkovských a opavských turistů do malebného údolí Moravice, si vyžadovaly také příjemná místa k odpočinku a nabrání nových sil. A tak, po zrušení mýtnice ve druhé polovině 19. století, nastala nová konjunktura zájezdních hostinců. Vedle zdejší hospody to byl i například hostinec Milíře (Kohlenbaude) v údolí Moravice pod Budišovem nebo „Birkenhäusel“ u Vítkova či „Morahäusel" v Mokřinkách. Tehdy měla zdejší hospoda název "Restschänk", což by se dalo volně přeložit, jako místo, kde se pocestní najdou příjemné odpočinutí. A také se tu čepovalo jiné pivo než v Budišově. Sem se vozilo pivo, vařené v malém, původně panském pivovaru v Čermné, který již před rokem 1870 koupil majitel tamějších břidlicových dolů Anton Kunz. Ten v roce 1872 přikoupil i vítkovský pivovar. A pivo z jeho, později Philippova vítkovského pivovaru, se sem vozit nepřestalo. Tehdejší podobu hostince vidíme na fotografii z doby před první světovou válkou. Až do konce druhé světové války tady hostinskou živnost provozovali Johann a Teresie Sommerovi, po válce pak hostinec převzal Isidor Žídek. Po nějaké době budování nové, socialistické společnosti, však byl hostinec uzavřen a objekt č.p. 53 už sloužil pouze k bydlení. V posledních letech, po roce 2000, je dům opuštěný a nezadržitelně chátrá.

text: Petr Zahnaš, Pověsti a vyprávění od řeky Moravice, 2020