Tato terénní obtížnost je věnována pozdnějším jarním květinám.
Tuhle keš bych ráda věnovala Romanovi pantok, který mne naučil, jak sedmikvítek vypadá. Potkali jsme jej při kešování 29. 5. 2022.
Sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), také obecný
je drobná, vytrvalá, v květnu až červenci bíle kvetoucí, planě rostoucí rostlina, jediný evropský zástupce rodu sedmikvítek.
V české krajině je rozšířen především v nejvýše položených oblastech a jen roztroušeně roste na navazujících územích, tvoří přechod mezi teplomilnou a chladnomilnou květenou. Nejvýše vystupuje v Krkonoších do 1450 m n. m (Bílá louka). Sedmikvítek evropský je v "Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky" zařazen mezi vzácnější druhy vyžadující pozornost.
Vyžaduje půdu humózní, chudou na živiny, a hlavně s kyselou reakcí. Roste nejčastěji v horských smrčinách, na polostinných vlhkých až mokrých horských loukách, na rašeliništích a bažinách, někdy též jako podrost klečových porostů. Mimo les jej lze nalézt většinou nad hranicí lesa, v nižších polohách je vzácný.
Vytrvalá bylina s přímou, nevětvenou lodyhou vysokou 5 až 15 cm, vyrůstající z tenkého, plazivého oddenku na koncích hlízovitě ztlustlého. Lodyha je porostlá jednoduchými, obvejčitými nebo kopinatými listy, spodní střídavé (nejvýše tři) jsou přisedlé, celokrajné a na konci tupé. Horní (v počtu 5 až 12) rostou nahloučené v přeslenech na konci lodyhy, jsou krátce řapíkaté, po obvodě jemně zubaté a vrchol mají špičatý. Čepele spodních listů bývají dlouhé jen 3 až 8 mm, u horních jsou větší, 2 až 5 cm. Po odkvětu listy žloutnou a opadávají, suché lodyhy většinou zůstávají vzpřímené po celou zimu.
Z úžlabí horních listů vyrůstají na tenkých, asi 3 cm dlouhých stopkách jeden až dva květy, nejčastěji sedmičetné. Odtud pochází i rodové jméno "sedmikvítek", skutečný počet se ale může pohybovat v rozmezí 5 až 9. Květ velký až 15 mm má kališní lístky drobné, jen 3 mm dlouhé, čárkovité a korunní lístky bílé či výjimečně narůžovělé, velké až 7 mm, eliptické a na konci špičaté. Elipsoidní prašníky, nejčastěji sedm (5-9), jsou oranžové, čnělka je zakončena hlavičkovitou bliznou. Prašníky se otvírají mnohem později, než dozrají blizny, a proto bývá často pyl opylovačem přenesen na již neživou, zaschlou bliznu. Květy neprodukují nektar a jsou hmyzem navštěvovány jen řídce.
Plod je mnohosemenná, kulatá tobolka velká 5 mm obsahující vejčitá, asi 1 mm velká semena. Tobolky se otevírají chlopněmi a semena z nich většinou vypadávají v říjnu a listopadu, někdy však zůstávají až do poloviny zimy uzavřená v tobolce na lodyze. Pravděpodobně z důvodu špatného opylování se u tohoto druhu semena vyvíjení jen zřídkakdy.
Sedmikvítek evropský vytváří málo semen a mají různou dobu dormance, tvrdé osemení špatně propouští vodu a drobné semenáčky se málo prosazují v zapojeném porostu. Je předpoklad, že se v přírodě rozmnožuje semeny jen výjimečně a šíří se většinou vegetativně.
Z hlízy mateřské rostliny roste jeden až pět tenkých oddenků na koncích hlízovitě ztlustlých. Oddenky jsou nevětvené, až 75 cm dlouhé a spirálovitě stočené v měkkém substrátu asi 2 cm pod povrchem. Hlízovitý konec se vyvine ve vytrvalou hlízu, ze které po uschnutí spojovacího oddenku vyroste kořen a další rostlina. Nová hlíza po zesílení vypouští oddenky a vytváří opět dceřiny hlízy a rostliny.
Z podzemních pupenů stávající lodyhy mohou vyrůst nové lodyhy, které pokvetou až následný rok, vytvářejí tak husté trsy rostlin. Taktéž z úžlabí spodních listů vyrůstají odnože plazící se po povrchu půdy, jejich konce se zavrtávají do půdy a tam se na nich vyvíjejí hlízy. Při narušování půdy nebo jejím přesunu dochází k rozptýlení drobných hlízek po okolí.
Razítko není věcí na výměnu, musí v keši zůstat.