Po cestě, která vede směrem od Bílkova se po modré turistické značce dostanete až na oblíbený vrchol kopce Bába (665 m.n.m.). V samotném úvodu trasy narazíte na křížek z 19. století, konkrétně z roku 1858. Křížek je nově zrenovovaný. Celkový dojem z místa umocňují dvě lípy a výhled na Bílkov i Dačice.
Bílkov
"Bílkov se nachází cca 3 km severovýchodně od Dačic v nadmořské výšce 478 m. Obec má 386 obyvatel (k 1. 1. 2022). Říká se, že se tu kdysi dolovalo stříbro čili bílý kov a odtud prý dostala obec jméno Bílkov. V okolí se však žádné doly nenachází a nic nenasvědčuje tomu, že tu někdy byly. Pravděpodobnější - avšak nepodložená - verze hovoří o místním statku, který patřil nějakému Bílkovi. Ve staročeštině mu pak říkali "Bílkov statek", zkráceně potom Bílkov. První písemná zmínka o Bílkově pochází z r. 1253. Na staré listině se uvádí tehdejší majitel panství Smil de Belkow. Hrad, který zde Smil postavil, byl pobořen v polovině 15. století a nebyl již nikdy opraven. V současné době můžeme nalézt pouze nepatrné zbytky zdiva tohoto centrálního sídla rodu Ranožírovců.
Nejvýznamnější dominantou obce je bezesporu kostel sv. Jana Křtitele s přiléhajícím hřbitovem obehnaném ohradní zdí s mohutnými kamennými opěrnými pilíři. Nejstarší částí kostela je sakristie, která pochází z poloviny 13. století a která byla původně kaplí s rodovou hrobkou pánů z Bílkova. Dřevěná věž kostela byla teprve roku 1803 nahrazena 37 metrů vysokou věží kamennou. Každý den v 7 a v 19 hodin zní zvonění jediného a nejstaršího zvonu zvaného Jan, který zbyl ze třech původních. Podle pověsti byl vyryt býkem ze země v místech bývalého hradu Krumvald. Proto je také někdy nazýván "Bejkovec". Dva menší zvony sv. Prokop a Dušička byly za 1.sv. války (1916) odebrány a roztaveny k válečným účelům.
Bílkovské panství
K nejstarším známým rodům na jihozápadní Moravě patří i rod Ranožírovců s erbem jednoho jeleního parohu. Nejvýznamnějším z tohoto rodu byl Smil, později nazývaný z Bílkova.
Ve 30. nebo 40. letech 13. století se Smil a jeho bratři (Jaroš, Markvart, Ratibor a snad i Ranožír) velmi často pohybovali v okolí krále Václava I. a jeho syna Přemysla Otakara II. Smil také krále doprovázel v letech 1254-1255 na křížovou výpravu do východních Prus a v letech 1276-1278 byl mezi královými vyslanci, kteří vyjednávali ve Vídni druhou mírovou smlouvu s Rudolfem Habsburským.
Na přelomu 13. století začal Smil budovat v Bílkově své sídlo - hrad, po němž se poprvé jmenuje v listinách z roku 1253 a to je zároveň první písemná zpráva o Bílkově. Někdy je také uváděn jako datum první písemné zmínky rok 1238. Jde však pravěpodobně o omyl, při němž byla listina týkající se Ratibora z Bělkovic u Olomouce považována za doklad o Ratiborovi, bratrovi Smila z Bílkova a datum tak bylo posunuto o 15 let. Přesto se v roce 1988 uskutečnila v Bílkově oslava výročí 750 let založení obce.
Zároveň s hradem začali stavět Ranožírovci v Bílkově kostel sv. Jana Křtitele, jehož sakristie byla původně kaple s rodovou hrobkou. Naposledy se o Smilovi hovoří v listinách z roku 1279 a roku 1303 se uvádí už jako mrtvý.
Po Smilovi spravoval bílkovské panství Ješek. Pravděpodobně byl Smilovým synem. Ješkovou dcerou byla zřejmě Klára z Bílkova, jejímž prostřednictvím patrně přešlo bílkovské panství roku 1339 na pány z Hradce. Klára byla druhou ženou Oldřicha z Hradce (1316-1348). Páni z Hradce bílkovské zboží vlastnili do roku 1459 s výjimkou let 1399-1404. Po Oldřichovi získal panství jeho syn Heřman. Ten zapsal roku 1399 bílkovské zboží své dceři Elišce a jejímu manželovi Janovi z Kravař. Z tohoto zápisu víme, že v té době k bílkovskému panství patřily i další osady: Dačice, Dobrohošť, Hříšice, Chlumec, Hradišťko, Toužín, Hostkovice, Manešovice, Dolní Němčice, Lipolec a zaniklá ves Veleš. Hradečtí s Janem vedli o panství spor, který byl urovnán teprve r. 1404 smírčím rozhodnutím Jindřicha z Rožmberka. Páni z Hradce tohoto roku vykoupili panství zpět.
Sporům o panství však nebyl konec. Bílkovské zboží odkoupili dva bratři - Oldřich (zvaný Vavák) a Jan z Hradce. Po jejich smrti zdědil panství Menhart, Janův syn. Oldřichova dcera Anna si však toto dědictví nárokovala také. Její manžel Hynek Ptáček z Pirkštejna přepadl krátce před svou smrtí pro jakýsi dluh v dubnu roku 1444 hrad a městečko Bílkov, dobyl ho a pobořil. Menhart Annu pohnal r. 1447 k soudu: "... Hynče z Pirkštejna, muž někdy její, v této mírné zemi, nočním během a mocí vpadl mi v hrad můj Bílkov a v ta se zboží uvázal, kterýchž já jsem byl držení a ona to vědúcí v ten hrad a v ta všechna zboží se uvázavši, toho mi nechce sstúpiti."
Dále měl bílkovské panství v držení Menhartův syn Oldřich. Protože neměl dědice, odkázal panství bratrům Jindřichovi a Heřmanovi z Hradce. Poručník těchto sirotků prodal panství kvůli splacení dluhů roku 1459 Volfgangovi Krajíři z Krajku za 10 800 zlatých. Volfgang bílkovské panství spojil s Landštejnem a ostatními zbožími a protože hrad v Bílkově byl notně rozbořen a tudíž neobyvatelný, roku 1459 se střediskem panství staly Dačice. Hrad byl následujícího roku stržen a již nikdy nebyl obnoven. Zdivo bylo rozebráno místními na stavbu jejich domů.
Kostel sv. Jana Křtitele
Citace bílkovského učitele Petra Bureše z r. 1866:
Z důležitějších budov jest prastarý nyní filiální ale dříve farní kostel sv. Jana Křtilete. Kostel ten počítají mezi nejstarší v zemi a jde v něm jako mnoha jiných pověst, že v něm apoštolové slovanští sv. Cyril a Methoděj kázali a mši svatou sloužili.
Kostel ve svých základech pochází z 15. století ač postraní kaple, které nyní používá se co sakristie a která původně byla kostelíčkem, jest mnohem starší.
K roku 1371 připomíná se při něm fara, která však v 16. věku zanikla a Bílkov i s ostatními sem přifařenými obcemi mimo Jersice přifařen byl do Dačic a od té doby dojíždí sem každou I. neděli k vykonávání služeb božích pan farář z Dačic.
Farní stavební spustlo. Až roku 1790 na místě spustlého dřevěného farního domu byla vystavěna nynější škola.
Volný v církevním místopise uvádí, že původní kostel zachoval se na evangelní straně. Pod kostelem byly v roce 1771 nalezeny 3 balzamované mrtvoly ve zcela steřelých rakvích.
Kdyby posud zachovalé podání, že svatí apoštolové moravští v Bílkově kázali a služby boží konali, historicky se potvrditi dalo, byl by původní kostel ovšem jeden z nejstarších v zemi.
Ve světovém letopise VI. 159. praví se, že Dačice byly roku 1183 vesnicí. Jádro panství v pravěku byl Bílkov, neboť v dávnověkosti příslušela část panství nynějšího k hradu Bílkovu.
Za doby svatého Methoděje povstal tu kostel sv. Jana Křtitele na návrší, kdež svatí věrozvěstové hlásali slovo boží v jazyku slovanském konajíce bohoslužby a při něm zřízena duchovní správa. Dačice byly tehdy asi nepatrnou vesnicí patřící k bílkovskému hradu.
Památný spis v Bílkovském chrámu Páně
Podle vyjádření našich předků, stojí Bílkovská zákristie přes tisíc roků, která ale dříve kostelem bývala - a panovalo zde náboženství pykardistické (nukardistické?). Dále se udává, že tento nynější kostel přes pět set roků stojí, od koho byl staven a na čí náklad, není znám, jenom to jisté jest, že byl farním kostelem, bydlel zde farář a vrchnost. Když pak se vrchnost a farář v roku 1589 do Dačic přeložili, zůstával zde kaplan až do roku 1775 a k této farnosti přináleželi: Bílkov, malý Pičin, Hříšice, Dobrohošť, Manešovice a Jersice. Když pak skrz nedostatek kněžstva byl kaplan z Bílkova na jiné místo přesazen a jenom každých čtrnáct dní duchovní z Dačic dojížděl do Bílkova služby Boží konat, oddělili se Budiškovice a Jersice a přidali farností k horní Slatině. - více v Bílkově nebydlel, těch prvnějšich sedm vesnic u Bilkova farnstí pozustali, sem pochovávali a každých čtrnáct dní od Dačického faráře služby Boží zde konané byli.
Dříve nebývali ve zdejším kostele žádné varhany, až pak přičiněním zdejšího obecního kováře Františka Křížka, který zde z 19. rozen byl, malý positiv zřízen byl.
V roku 1842 byl zdejší kostel až pod malé oltářky nákladem kostelním a sedmi farních obcí sklenut, dříve byl stron a khor dřevěný, zem zmozaikovaná, khor postaven zděný, varhany od toho samého kováře Františka Křížka vpravené, pedál nový přidělán, což všecko čtrnáct set a pět a třicet zlatých šajnů koštovalo.
Též roku 1842 nechala obec Bílkov od toho samého kováře Františka Křížka zhotovit hodiny na věž, které osmdesát zlatých šajnů koštovali.
V roku 1827 byl velký oltář nákladem farníků od Jána Kandusa šlatira z nové Říše štafírován.
V roku 1861 byly obarvené postranni malé oba oltářky a oštafírované nákladem Vavřince Soukupa 15. z malého Pičína za 60 zl rakouského čísla.
Ochotnické divadlo
Počátky ochotnického divadla spadají do roku 1906, kdy na místní škole působil učitel František Kocián. Ten nadchl pro divadlo několik známých a společně 6. května 1906 sehráli v hostinci u Šlupků jednoaktovaku "Pan Franc". Následující rok byly na vánoce sehrány další dvě jednoaktovky, pokračovalo se i v roce 1908. Potom byl učitel Kocián přeložen a v obci vznikla skupina venkovské omladiny. Mládež hrála 2x až 3x do roka až do první světové války. Ke konci války namaloval Petr Fidler i oponu. Divadlo se hrálo několikrát u Syrovů a potom ve mlýně. Po založení sboru dobrovolných hasičů převzali v ochotnickém divadle iniciativu hasiči. Tak například v roce 1930 sehrál zábavní odbor sboru dobrovolných hasičů v hostinci Petra Stejskala (ve mlýně) "Vojnarku" a další hry náledovaly. Během jednoho roku sehráli i 4 premiérová představení.
Za vrchol ochotnické činnosti pamětníci považovali sehrání hry "Maryša", se kterou soubor vystupoval nejen v obci, ale i v sále městské spořitelny v Dačicích na oslavách 50 let trvání hasičského sboru v Dačicích, tedy roku 1932.
Škola
První zmínka o škole pochází z roku 1730. Školní budova bývala původně ve Vrbové ulici (č. 5), roku 1790 byla prodána učiteli a vystavěna nová škola na místě bývalé fary nákladem hraběte z Osteinu. Tato nová škola měla jednu učební síň a světnici s kuchyňkou pro učitele. Škola byla uzavřena k 31. 8. 1978 z důvodu nedostatku žáků.
Mlýn
Nejstarší známí majitelé mlýna v Bílkově byli Malíkovi. Rozsáhlé úpravy se mlýn dočkal v roce 1820. Roku 1864 byl mlýn odprodán velkostatku. Ve stejném roce byl zrušen rybník patřící ke mlýnu a byl přeměněn v louku. V 80. letech 19. století velkostatek mlýn prodal mlynáři Václavu Vejmělkovi, který jej prodal dalšímu majiteli někdy v době mezi říjnem 1888 a březnem 1890. Zpráva o požáru v jedné stodole v únoru roku 1895 hovoří o majitelce paní Hruškové a o nájemci mlýna (jejím bratru) panu Bláhovi. Někdy mezi léty 1897 a 1900 získal mlýn Petr Stejskal, který zde také provozoval hostinec. Neobývaný a schátralý mlýn byl roku 1973 stržen. Ještě v 80. letech 20. století ležel mlýnský kámen s vyraženým datem nedaleko bývalé stavby u silnice.
Obecní knihovna
V roce 1922 byla založena obecní knihovna s 31 knihou. Svou pravidelnou činnost zahájila o rok později. V tomto roce už činil počet výpůjček 482 knih za rok."
Zajímavým zdrojem je web uvedený níže, který vřele doporučiji!
Zdroj: www.bilkov.cz