Paměť je pro život velmi důležitá. Na základě ní si z prožitků budujeme zkušenosti a tvoříme modely fungování světa, ve kterém žijeme. Její špatné fungování tak může působit docela dost potíží a z toho vyplývajícího strachu. A to nejen, když si neumíme zapamatovat nové věci, ale i když si nedokážeme potřebné informace zrovna vybavit, nebo když se dozvídáme, že se události udály jinak, než si pamatujeme. Vždyť co jiného nám pak může unikat? Ne nadarmo se sypou nemalé částky do výzkumů neurodegenerativních onemocnění a jejich léčbě, např. velmi známé Alzheimerovy choroby.
Přesto není v lidských silách si vše zapamatovat. Nemůžeme být všude a pozorovat ze všech úhlů, máme omezený čas na zkoumání, a sám mozek pracuje s aproximacemi. Proto se vynalézají různé způsoby uchovávání informací. Tak se můžou efektivně "odložit na později", až budou skutečně potřeba. A to nejen pro jednotlivce, ale i mohou se tak předávat, sdílet, či vyměňovat mezi různými lidmi, skupinami, i generacemi.
Je důležité znát systém, v jakém se takto zapsaná informace předává. Jakýsi klíč, kterým lze informace v určité podobě odemknout pro vstup do mozku. Takový klíč lze díky chytrým lidem i zpětně rekonstruovat, ale ne vždy se to podaří, a pak zůstávají odložené informace navždy utajené.
(Příklady zápisu čísel několika kodifikovanými způsoby)
Kromě toho, co si sami pamatují nebo nepamatují, mívají lidé strach i z toho, že si nikdo nebude pamatovat je. Anebo i jak si je budou ostatní pamatovat. Tento pud se dá dle eposu o Gilgamešovi připodobnit k touze o nesmrtelnosti - člověk neumírá, dokud na něj lidé vzpomínají. Tak se příběhy o nás dostávají k našim následovníkům. Ovšem ani zde se nevyhneme omezením, které vyplývají z první části textu.
Časem se o osobnosti dochované údaje ztrácí. Už po pár generacích se o osobě příběhy nevypráví, a jejich místo nahrazují příběhy bezprostřednějších předků, které jsme skutečně zažili.
Symbolicky je to vidět na hřbitovech, kde se mohou nacházet náhrobky, o které se nikdo nestará, a to tím spíš, čím starší náhrobek to je. Ti nejbližší, kteří se o ně starali, už také nejspíše zemřeli, a jejich potomstvo už nemusí bydlet dostatečně blízko.
Zapomenutí se nevyhýbá ani slavným osobnostem. Ačkoliv se to tak zdát nemusí, protože se o nich učí, je to pouze v souvislosti s pár významnými činy či díly. Jen v případě dochovaných životopisů, tedy "odložených vzpomínek", dostaneme lepší obrázek o tom, co přesně se za jménem skutečně skrývalo za osobnost - co měli rádi, co nesnášeli, jaké měli tiky apod. Pak už je to jen otázka toho vybudit o ně znovu zájem, ať už kusými anekdotami (spíše pro ty slavnější), něbo třeba při sestavování rodokmenů.
Úvodní souřadnice vedou na místo, kde se často vzpomíná. Chodit tam nemusíte - keš se na něm ani v jeho blízkosti nenachází. Můžete si tam v klidu a tichosti hloubat nad souřadnicemi keše.