Vítejte na dalším setkání na útulně!
Pokud jste na tento event klikli omylem a neznáte dosavadní kontext, můžete se zorientovat v minulých listinzích. Zde je výčet všech dosavadních eventů na útulně:
 |
GC966CX |
CITO Stavba útulny |
|
GC9V6ZX |
CITO Stavba útulny Velký Punťa II |
|
GCA0YG8 |
CITO Stavba útulny III - Hledá se ovce! |
 |
GC8M9N5 |
Silvestrovský betatest útulny |
|
GCA31R2 |
Novoroční CITO Vypito na útulně Míša IV |
Kronika útulny Koko
Ti z vás, kteří četli předešlé listingy (to bude tak maximálně Mirek Dušín Routa), jsou teď zajisté zmateni. Útulna Koko? Útulna Míša? Nemělo to ten praštěný název... jakže to bylo... Velký Punťa? Kolik těch útulen stavíte?
Přátelé, nebojte se, nepřehlédli jste se, opravdu se jedná o jednu a tutéž útulnu. Jak si jistě pamatujete, název Velký Punťa navrhla a schválila během první pracovní brigády část našeho stavitelského konzilia, která byla momentálně mentálně oslabena rozličnými alkoholickými moky v dnes již neznámém množství a kombinaci. My, střízliví sabotéři a kolaboranti, jsme se snažili situaci zachránit a nejdříve jsme se pokusili naše alkokolegy přehlasovat, což by teoreticky mělo být proveditelné díky jasné početní převaze. Avšak klub přátel deliria tremens viděl tou dobou dvakrát, takže se dopočítal dvojnásobku členů ve svých řadách, na základě čehož prohlásil hlasování za vyhrané a demokraticky nařídil pojmenovat útulnu Velký Punťa.
Po neúspěchu v hlasování se abstinenční skupina pokusila o nenápadně manipulativní a hlavně citlivé hodnocení názvu: "Poustevníku, dyť je to úplná chujovina", "To mohl vymyslet jen naprostej cyp," nebo: "Každej si pomyslí, že seš úplnej dement", avšak Poustevník byl neoblomný a název Velký Punťa už si pomalu psal na občanku do kolonky bydliště. Svůj postoj si ostatně dokázal racionálně obhájit: "Jůůů, mně se líbí jak je to blbýýý!" Marná snaha. Tento osudný den byl zapsán do světových dějin jako den výhry destilátového láku mozku nad soudnou sebereflexí.
Široká veřejnost přijala název s rozpaky, avšak přijala. Ač se tomu naše střízlivé rozumy bránily, nakonec jsme si na jméno útulny Velký Punťa přeci jen všichni zvykli a i ti největší mudrci se ho přes nemalé sebezapření naučili vyslovovat. Stalo se však, že před zahájením páté pracovní brigády Poustevník vystřízlivěl (trvalo to jen rok a půl) a k našemu ještě většímu zděšení slavnostně ohlásil přejmenování útulny.
"Přejmenovali jsme útulnu!" hlásil mi Poustevník nadšeně do telefonu, když jsem zrovna mířila vlakem na čtvrtou pracovní brigádu.
"Ježíšmarjá." ujelo mi. "Teda... hehe... Fakt jo? Super! A jak se jmenuje?"
"Útulna Koko!"
Chvíli bylo ticho.
Ještě chvíli bylo ticho.
Dlouho bylo ticho.
"Nechybí ti tam písmeno?" osmělila jsem se po prodělání náhlé mozkové smrti.
"Nechybí. Je to útulna Koko!"
"T."
"To vymyslela Míša," hájil se alibisticky Poustevník.
Zvláštní, pomyslela jsem si, Míša nechlastá. Taková pizzovina a oni to nevymysleli ožralí. Jakto??
"To je strašná kokotina!" zhodnotila jsem nový název vědecky. "A co takhle útulna pod Machnáčem?" navrhla jsem ve snaze to rychle zachránit.
"Ne! Je to útulna Koko!"
"T." doplnila jsem ho. "A co útulna Poustevna? Jakože na tvou počest."
"Ne! Je to útulna Koko!"
"T. Tak útulna Ovčárna. Ovčina. Ovčena. Na počest tvých ovcí."
"Ne! Je to útulna Koko!"
"T. A co Pastýřka? Pastevna? Jakože seš ten pastevec, velký honák tříhlavého ovčího stáda."
"Ne! Je to útulna Koko!"
"T. A co Rouno? Houně?"
"Dej ně pokoj s těma kundama ovcema! Nesnášim je!! Je to útulna Koko!"
"T. Bereš na ně dotace a beztak se před úřadama budeš tvářit, že je to ovčí chlív, tak bys jim moh dopřát tu čest a pojmenovat po nich útulnu."
"Neeee!!! Koko!!!"
"T."
Nakonec jsem uhádala aspoň ultimátum. Pokud do svého příjezdu přijdu s lepším názvem (rozumějte s názvem, který přebije absurditu Velkého Punti a Koko dohromady), je Poustevník ochoten útulnu znovu přejmenovat.
Trefit se do Poustevníkova vkusu není snadné. Pokud nejste naprostý pořez, perverzní prase, koprofil (raději to ani negooglete), anarchista a příležitostný alkoholik, tak nemáte šanci naladit se na jeho myšlenkovou frekvenci. Je záhadou, již budou v budoucnu studovat senzibilové, okultisté, spiritisté, čakristé a karmisté, jak se na takovou frekvenci dokázala naladit Míša.
Míša je jedním ze tří členů realizačního týmu stavby útulny. Hlavním organizátorem je Poustevník a za třetího člena útulnového grémia jsem byla k mému zděšení prohlášena já. (Potěš koště.) Tichá, slušná a citlivá brontosauřice Míša je šedou eminencí stavby útulny. Je tak nenápadná, že jsem si zapamatovala její jméno až na druhé stavební brigádě a pořádně jsem si jí všimla až na té třetí. To však byla chyba mé přezíravosti, neboť křehká diblice Míša od počátku drsnila na stavbě jak Ukrajinec na nucených pracích. Tahala šutry, rubala dřevo, oháněla se vrtačkou i dláty jako by to byly šminky. Míša však měla v celé věci Útulna ještě jednu zásluhu. Tu úplně největší. To ona Poustevníka hecla, aby na svém pozemku postavil nouzové nocležiště pro poutníky. Sám Poustevník mi vyprávěl tento historický moment takto.
"Potkali jsme se spolu v Nízkéch Tatrách. Já jsem šel s kamoškó a ona šla zrovna před nama. Bylo to někde mezi útulnou pod Kečkou a Ďurkovou. Ona spala pod Kečkou ten večer a říkala, že ten útulnář, že byl ňáké moc slizké. Ne útulné, ale přítulné. Míša byla totiž docela hezká. Šli jsme pár metrů za ňó a já povedal té své kamošce, hele, podívej se na tu kočenu. Ona měla - teda ona říká že neměla, ale podle mě měla - takovó tu spirálu na krku. Však víš co myslim. Nevíš? Nosily to takový ty holky, kterém já říkám 'korálky, baťůžek, deprese'. Takové ty polodredaté. Dřív se mi líbily, ale pak jsem zjistil, že jsou k ničemu. No. Takže my jsme ju dohnali - já jsem se s ňó chtěl seznámit, to řikám na rovinu - a dali jsme se do řeči. Já jsem jí začal vykládat ty pohádky o tom, že taky chci postavit ňákó útulnu a jakože blabla. To já už měl v hlavě dlouho a říkal jsem si, že by se na to dala sbalit. No a ona mi na to řekla - 'Tak jo, postavíme útulnu!' A najednou čumim, ty jo, jak jako postavíme útulnu? To jako řekla jen tak nebo to myslí vážně? A ona povidá - 'Jé, to bysme mohli uspořádat ňákou bronťárnu na to, já tam sezvu lidi, dobrovolníky.' No koukal jsem jak puk, jak se toho tak samozřejmě chytla. No a tak jsme se ještě tam na hřebeni domluvili, že teda začneme stavět.
Pak jsme se s Míšó dlouho neviděli. Předběžná domluva byla, že začneme na podzim 2020. Kácením, odkorňováním. Jenže. Přišla ta druhá, třetí, čtvrtá, pátá vlna, takže zase samý zákazy, blá blá, hnusný počasí, tak jsme to přemístili až na jaro a potom vlastně až na léto. No a to byla ta velká akce, když jsi dojela ají ty.
Já jsem totiž té Míše nevěřil, víš, protože - dvaadvacetiletá kočka, mladá, studentka, Brontosaurka... Tak vona byla fajn, to jo... Já jsem ji jenom měl ve škatulce Brontosaurka, což jsou specifický baby, takový jakože... první noc až po svatbě. Nebo jak se to řekne. První sex. Nebo to. Takový asexuální. No. To je jedno. V každém případě, bylo zajímavý, že jsem se jí po tak dlouhé době ozval, ona o to zájem fakt měla. O tu stavbu jako. Stavbu! Ech. Zkrátka že to tenkrát myslela vážně. Slíbila že mi pomůže, já myslel, že si dělá srandu, a ona fakt přijela.
Takže tam jsme to vlastně ukuli v těch Nízkéch Tatrách. Já a Míša. To byl ten zrod naší útulny."
Kronika útulny Daisy
Ale vraťme se nyní k názvu útulny. Mým prvním tipem pro Poustevníka byla útulna Daisy. Poustevník je milovníkem všeho perverzního, sexistických humorů a pejorativně ambivalentních narážek. Přišla jsem tedy s návrhem, kterým bych tuto jeho osobnostní stránku podle svého úsudku mohla potěšit.
"Viděl jsi film Vše, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat?" otázala jsem se Poustevníka. "Daisy v něm byla ovečka, se kterou se vyspal psychiatrický terapeut. Přišel za ním pastevec s tím, že se chce léčit ze zoofilie, protože souloží se svojí ovcí. Terapeut si ji půjčil na prozkoumání a přefikl ji taky."
"Já ale nejsem zoofil." hájil se Poustevník.
"Já vím že ne. Ale ten film by se ti určitě líbil. Nikdo by nevěděl, proč se tak útulna jmenuje, a nikdo by se tě ani neptal. Daisy je normální jméno."
"Nechci nic s těma blbejma ovcema!" sekl Poustevník. "Nenávidim je!! A navíc nechci, aby se útulna jmenovala ženským rodem. To je tak prvoplánový! Všechny blbý vily se jmenujou po ženských. Vila Boženka. Vila Mila. Vila Pila. Já chci střední rod. Já chci, aby to bylo TO útulna."
Tím pohořel můj jediný seriózní návrh na název útulny. O další jsem se ani nepokoušela.
Kronika útulny Kunda
Čtvrtá pracovní brigáda byla v plném proudu a vymýšlení názvu útulny čile pokračovalo. Vlastně už ne tak úplně čile, a vlastně už ani tak moc nepokračovalo. Všechny solidní názvy byly již vyčerpány a žádný se nesetkal s Poustevníkovým zaujetím. Seděli jsme zrovna u večeře a vedli intelektuální diskuzi na téma vlastenectví a národních hodnot. Ostatně proto jsme se zde sešli, abychom společnými silami jednu národní hodnotu vybudovali a pozdvihli ducha lidu, paže tuž, vlasti služ, a takový ty kecy.
"Já už to mám," prohlásil náhle Poustevník, národomil z nás všech největší, jehož odkaz by mohl studovat i sám Tyrš. "Já tu útulnu pojmenuju na počest našeho prezidenta! Šak su ňáké vlastenec, né? Já su hrdé volič Miloše Zemana a vóbec se za to nestydím. Bude se to jmenovat útulna Kunda!"
Nejdřív byl smích. Ale Poustevník se nesmál. Poustevník byl vážný. Tak potom bylo ticho. Dlouho ticho.
"No jo, to zní fakt vlastenecky," povídám, "to se Ti moc povedlo, Poustevníku, fakt. Ještě k tomu vyvěs vlajku a zazpívej hymnu a pak nás všechny zavřou. Tak já myslím, že se to klidně může dál jmenovat útulna Koko. A třeba i s tím T."
"Né, to už není Koko. Odteď je to útulna Kunda!"
"Ale Poustevníku, Kunda to být nemůže, je to ženského rodu a to jsi nechtěl."
"Já jsem si to rozmyslel. Už se to jmenuje útulna Kunda! A já to hned přepíšu na fejsbukový stránce."
Byl neoblomný. Minimálně několik příštích hodin.
A tak se v dějinách naší útulny píše historický okamžik, kdy stavba nesla oficiální název útulna Kunda. Na počest našeho prezidenta.
Kronika útulny Myčipiči
"Ty, Poustevníku," povídám mu když zrovna seděl u počítače, "proč si vlastně nevyjedeš na gůglu generátor náhodných písmen a nevybereš si nějakej úplně nahodilej blábol? Vždyť ty stejně nehledáš nic normálního."
"Hm... generátor, říkáš?" Poustevník zagooglil. Chvíli se ozývalo klikání. Hodně klikání. "To je úplně boží!" zajásal Poustevník najednou, oči mu zářily přemírou nových podnětů. "Poslóchej! Sayp, Oalde, Uturi, Liarr, Truif, Shoolt, Theyw, Ytani, Kif..."
"No jo, samé perly," snažila jsem se ho přerušit, ale Poustevník jako políben múzou nepřestával předčítat smyčku:
"Huli, Buli, Ajta, Krajta, Ententýky, Ric, Pic, Nic, Techtle, Mechtle, Elce, Pelce, Bezklo, Bouku, Bos..."
"Super." povídám. "Takže útulna Koko už tě přešla?"
"Enyky, Benyky, Kliky, Bé, Ábr, Fábr, Domine, Šupky, Hupky, Kecy, Vkleci, Krindy, Pindy, Jemine..."
"To jsou hotové lingvistické skvosty. Takže útulna Kunda to teda taky nebude?"
"Hrci, Prci, Opůl, Noci, Myči, Piči, Letadlo, Vaka, Faka, Kucka, Pucka, Ajče, Pajče, Ruchadlo..."
"No tak vidíš, já myslím, že si určitě vybereš něco pěkného."
"Ruty, Šuty, Tuty, Fruty..." náhle přerušil. "Tady je takovéch pěknéch jmen, že si nemožu vybrat! Já chcu všechny!! Ty víš co? Já tu útulnu budu přejmenovávat každé téden. Šak co by musela mít jen jeden název když može mnět všechny? A co je komu vůbec do toho, jak se můj barák jmenuje. Dyť před óřadama je to stejně seník. A kdo viděl, aby se seník nějak jmenoval. A vůbec. Polibte ně všeci prdel."
A to byl do té doby historicky nejrouzumnější Poustevníkův nápad na název útulny. Totiž žádný.
Kronika útulny Míša
Brigáda skončila, všichni už dávno odešli. Odjela i brontosauřice Míša a my zbyli na stavbě s Poustevníkem sami. Chtěli jsme dál pracovat, ale moc jsme se nepřetrhli, jen jsme dodělali pár nedokončených prkotin a sklidili nářadí. A nastal čas odpočinku.
Ten čas mívám nejradši. Když práce skončí a všichni odjedou. Odpočinek na Poustevně je činnost ryze blahodárná. Nedělá se nic, jen se dojídají zbytky zkažených jídel, válí se v chalupě a žvaní. A někdy ani to ne. I ticho tu umí být.
Poustevník je tím nejlepším typem hostitele jakého znám. Totiž žádným. Jeho hosté žijí v jeho domě rovnocenně s ním, jsou u něj jako doma. Na nic se neptají, nic si nedovolují, všechno smí a nic před nimi není skrýváno. Mají v jeho domě stejná práva jako on. Mohou zůstat, mohou jít, mohou se vrátit a pobýt kdykoli chtějí a nikdy nic nemusí vysvětlovat. Jsou přirozenou součástí domu. Poustevníkův host není ctěnou audiencí ani Bohem do domu. Je něčím mnohem bližším. Jeho spolubydlícím. Není o něj přehorlivě pečováno, nýbrž je mu umožněno o sebe pečovat sám podle svých zvyků. Nejvyšší stupeň pohostinnosti.
Oheň praskal v kamnech a my s Poustevníkem zrovna vzpomínali na historicky první brigádu. "Ta byla stejně nejlepší," bilancoval Poustevník.
"Byla," přitakala jsem. "Ale to jsme tenkrát nevěděli. Nejlepší na všem byla ta absurdita a vzdušnost celého projektu. Jak jsme přišli na zelenou louku a říkali - tady to postavíme. A nebo tady. Ne, tady. Čiré sci-fi. Mohlo to skončit úplným fiaskem."
A jak jsme tak vzpomínali, na první brigádu, na Nízké Tatry a na Míšu, ozářil najednou Poustevníkovu hlavu paprsek světla prozření, ten, který naposledy ozářil Johanku z Arku, a Poustevník, na okamžik moudrý a vědoucí, prohlásil:
"Já už to mám! Míša! Bude se to jmenovat útulna Míša!"
A mně se chtělo říct - Konečně jsi, Poustevníku, dostal rozum. Vždyť sám víš, že jsi tuhle útulnu postavil proto, abys udělal dojem na ženskou. A stejně jako se vily Boženky a vily Mily pojmenovávají podle múz, které je inspirovaly, tak je nanejvýš podle řádu světa, aby se útulna jmenovala podle té, která kdysi s planoucíma očima prohlásila: Postavíme útulnu! Ale neřekla jsem to. Místo toho jsem naoko překvapeně zahlásila: "No to je ale skvělý nápad! Útulna Míša. Koho by to napadlo! Ty jsi hotový génius. Já jsem jednoznačně pro."
Až do druhého rána jsme trnuli v lehké nejistotě. Byli jsme si takřka jisti, že tichá introvertka Míša nás s návrhem pošle do háje pro přílišnou exhibici její osoby. Věřím, že ji spíše přemohl soucit k nebohé útulně Kunda, a tak obětovala svou nepředstíranou skromnost, nejctnostnější vlastnost která věnčí její svatozář, neboť druhý den napsala SMS:
"Bude mi ctí. Akorát to tedy není absurdní, není to ženského rodu a není to sprostý."
A to byl dojemný příběh o platonické lásce, která nepostavila vzdušné zámky, nýbrž skutečnou útulnu.
A já doufám, že Kronika útulny Míša je poslední kronikou naší útulny, kterou budu psát.