Servius Tullius

Servius Tullius († 535 př. n. l.) byl podle tradičního antického podání šestý král Říma, v pořadí druhý z etruské dynastie, který vládl asi v letech 575–535 př. n. l.[1] O historicitě jeho osoby současní badatelé nepochybují, o jeho původu a životě však existují rozporné zprávy. Patřil mezi nejoblíbenější římské krále a připisují se mu významné úspěchy i reformy. Podle údajů Tita Livia a dalších římských i řeckých autorů byl synem sabinského krále, který zahynul při dobývání jeho města, a vdovu se synem odvedl vítězný král Tarquinius Priscus do zajetí. Králova etruská žena Tanaquil prý pozorovala záři kolem jeho hlavy jako znamení přízně bohů, Servius si vzal nejstarší Tarquiniovu dceru a když byl Tarquinius (snad roku 578 př. n. l.) zavražděn, umožnila mu, aby se zmocnil vlády. Po 44 letech velmi úspěšné vlády, kdy město významně rozšířil a obehnal hradbou a provedl zásadní reformy, byl prý zavražděn vlastní dcerou Tullií mladší, která chtěla, aby se králem stal její muž, Lucius Tarquinius Superbus. Je ovšem pravděpodobnější, že zahynul spiknutím patriciů. Císař Claudius († 54), který se zabýval etruskou historií, však zanechal jiné

podání. Podle desky, která se našla v Lyonu, pocházel Servius z etruského Vulci a jmenoval se původně Mastarna. Se svým etruským spolubojovníkem Caeliem Vibennou dobyl a osídlil pahorek Caelius a zmocnil se vlády bez souhlasu senátu. Byl by tedy podle římského chápání tyran, který se až dodatečně nechal vysvětit na krále. Pro tuto verzi svědčí fresky v etruském hrobě, kde jsou i obě jména. Serviovi Tulliovi se připisuje několik významných reforem, politických, náboženských, vojenských i fiskálních a už ve starověku se pokládal za "druhého zakladatele Říma". Protože v Římě přibývalo svobodných mužů, kteří k patricijským rodům nepatřili, Servius občany rozdělil do šesti tříd, a to nikoli podle rodové příslušnosti, ale podle majetku a místa narození (tzv. tribue) a všechny pak zařadil do centurií (setnin). Shromáždění centurie sloužilo k předpisu majetkové daně i k odvodu mladých mužů, centurie se staly základními jednotkami vojska a každá centurie vysílala jednoho zástupce do nejvlivnějšího shromáždění, comitia curiata. Centuriátní třídy Občané byli rozděleni do šesti daňových tříd podle majetku, později měřeného v asech. V pořadí tříd patrně probíhalo hlasování ve shromáždění, kde se na nižší třídu dostalo, až když ve vyšší bylo hlasování nerozhodné. Podle třídy se občané také museli sami vyzbrojit. 1. třída s nejméně 100 000 asy: těžkooděnci s povinnou výzbrojí přilba, kruhový štít, hrudní a holenní pancíř, oštěp, meč. 40 seniorských a 40 juniorských centurií. 2. třída s nejméně 75 000 asy: těžkooděnci s povinnou výzbrojí přílba, podlouhlý štít, holenní pancíř, oštěp, meč. 10 seniorských a 10 juniorských centurií. 3. třída s nejméně 50 000 asy: lehkooděnci s povinnou výzbrojí přílba, podlouhlý štít, oštěp, meč. 10 seniorských a 10 juniorských centurií. 4. třída s nejméně 25 000 asy: lehkooděnci s povinnou výzbrojí podlouhlý štít, oštěp. 10 seniorských a 10 juniorských centurií. 5. třída s nejméně 11 000 asy: lehkooděnci s povinnou výzbrojí prak s kameny, případně oštěp. 15 seniorských a 15 juniorských centurií. Nečíslované (supernumerarii): Proletarii, bez nemovitého majetku, 1 centurie Jízda (equites), 18 centurií, převážně patriciové (aristokracie) Ženisté, 2 centurie Hudebníci, 2 centurie

zdroj wiki