P Á R Á T K O V N Í K
Bez párátek se neobejde žádná příprava masových závitků, špízů nebo jednohubek. Nejčastěji se ale malý kousek dřívka upotřebí při zubní hygieně. Etiketa praví, že bychom ho měli používat vždy v ústraní. Výjimka se nevztahuje ani na dekadentní párátka z drahých kovů. I taková totiž existují.
Párátka jsou nejstarším nástrojem ústní hygieny. Používal je už pravěký člověk Homo habilis před 1,9 miliony lety. Kromě drobných kostí a brk objevil už tehdy dřevěné třísky. Odstraňování zbytků potravy z mezizubního prostoru mělo kromě hygienických důvodů i důvody náboženské.
Ani na královském dvoře Ludvíka XIV. nesměla párátka chybět a patřila k nepostradatelným doplňkům pompézních večírků. Párátka byla v 17. století dokonce luxusním uměleckým doplňkem. Vyráběla se z drahých kovů a osazovala kameny. Každý si na hostiny nosil to své. Zabodl ho do ovoce nebo dezertu a bral potravu z misky, podobně jako my dnes napichujeme jednohubky.
Průmyslová výroba
V roce 1816 si Charles Forster v Brazílii povšiml, že domorodci mají čisté zuby díky tomu, že si odstraňují zbytky potravy z mezizubních prostor. To ho inspirovalo k dovozu párátek do USA a pak k jejich výrobě. Párátko začal masově vyrábět Charles Forster ve Spojených státech amerických v roce 1860. V roce 1870 pak použil strojní výrobu, díky níž se produkce dostala na 1,5 milionu kusů za den.
Poprvé začali párátka nabízet v nejstarší restauraci v Bostonu - Union Oyster House. Párátka byla natolik módní, že lidé dávali přednost návštěvě té restaurace, která nabízela párátka. K dostání byla i žvýkací párátka ze skořice, která vznikla v roce 1949.
Párátka dnes
Dnes se už párátkům takový význam nepřisuzuje, v dentální hygieně používáme jiné druhy výrobků, které pečují o naše mezizubní prostory. Ale na jídelním stole mají párátka stále své místo. Proto jdou stále dobře na odbyt i v naší jediné firmě v České republice, kde se vyrábějí plochá dřevěná párátka. Je to Výrobní družstvo Dipro Proseč.
Výroba dřevěných párátek v Čechách
Z jednoho stromu mohou vzniknout statisíce párátek. V Dipru ve východočeské Proseči na jejich výrobu používají břízu.
Výrobní proces začíná u manipulační linky vybavené řetězovou pilou, kde se z břízy nařezají větší kuláče. Poté se tyto kuláče dopraví do haly, kde jsou takové stroje jako loupačka dýhy nebo sekačka. Tyto stroje jsou sice velmi staré, ale stále funkční. Tradiční technologie používaná v Proseči je jedinou v České republice a už se nedá technologicky nikde jinde opakovat, jak říká předseda Výrobního družstva Dipro Proseč Milan Zanina.
Z březového kuláče se nejprve na loupačce postupně olupuje tenká dýha. Potom přijde ke slovu sekačka, která naseká jednotlivá párátka. Ta jsou ale zatím měkká a poddajná. Musí se vysušit a vyhladit. Proces hlazení probíhá za použití speciálního drceného přírodního nerostu mastku v omílacím bubnu.
Do krabiček vkládají párátka zaměstnanci Dipra ručně. Ženy jsou tak zručné, že dokážou do krabičky vložit téměř přesný počet kusů, nejčastěji se jich do balení dává 500.
Zajímavost na závěr
V 18. století nosili lidé párátka v drahocenných pouzdrech. Takové pouzdro měla i Marie Antoinetta. Básník Friedrich Schiller měl párátko ze slonové kosti s ručně malovanými postavami z řecké mytologie. Párátka se proto stala i předmětem uměleckých sbírek.
Něco zajímavého, co můžete doma zkusit i Vy, ale chce to asi obrovskou trpělivost 😊 tak čtěte dál...
Koncentrace je něčím, co Stanu Munrovi jednoznačně nechybí. Vždyť strávil zhruba šest roků skutečně mravenčí prací – z párátek vytvářel světové pamětihodnosti. A těch párátek potřeboval na šest milionů!
Někdejší televizní moderátor spotřeboval také 170 litrů lepidla. Jinak by mu monumenty typu Big Benu, Vatikánu nebo Tadž Mahálu nedržely při sobě.
Jednotlivé výtvory potřebují různou míru práce. Na některé stačilo pár dní, jiné vyžadovaly půl roku.
Většina z tohoto času jde přitom do výzkumu. Stan Munro si stahuje technické plánky nebo satelitní obrázky z internetu. Svůj architektonický návrh jim pak přizpůsobuje.
Stanovy stavby jsou v drtivé většině případů duté, jen s několika strukturálními podpěrami. Párátka si vášnivý stavitel kupuje v obyčejném obchodě. Větší modely jsou složeny z několika větších kusů. To proto, aby se daly lépe transportovat.
Munroovo stavitelství začínalo jako koníček na škole. Později se z něj ale stalo hlavní zaměstnání. Stan Munro je dnes považován za umělce, který svá párátková města prodává muzeím či soukromým subjektům po celém světě.
Stavitel samozřejmě nekončí a chce tvořit dále. Ostatně, lidstvo za dobu své existence vytvořilo spoustu úctyhodných staveb, které si zaslouží svou párátkovou formu.
ZDROJ : internet
Pokud se i Vy odvážíte postavit "něco" z párátek, určitě zanechte fotku v logu pro inspiraci dalším kačerům. První tři nálezci najdou v keši i materiál na případnou stavbu nebo na zubní hygienu.
Tak, kdo si troufne na stavbu?
Vámi udělené body oblíbenosti jsou pro mě inspirací pro vytvoření dalších nových kešek v okolí a děkuji za ně .