Tajná chodba
Vítám váš na další mojí kešce, tentokrát budete hledat krabičku na konci tajné chodby z Dírenského zámku...
Na úvodních souřadnicích nic nehledej.
Přeji pěkné čtení a pevné nervy s luštěním pergamenu.
6.9.1355, skriptorium, zámek Dírná, 3:45.
Wstúpiv dwéřmi z želez rzawých,
Beze swětla, strachem hnaný,
Jeden wstúp, jedna cesta,
Ze sta směr pouze jeden prawý.
Truhla kowém pobitá,
Welké poznání skýta,
Před swietem w tmie ukrytá,
Moudrému na otázky odpowiedá.
Zvuky vyplnily malou síň, nekompromisně ukrajující neblahé ticho v ní. Praskání polen v malém krbu, v němž jazyky pekelné olizovaly doutnající pozůstatky čehosi mrtvého, čehosi co bývalo živé, co kdysi bývalo stromem. Do toho přerývaný dech autora shrbeného nad pultem skriptoria, nekonečné monotónní škrábání brku po pergamenu. To vše se horečně táhlo do nejzazšího koutu mysli a drásalo mozek nejhlubší nervozitou.
Mistr se po dlouhém soustředěném zhmotňování textu napřímil a prohrábl si dlouhý prošedivělý vous prsty umazanými od inkoustu. Kaligraficky vyvedená litera dominovala celému tomu nesrozumitelnému písmu a zabírala takřka celý levý roh listiny. Vypadalo to jako nějaký dávno mrtvý jazyk, slova bez tvarů, slabiky bez chuti, němé hlásky křičící do stinné klenby nad pisatelovou hlavou.
Mistr zabručel a otřel si hřbetem ruky čelo. Musí stihnout vyrobit alespoň jednu kopii a uschovat ji. Listina s popisem tajemného labyrintu, zašifrovaná do jeho osobního rafinovaného kódu. Pán Hron z Vlčevsi už ví, že tam mniši před sto lety odnesli jistou podivnou truhlici, kolem jejíž existence se objevilo příliš mnoho mrtvých a někteří se dokonce navždy ztratili z povrchu zemského. Nikdo se v těchto zlých časech neštítí ani vraždy.
Tento plán dovede pátrače k tomu záhadou opředenému předmětu a navrátí jej bezpečně zpět na světlo boží.
Originál listiny Mistra Slámy Třebějického ze Lhoty vezme s sebou kamkoli jinam, kde pořídí nový opis, zde plánuje zanechat pouze kopii. To on truhlici uschoval, Lhotský šlechtic, bloumal nad ní tam ve tmách a on sepsal ty indicie k jejímu nalezení. On znal i její obsah.
Truhla. Kdo mohl jen tušit co skrývá? Kletba, jež stihla všechny, kdo se ji odvážil otevřít, neodrazovala byť jediného dobrodruha ani lapku. On sám její tajemství také odhalil. Od časů Slámy Třebějického byl zjevně prvním. Prvým ve staletích. Svitky a knihy v zámecké knižnici podaly děsivé svědectví. Samozřejmě v šifrách, které věhlasný Jindřich rozlouskl. Kryptografie, mistrné luštění kódů a šifer, symbolů, znaků, to byl jeho život.
Seřízl si brk, namočil do kalamáře a pokračoval, upíraje oči zdánlivě do toho stejného místa.
Na chodbě se však ozvaly zrychlené kroky. Neklidný šoupavý zvuk mnišských opánků.
Klepání. Ťuk, ťuk!
Mistr Jindřich z Ústí zvedl hlavu. Po tvářích se mu kutálely krůpěje potu.
" Vstupte! " vyzval neznámého a polkl naprázdno.
Dovnitř doslova vpadl mnich v zakrvácené kutně. S tím jak se svalil na podlahu, náhle jakoby ožily všechny Mistrovy smysly a z povzdálí k němu dolehlo řinčení oceli. Mnich se připlazil ze všech zbývajících sil k Mistrovým nohám. Opat rychle vstal a vrhl se k umírajícímu. Z břicha mu vyhřezávaly vnitřnosti a krvácel tak silně, že louže lepkavé rudé tekutiny pod ním rostla před očima.
" Mi...stře... J...J...Jin...dř...ch...chchchu, " zachroptěl mladý novic Jošt a oči se mu obrátily v sloup. S tím chrčivě vydechl naposledy.
Mistr Jindřich z Ústí na nic nečekal, pochopil ihned. Vrhl se k pultu a popadl nedokončený pergamen, který vhodil do planoucího krbu. Zpoza hromady knih opatrně vyjmul jiný list, který používal jako vzor. Originální textura s podivuhodně tvarovanou pečetí. Pergamen neobratnými prsty sroloval do ruličky a zaslunul do mošny. Když se z chodby venku ozval křik mužských hlasů a cinkot kroužkové zbroje, ohlédl se ke dveřím, vrhl se k nim a přirazil je. Když je zajistil závorou, rozběhl se ke knihovně naproti krbu. Zatáhl za jednu z knih a knihovna se otočila. Čep zavrzal, kterak nebyl drahnou dobu mazán. Úzkým průchodem zavanul chladný vlhký vzduch plísně, bez rozmyslu se černým pruhem protáhl a zmizel právě včas. Když se mechanismus rozpohyboval a navrátil nábytek do původní polohy, několik mužů máchajících meči s rykem vyrazilo chabé dveře skriptoria.
To už však byl Jindřich z Ústí dávno z dohledu.
Sestupoval dolů a dolů, do tmy, hlouběji a ještě níž. Tam ve tmě, v labyrintu ticha, vlhka a studených prstů mrtvých, v doupěti ďáblově, ztratil se z povědomí všech. Tajemná listina odešla s ním.
11.12.1415, kališnické ležení poblíž Závsí, 16:30.
Hejtman s rudě zpodobnělým kalichem na varkoči přecházel po stanu sem a tam. Jenich ležení bylo více než bídné, sněhová vánice, řezavě ostrý vítr a mráz, který znecitlivěl nejeden úd chrabrého válečníka. K tomu ten zběh, který přešel ke Katolické jednotě a vzal i pokladnu s žoldem. Uprchl zřejmě na nedalekou Dírenskou tvrz ke Koubkovi Jistebnickému z Mlýnů. Drobný zeman, který holdoval učení Mistra Jana a sotva ten skončil svůj život v Kostnici na hranici, převlékl kabát a rozběhl se v ústrety těm licoměrným katolíkům!
Zatraceně, čert aby to spral! Pomyslil si předák Marvan ze Studnice a sevřel jílec svého ohmataného, věčnými půtkami a boji otřískaného meče. Zima na krku a voj hladoví. Koně umírají, když už dochazí i píce a okolí dávno zplundrovaly šiky úskočného Beneše z Hořovic. Nenechal nic. Takhle obléhat Dírnou nemohou. Sami se stanou z lovce kořistí. Tvrz je podle zvědů dobře vybavena, ačkoli s živenou armádou a za lepšího počasí by vzdorovala sotva jeden večer. Koubek ale myslil na vše a po okolí se potloukají bandy žoldnéřů, které Beneš z Hořovic přetáhl do svého tábora. A Beneš s Koubkem uzavřeli nepsanou dohodu, že ve jménu kříže budou husitům škodit.
Povzdechl si a zatnul zuby potlačovaným hněvem.
V tom do stanu vešel jeden z pobočníků, Václav z Týna, kterému všichni spolubojovníci říkali prase nebo také kanec. Byl to vskutku zavalitý chlapík se širokými pažemi a umaštěnou páskou přes pravé oko. Měl zjizvenou tvář a strniště jako prasečí stětiny. Páchl potem a neustále chrchlal. Přes záda měl přehozený velký obouruční meč. Vroubky na čepeli dokazovaly, že prošel již mnohými bitvami.
Kývl na pozdrav a odhalil bezzubá ústa.
" Brate Marwáne, našli sme ten wstúp do tej ďury, " pravil veliký muž a ušklíbl se v jakémsi výrazu, který zřejmě značil úsměv. "Ten tuonel wede k twerzi Díreňskej, jistie k temu zrádcówi Koubekówi! Máme swiedectwie jednohož sedliaka z bliezkej wsi. Potvrdziel nam našu domnienku. "
Marvan zbystřil. Konečně! Prudce se obrátil k hřmotnému válečníkovi.
" Výbornie Wácslawe, to bude tať tajemná chodba z powiesti. Psalo se o nie v knihách tiech polskiech mnichów, takej w tem pergaménu z Pluohówa Ždiaru. Wezmu si nejwierniejší braty husitskie a wpadniem tomu zaprodanci pekelniemu do zád! " zvolal znenadání oživší hejtman.
" Ale co tie legendy o zlu skryewajúciem se w tem labyrintu? " Připomněl mu žoldák.
" Snad ty, bratře Wácslawe, nemáš strach, takovie wálečniek s mnoha zářezy z bitiew??" Podivoval se upřímně hejtman. Prase už ale neřekl nic.
Toho večera vánice trochu ustala. Malá skupina průzkumníků vyrazila k lesu prošlapanou stezkou předchůdců. I tak se zesláblým koním nekráčelo návějemi sněhu nijak dobře. V táboře se už začalo s pojídáním mrtvých koní. O psi a kočky po okolí se už postarali ti " vznešení rytíři " Beneše z Hořovic.
》Jestli to takhlie puojde dál, za jak dlúho asi začnieme puojídat wlastnie mrtwie?《Pomyslil si hejtman Marvan ze Studnice a se zarputilostí býka vedl koně dál.
V nitru temného hvozdu byla cesta přes kořání mezi pni stromů o něco schůdnější, ale právě samotné kmeny stromů nedovolovaly komfortní jízdu na koních. Rostly tu hustě u sebe, dlouhé a nekonečně se táhnoucí ambity lesa. Dále nejeli a sesedli.
Václav z Týna, ošlehaný a ostřílený žoldák a věrný kališník je zavedl ke skále v hloubi miskovitého údolíčka, kde rostly prastaré stromy neskutečných rozměrů. Pod obry se krčilo nízké skalisko. U něho čekali tři muži, jeden měl samostříl, druhý svíral řemdyh a třetí vypadal dost uboze a prostě, nejspíš vesničan.
" Toť kdo objewiel ten pruochod? " Vyptával se Marvan netrpělivě.
" On, žije nedalieko odtady, we wsi Záwsie. " Odvětil ten střelec s kuší.
Ošuntělý vesničan postoupil vpřed, popotáhl nosem a odplivl si. Pak se poklonil.
" Znam to tu dobře, bratři, " spustil dotazovaný bodrým hlasem," Tudy na tu twerz k temu flaterniekovi Koubekovi! Jsiem niejakej Matiejka. Pracowal siem před liety w lesu a našiel to tu. Su drvoštiep a pracujiem pro rytiera Šimka ze Svinků a Komárówa. Je to náš brat, niekomu som o tem zatiem nepoviedal. Jen pánovi. Šimiek však prawiel, ať niechám to a wšiemám si prácie. "
" Šiel si dovnútř, Matiejko? " Pracoval, nebo kradl dřevo z panského lesa, pomyslil si hejtman, ale mlčel a naslouchal.
" Nie, sú tam stieny a niejaká hruoza Satanská, len siem občasnie tu kročil a zpowzdalie sledówal, estli tu nieje rej čarodiejný. To bych muosel hlásiet bratům v Swinkách, ba taky w Přehořówie. " vylíčil jim chlapík a hejtman jej dal odvést pryč. Družiníci sesedli do jednoho z komoňstva a přiblížilo se k zejícímu otvoru.
" Bratře Prokopie, zwuostaň zdie a wzkiaž Stanislawowi Mečúnowi z Drahowá, ať se seberie a celie wój wyrazie k Dierňej. Tou dobou otweržieme bránu miesta, wpadnieme tiem krysiam do zád a zwietiezieme! Nebudiou čiekat, žie sa zjewieme jim u pelechů! " Rozkázal Marvan.
S tím vešel jako první do temných černých úst propastné tmy. Jakoby se za ním zavřela mlha. Ostatní jej po chvilce váhavosti následovali.
Od té doby je nikdo nespatřil...
2.12.1805, sklepení Dírenského zámku, 23:55.
Dva muži v odraných uniformách svírali louče a sestupovali po vlhkých točitých schodech do neznámých hlubin.
" Jseš si jistej, že je to tady? " Zašeptal jeden z nich.
" Jsem, jakože nám to Francouzi dneska nandali u Slavkova, " procedil druhy zkrz zuby.
" Jo, tolik umírání, co? Naštěstí bez nás, kamaráde! " Zachechtal se první a předklonil se, když zjistil že schody končí. Druhý se procpal vpřed a mách loučí kolem dokola. Ocitli se v prostorné síni. Nic v ní na první pohled nebylo.
" Tady to je, aspoň podle toho cáru s těma podivnejma klikyhákama. Ten dědek to tak nějak říkal, kruhová síň a jedny železný dveře. " odsekl tak zvaný Bartáček z Ohrady.
" Co ti ještě řek? " otázal se Bořek ze Záříčí. Bartáček z Ohrady se chraplavě zachichotal. " Už nic, když jsem ho podřízl! " ucedil.
Ten bývalý sluha, jistý Keil z Vodňan, stejně odmítal cokoli prozradit, že prý nic nevi a takové podobné bláboly. Je fskt že působil dosti uboze, ne coby zpovědník nějakého tajemství. A farář Jan Antonín František Šlik II. z Košťálova a Údolí, kterého tak zarputile mučili a oběsili, ten také nic neřekl. Wratislawové z Mitrovicz si svá tajemství se služebnictvem vyměňovat jistě nebudou, ale zkoušel to aspoň u toho kostelníka. Co kdyby jeden z nich něco zaslechl.
Ale aspoň něco ten fláterník prozradil. O tom šifrovsném pergamenu. Nenašli ho, ale popsal jim co v něm stojí.
" Proklatě, co to tam je? " vyhrkl Bořek ze Záříčí.
Ve tmě nalevo od nich zapištěla krysa.
Přikradli se s loučemi ke dveřím a v prachu objevili dvě kostry. Jedna měla kroužkovou zbroj, druhá už jen shnilé cáry něčeho. Vypadaly stovky let staré, stopy krysích zubů a zubů času vzali mnoho z jejich tvarů a podob. Přesto když se Bartáček sklonil nad jednou z nich, tou opřenou o oprýskanou zeď, rozeznal pozůstatky jakési látky, snad zelené?? Na ní byl červeným dracounem vytkaný symbol, který se sice nedochoval celý, ale mohli v něm rozpoznat kalich.
" Husiti? " podivil se Bořek. " Co tu chtěj? "
" Řek bych spíš chtěli, " poznamenal Bartáček.
" Je tu ještě někdo?! " zvolal náhle Bořek. Bartáček ho udeřil přes zátylek.
" Jseš na palici? Takhle tu vyřvávat! Chtěli jsme přijít potichu a nenápadně. A navíc, " odmlčel se, aby slovům dodal váhu, " i kdyby tu byly další kostlivci, těžko ti odpovědí, nemyslíš? Kdyby totiž mluvili, to by asi nebylo to pravý ořechový, co?! " durdil se.
" No jo, porád, sem to jenom zkoušel. " utrousil Bořek a mnul si bolavé místo od štulce. Bartáček obkroužil místnost a posvítil i na klenbu. Ani na podlaze už nic víc neleželo, jak zjistili, když se skvrny černoty rozutekly před mihotavým světlem pochodní.
" Nic, kašli na kosti a pomoz mi otevřít ty dveře. " pobídl Bartáček z Ohrady svého kolegu zběha a zbojníka. Oba namáhavě oddychovali, kleli, supěli a kopali do dveří, než ty konečně povolily a se zlověstným zavrzáním se otevřely. Před nimi zela čerň ještě černější a chladnější, než ta kolem nich.
Bořek zaváhal ale jeho parťák ho nakopl a zanadával, aby už nečuměl a následoval jej.
" Hni se, teď musíme jít tak, abysme se neztratili, jinak sme v řiti! " vybídl ho Bartáček. Sotva prošli dveřmi a udělali první váhavé krůčky, železem pobité dveře se pomalu zabouchly.
" Hele, co to má znamenat? " zajíkl se Bořek a rychle přiskočil ke dveřím. Ať dělal co dělal, nehnul s nimi. Bartáček ho odstrčil a lomcoval jimi silou, která by vytrhla ze zdi nejedny dveře, tyhle se však ani nezachvěly.
" Tohle je divný, nikdo tam vedle nebyl a ani nás nesledoval! "
" A co duchové těch mrtvejch? " nadhodil Bořek.
" Ty seš korunovanej vůl, duchové! " odfrkl si pln znechucení. " Velký hovno, asi za námi vopravdu někdo slídil! A musel bejt teda dost vopatrnej. Teď nám nezbejvá nic, než se vydat tímhle bludištěm chodeb k našemu cíli. Držme se původního plánu. Prej tam je ta záhadná bedna, ale i jinej východ. No tak se seber a jdem! "
Vykročili, i když Bořek poněkud nejistým krokem. Po blíže neurčené chvíli bezuzdného tápání a únavy se zdálo, že už Bartáček netuší, kudy kam. Máchal pochodní sem a tam a prozkoumával portály a průchody, schodiště nahoru, tu kroucené, tu zase rovné, chodby úzké i široké, stoupavé i klesající, schody dolů, níž a ještě níž. Nikde ani znak vytesaný do kamene. Ani písmenko. Nic.
" To sme v zatracený pojebaný řiti! " ulevil si Bartáček a snažil se mumláním přeříkat, co mu sdělili mučení farář a ten prašivý slouha.Bořek se rozhlédl a otřásl se odporem a zimou.V tom se ozvalo vzdálené zaškrábání. Chviličku ticho a klapavý zvuk.
" Co to bylo? " popadl Bořek Bartáčka za paži.
" Nevím, možná tady dole někdo bloudí jako my. " hlas Bartáčkovi poklesl a přešel v chrapot. Už se nezdál tak odvážný. Zanedlouho vykročili vpřed, Bartáček se rozhodl pro pokud možno přímý směr a spíš radši stoupat. Přinejhorším vylezou někde z díry na boží světlo.
Nedaleko od nich se ozvalo nestvůrné zachroptění. Odjinud se zkaženým vzduchem neslo lehounké zachrčení a chřestivý zvuk.
" Něco tady dole je! " zasyčel vyděšený Bořek a přitiskl se k Bartáčkovi, jakoby to byl zdroj tepla. Ten jej zprudka odstrčil.
" Vzchop se! Možná jsou tu průduchy v ozvučném kameni a to se ozývá jenom průvan! Nepodělej se tu hlavně, musíme odtud pryč! Asi to nebyl dobrej nápad jít sem bez mapy. " osopil se na něho a zkoumal zvídavě jeden obloukový nízký průchod, jenž jim přehradil co možná nejvíce přímou cestu.
Tu a tam se ještě ozval nějaký neočekávaný zvuk a pak jako by náhle vše kolem utichlo. I tma se zdála hlubší, nepřátelštější. To už byli zmatení a jen těžko se v labyrintu orientovali. Dokonce měli pocit, že se vrátili asi dvakrát na stejné místo. Stále však plni zoufalství pokračovali dál.
Pak nastal další problém. První louč dohořela zhasla. Druhá ji následovala o pár minut později. Do chřípí je zasáhl odeznívající štiplavý dým. Nastala neproniknutelná tma.
Slyšeli jen svůj zrychlený dech.
Svůj a ještě někoho, nebo něčeho třetího...
14.2. 2010, Hospoda u Marcelisů, Dírná, 12:07.
Neznámý podivín v černém dlouhém kabátě vstoupil plavným krokem do sálu. Výčepní přikývl na pozdrav a ukázal bradou k muži v koutě, který pil pivo a stranil se ostatních hostů.
Dokráčel ke stolu a bez otázání si přisedl. Hovory ostatních hostů dovolovaly jít přímo k věci." Kde to je? " spustil polohlasně černý, aniž by se představil.
" Brzda, napřed prachy, " muž u stolu odstrčil prázdný půllitr a narovnal se, jako když do něho píchnou jehlou.
Černý přitakal a z podpaží vyndal složené noviny. Přisunul je k muži u piva. Ten nechápavě koulel očima.
" Přečtěte si sportovní stránku, je tam zajímavý článek. " řekl černý. Pivař rozevřel noviny, spatřil umně ukrytou obálku. Prstem ji mírně rozevřel. Uvnitř byl silný svazek pětitisícovek.
" Nuže, dobrá, " pivomil sáhl do aktovky pod stolem a dal černému možnost nahlédnout do ní. Ačkoli oba působili podezřele, překvapivě nikdo se na ně nedíval. Výčepní zíral na obrazovku, pár místních hostů se bavilo s hlasitým smíchem.
V příruční tašce byl srolovaný pergamen v průhledném uzavíratelném sáčku.
Černý přikývl a muž s pivem mu aktovku pod stolem přikopl. V tu chvíli si piják objednal další pivo. Obálku s penězi mezitím ukryl v náprsní kapse uvnitř kabátu, přehozeného přes opěradlo židle. Černý vstal, uchopil aktovku a vyhnul se hostinskému, aniž by cokoli zabručel na pozdrav.
" Hm, divnej týpek, vy aspoň pijete, " pronesl hostinský a zapsal čárku na papírek.
" To nejlepší pivaso v okolí, " zahlaholil host s obálkou a spokojeně se usmál. Hostinský uznale přikývl a odklusal.
3.8.2023, dům v ulici Horní příkopy, Soběslav, 22:00
Zvuky nejrůznějších ruchů vyplňovali ticho v malé uzké místnosti. Pod lampou seděl shrbený muž, který zamyšleně hleděl na text na displayi před sebou. Modrá záře obrazovky mu ozařovalo soustředěnou ale ztrhanou tvář.
Listing by Jaroslav Šíp
Na stole ležel rozvinutý prastarý pergamen.
