Mikojan-Gurevič MiG-17 („Fresco“) je proudový stíhací letoun vyvinutý v SSSR na přelomu 40. a 50. let a vyráběný od roku 1952. Sloužil v četných leteckých silách v mnoha variantách. Jedná se o pokročilý vývoj podobný typu MiG-15 z dob korejské války.
Také byl krátce americkým letectvem značen jako „Type 38“ před tím, než se začaly používat kódy NATO.Poprvé byl nasazen v roce 1958 během druhé krize u Thjwanu a později se během vietnamské války ukázal jako účinná hrozba proti modernějším americkým nadzvukovým letounům.
Základní verze MiGu-17 bylo víceúčelové stíhací letadlo vyzbrojené třemi kanóny. Mohlo sloužit i jako stíhací bombardér i když jeho pumová zátěž byla v porovnaní s ostatními tehdejšími podobnými letadly menší. Místo pum nesl častěji přídavné nádrže.
Z druhé verze prototypu SI-02 později vznikla verze MiG-17P do každého počasí, vybavená radarem RP-1 Izumrud. Na jaře 1953 vstoupila do výroby verze MiG-17F s motorem VK-1F s přídavnýmspalováním, které dopomohlo k celkovému vyššímu výkonu (nový motor zvyšoval výkon po dobu tří minut o 25 %). Další výrobní verzí byl MiG-17PF s motorem VK-1F spolu s radarem Izumrud.
V roce 1956 vznikla z malé série 47 letadel verze MiG-17PM vyzbrojená čtyřmi střelami vzduch-vzduch Kaliningrad K-5(RS-2U nebo AA-1 Alkali ). Také vznikla i malá série průzkumné verze MiG-17R s motorem VK-1F. Celkově bylo v SSSR do zastavení výroby roku 1958 vyrobeno několik tisíc kusů různých verzí MiGu-17.
MiG-17 se na přelomu 50. a 60. let stal standardním stíhacím letounem ve všech zemích Varšavské smlouvy. Byly používány i mnoha jinými státy hlavně v Africe a Asii. Celkově sloužil ve vzdušných silách víc než 30 zemí. Mnoho vyrobených MiGů-17 je i v dnešních dnech stále ve službě , i když ne všechny v aktivní. Toto činí z MiGu-17 jedno z nejdéle sloužících stíhacích letadel.
zdroj: wikipedie.cz