V hlubokém lese známém také jako Les Druzcovských Šelem, žili dva jezevci. Tedy ona to byla jen jeden jezevec, ale říkalo se jí jezevecjezevec nebo Dvojitý jezevec. Dneska už nikdo neví proč, snad prý proto, že dělala všechno dvakrát. Dvakrát spala. Dvakrát jedla. Dvakrát myla nádobí. Všechno jí trvalo dvakrát. A když vyhrabala noru, vždy
vyhrábnula ještě jednu „pro případ“. A také než něco udělala, dvakrát si to zkontrolovala. Když něco měla vyřešit, ptala se svého druhého já a spřádala nekonečné hovory sama se sebou do té doby než to vyřešila. Jednou v noci dokonce viděla sama sebe v zatáčce u hřbitova, když přebíhala před sebou cestu.
A tak si žila (tedy vlastně oba jezevci) svorně v lese do té doby, než si začala stěžovat na svůj útulný leč malý domeček v rozsoše stromu. Měla dost každý den několikrát za noc šplhat po žebříku nahoru a dolu, nahoru a dolu, nahoru a dolu. Její kamarád medvěd jí sice čas od času spíchnul nějakou tu letní budku na přespání, ale tam nikdy nevydržela víc jak přes víkend a vracela se rozlámaná domů. …
Řekla si, že si najde nějaké prostornější doupě, kam by si ze svého rodného lesa načas odstěhovala, kde by si mohla odpočinout od všedních starostí a načerpat nové síly. A také aby se porozhlédla po jiném revíru, poznala jinou faunu a floru, tedy něco nového na zub. Vydala se na noční výpravu do sousedního lesa, kde to náramně vonělo žížalami, hraboši, chrousty, borůvkami, houbami a jinými laskominami. Nepozorována došla až na jedno místo, které si okamžitě zamilovala a začala ho ještě tu noc zvelebovat. Jak si ustlala, tak si lehla. Jen co zavřela víka, zdál se jí živý sen:
... Byla hluboká noc. Měsíc stál vysoko a jezevec se probudila ve svém novém doupěti. Vzduch přenáramně voněl borovicemi a někde v dálce zurčel potok. Protáhla se, upravila si stéblo trávy za uchem a rozhodla se, že se půjde jen na chvíli projít po okolí. „Jen kousek,“ zamumlala si pro sebe.
Nejdřív seběhla pěšinou kolem borůvčí. Pak objevila malou louku plnou voňavých žížal. Za ní našla starý padlý strom porostlý mechem a houbami. Posadila se na něj, chvíli poslouchala les a byla naprosto spokojená. Pak si všimla úzké cestičky mezi kapradím. „Jen se podívám, kam vede.“ Cestička se klikatila hlouběji mezi stromy. Les byl stále tišší. Vzduch chladnější. Nad hlavou ji přeletěla a zahoukala sova a někde v houští něco zapraskalo. Šla dál a dál, až dorazila k malé mýtině, kde stál zvláštní kámen připomínající spícího medvěda.
To už začínalo být hodně po půlnoci, měsíc zapadal. Otočila se, že půjde domů. A v tu chvíli zjistila, že vůbec netuší kudy. Zkusila se vrátit stejnou cestou, ale všechny stromy vypadaly stejně. Padlý kmen našla třikrát, pokaždé z jiné strany. Potok slyšela všude kolem sebe, ale nedokázala ho najít. Jednou měla dokonce pocit, že zahlédla svoje nové doupě mezi borůvčím - rozběhla se k němu, ale byla to jen hromada kamenů a stínů. Začalo se rozednívat. Les se pomalu měnil. Větve vrzaly jako dveře, kapradí šustilo pod tlapami a každý pařez vypadal hrozivě. Zrychlila. Pak klus. Nakonec běžela. „To není možné… vždyť jsem šla jen kousek.“ Vtom spatřila malé světýlko. Mezi stromy problikávalo teplé žluté světlo! Vzpomněla si, že když odcházela, nechala svítit malou lucerničku nad postelí. Rozeběhla se k němu s obrovskou úlevou. Prodrala se houštím, tři skoky a byla před svým novým obydlím. Oddechla si a vešla dovnitř.
Uvnitř ale někdo ležel v její posteli. Ve světle lucerny uviděla sama sebe, jak klidně spí zachumlaná v listí. Spící jezevec otevřel jedno oko, podíval se na ní a ospale zamručel: „Kde ses tak dlouho toulala?“ Dvojitý jezevec chtěl něco odpovědět, ale vtom se celý les roztočil, světlo zhaslo a ona se s trhnutím probudila ...
Byla ještě noc. Chvíli jen seděla potmě, poslouchala ticho nočního lesa. Po chvíli vyšla ven, nadechla se svěžího nočního voňavého vzduchu. Tahle vůně je neopakovatelná. Podle ní a podle živého prvního snu svoje nové doupě vždycky najde. Pro jistotu zkontrolovala ještě polohu hvězd na jasné noční obloze, naškrábla na břidlicovou tabulku tahle hausnumera N50°40.ABC′ - E14°53.DEF′ a šla dospat nastávající den...
* * *
Tato keš je volným pokračováním série Procházky Podještědím.
Věnováno všem, kteří mají rádi přírodu.
Obrázky: AI
Grafická úprava: BaryBal
*
Parkujte prosím na vyznačeném parkovišti
Neporušujte ZÁKAZ VJEZDU za bránu
*