Po stopách Vltavské čáry
Takzvaná první republika měla jen obtížně hájitelné hranice a většinu sousedů považovala za potencionální nepřátele. Svou bezpečnosti opírala o systém spojeneckých dohod, v nichž nejvíc spoléhala na Francii. Když roku 1933 v Německu uchopili moc nacisté, začala být hrozba aktuální. Československé velitelství přijalo obrannou taktiku, spočívající v tom, že by armáda vedla ústupové boje, které umožní postupnou evakuaci vlády a důležitých orgánů na Slovensko. Mezitím by spojenci napadli Německo a po vítězné válce by byl československý stát zase obnoven. Klíčovým bodem této strategie měl být systém opevnění budovaný podle vzoru francouzské Maginotovy linie. Kromě pohraničních pevností obsahoval i vnitrozemská obranná pásma, na nichž by se československá armáda mohla nějaký čas držet ještě po prolomení hranic. Jednou z nich bylo obranné pásmo před Prahou, jehož součástí byla i takzvaná Vltavská čára začínající u Slap a táhnoucí se až k Třeboni. Vltavská čára vznikla až roku 1938 a měla z pravého břehu Vltavy znesnadňovat nepříteli překročení řeky. Skládala se jen z lehkých betonových objektů, kterým odborná literatura většinou říká "vzor 37", pro něž se však vžilo označení řopíky podle zkratky ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací, které jejich stavbu organizovalo.
Řopíky většinou neměly přední střílnu, takže boční střílny vždy palbou kryly sousední bunkr. To značně omezovalo možnosti nepřítele zlikvidovat posádku čelním útokem na masivní jednolitou přední stěnu. Ta měla být ještě chráněná zásypy zeminy a kamení. Čelní stěna a strop byly většinou silné 80 centimetrů, u zesílené verze 120 centimetrů a jejich beton byl mocně vyztužen velkým množstvím armovací oceli. Boční střílny vyzbrojené kulomety byly částečně kryté výběžkem přední stěny, tzv. uchem. V zadní stěně byl zalomený vstup chráněný další střílnou a granátovým skluzem, kterým se posádka bránila v případě útoku na vstup. Existovalo šest typů řopíků lišících se počtem a rozmístění střílen tak, aby odpovídaly místním podmínkám. Posádku většinou tvořilo 7 mužů. Tak vypadaly i objekty, které jsou dodnes k vidění při snížení hladiny Slapského jezera.
Vltavská čára se dělila na menší úseky, Středního Povltaví se týkají hlavně úseky 122 (Živohošť – Moráň), 124 (Cholín – Zvírotice) a 126 (okolí Kamýka). Na severu linie přecházela v Pražskou čáru, u Slap se odpoutala od Vltavy, obloukem přes Mníšek, Beroun a Slaný obkroužila Prahu. Od Živohoště po Kamýk mělo vzniknout 132 řopíků, dokončit se jich podařilo 104. Podle vzpomínek pamětníků byly budovány během léta 1938 velkou rychlostí, převážně z místních zdrojů. Pro obsazení pevnůstek Vltavské čáry vznikly pěší pluky 205 a 205 se dvěma prapory, které měly patřit mezi tzv. dispoziční útvary Hlavního velitelství. Během mobilizace ale patrně nebyly obsazeny vůbec nebo jen zčásti, protože jejich čas měl nastat teprve po prolomení obrany hranic. Existují pouze svědectví o přítomnosti vojenských jednotek poblíž. Po Mnichovu začala okupační správa řopíky ničit buď explozemi trhavin, nebo vyplněním kameny a betonem.
Na výchozích souřadnicích se v hloubce 37 metrů nachází objekt 122/20/A-120Z.
Oboustranný objekt určený pro vedení bočních paleb vlevo i vpravo, odolávající zásahům dělostřeleckých granátů ráže 150mm. Jeho betonáž provedla 27.06.1938 v rámci stavebního úseku 122 - Živohošť stavební firma Josef Jíra, Podbořany. Na jeho stavbu dohlížel velitel stavebního dozoru mjr. pěch. Martin Brumla. Měřená odolnost jeho betonu činila 594kg/cm2, což bylo o 144kg/cm2 více, než byla požadovaná krychelná pevnost v tlaku 450kg/cm2. V současnosti je stav: Dochován, zabetonován, zaplaven vodou Slapské přehrady, v hloubce 37 metrů.
START
Odlov keše je pouze na vlastní nebezpečí! Jedná se o T5, k odlovu je potřeba loď. Doporučuji si stáhnout spoiler.