Pramen Anita
K minerálnímu prameni dojdete po nezpevněné cestě. Pramen každým rokem slábne.
Pověst o prameni Anita
Na sklonku třicetileté války vedla údolím řeky Ohře prastará stezka z Bavorského Waldsassenu. U města Eger (Cheb) se dále do rozvětvovala vlevo do zalesněných kopců směrem na klášter Chlum sv. Máří, hrad Hartenberg (Hřebeny) a dále do Saska. Směrem vpravo pak na Königsberg (Kynšperk) a pokračovala údolím řeky Ohře na Falknov (Sokolov) a královský hrad Elbogen (Loket).
Tou dobou cestoval z nedalekého Chebu otec Maxmilián, opat Křížovnického kláštera na Chlumu svaté Máří. Opata doprovázelo několik císařských vojáků, ale vzhledem k tomu, že cesta nebyla daleká, většinu družiny tvořili mniši a poddaní kláštera, jehož byl opatem.
Když průvod v nastávajicím odpoledni minul místo, kde na druhém břehu Ohře ležely rozvaliny Švédy vypálené zemanské tvrze, Mostau (Mostov), již v dáli Chlumský kopec, za jehož temenem se skrýval klášter zasvěcený Panně Marii. Náhle se ale z nedalekého lesa, který tehdy lemoval břeh řeky Ohře, vyřítila tlupa žoldnéřů. Tato sebranka složená jak z císařských tak švédských zběhů ucítila v průvodu tučnou kořist. Již dávno ani nevěděli, pod jakým praporem vlastně bojují, a obživu si sháněli drancováním a vypalováním již tak válkou zbídačeného kraje.
A církev ve všech dobách představovala moc a bohatství.
Opat, který jako vysoký církevní hodnostař cestoval vždy pod ochranou samotného císaře, spoléhal na to, že v době, kdy švédská vojska již z kraje odtáhla, není v okolí nikdo, kdo by si dovolil jeho průvod napadnout. Svůj omyl si však uvědomil až příliš pozdě. Několik cisařských vojáků včele s důstojníkem, kteří opata doprovázeli, se sice statečně postavili hordě, ale válkou zoceleným žoldákům nemohli dlouho odolávat. Opat se svými nejbližšími snažil uprchnout směrem, kde mezi stromy prosvítal zelený koberec. Jaké však bylo jejich zděšení, když zjistili, že za lesem je sice nevelká planina končicí u nedalekého svahu, ale že se jedná o zrádnou bažinu, do které se propadli jak koně, tak oni sami.
V okamžiku, když se již loučil se životem, objevilo se nedaleko nich malé děvčátko. Dívenka neváhala, přiběhla k opatovi, vzala jeho koně za uzdu a bez zaváhání vyvedla jej a celý zbytek družiny uzoučkou stezkou v bažině k nedalekému svahu, který již byl zase porostlý statnými stromy. A tak byl během chvíle opat i se svými nejbližšími opět v bezpečí.
Když se z lesa vyřítili lapkové, aby se zmocnili bezbranného průvodu, zelený koberec již dávno zakryl jejich stopy. A tak loupežníci , kteří viděli na nedalekém svahu prchajicí kořist, rozběhli se nejkratší cestou za ní. Teprve když se pod nimi zelený koberec otevřel, uvědomili si, že tímto krokem si zpečetili svůj osud. Ale to již nebylo cesty zpět.
Opat za svou záchranu samozřejmě přisoudil boží prozřetelnosti. Když zjistil, že dívenka, která jeho družinu zachránila před jistou smrtí, se jmenovala Anita a se svou babičkou žila na kraji bažiny u malého pramene vyvěrajicího pod svahem, nechal na tomto místě vztyčit kříž. Pramen pak lidé začali nazývat ,, Anitin pramen ".
Časem zmizely lesy, které lidé vymítili a změnili v pole, vysušili i sousední bažinu, zmizeli i opatův kříž a název ,, Anetin pramen" si lidé zkrátili a upravili prostě na ,, ANITU". Na pověst o statečné dívce, která zachránila opata a jeho věrné před loupežníky, již také dávno zapomněli, ale pramen pod svahem pryští dál a z hlubin naší země vynáší to nejcennější, což je čistá pramenitá voda !!!!