Bylo nebylo, v jednom krásném domečku žily dvě moc šikovné holčičky, Verunka a Rozárka. Ač chodily teprve do školky, uměly už dobře počítat a psát některá písmenka. Měly ještě brášku Jonáška, který sice ještě neuměl chodit ani lézt, ale byl to moc hodný a veselý kluk a tak s ním byla velká zábava. Ještě tam byla krásná fenka Mirandola, jejímž smyslem života bylo váleníčko na gauči a loudění dobrot, a černá kočička Bobina. Ale hlavně tam s nimi žila maminka, která měla v sobě část krve lesní víly a tak se v ní mísil nevšední půvab s velikou dobrotou srdce.Tak tam šťastně žili a jejich smích zněl tak daleko, až se donesl k uším zlé čarodějnice Jedubaby. Pro tu zlou babu byl šťastný smích něčím tak protivným jako pro normálního člověka bzučení komára a nemohla kvůli němu spát. A tak se jednoho dne mocným kouzlem přenesla k nim domů, chytla nebohou maminku a řekla: "Teď odnesu vaší mámu do svého hradu A a začaruju ji. A bude po smíchu! " Zablesklo se a byly obě pryč! Děti byly smutné a vydaly se maminku hledat.
Šly a šly až došly na louku na které spal obrovský drak! Prohledávaly hrad a nakonec čarodějnici našly ve velkém sále, honosně vyzdobeném trofejemi z bitev. "Co tu chcete?" utrhla se na ně čarodějnice. "Jdeme si pro svou maminku, kterou jsi unesla! " nedaly se zastrašit děvčátka "Kde jí schováváš? ". Čarodějnice se rozchechtala: "Ale vždyť jste jí musely potkat! Zmenšila jsem ji, ukradla jsem jí nožičky a vy ji tedˇ musíte hledat. A kdo ji najde připíše si bodík.
A už zní zvonec, protože to je konec.