Výtah na Stříbrnou horu - přízemí
Je to už dávno, v dobách, kdy byl okolní kraj zarostlý lesy a lidé byli v širokém okolí velice vzácným zjevem. Občas možná nějaký ten zbloudilý pocestný, občas i poustevník, který se chtěl uchýlit do samoty opravdu hodně daleko od lidí. V této době ještě ďábel vládnul Šumavě a vodníka měl každý potok, co stál za to. Tehdy si jeden z místních kopců vyhlídl zbloudilý klan permoníků (zlé jazyky tvrdí, že byl ze svého původního bydliště vypuzen pro lenost a neochotu chodit do kopců – i proto klan zamířil ze Šumavy spíše do rovinatější oblasti). Raději podotýkám, nešlo o žádné trpaslíky, jak si je vymyslel Tolkien (ani neměli jako lahůdku krysu s kečupem, jak by nám tvrdil Pratchett), ale šlo o klasické reálné permoníky, jací se u nás běžně vyskytovali v důlních oblastech. A tento kopec se jim zalíbil pro nadějnou stříbrnou žílu. A protože již první sondy ukázaly, že stříbra je tu více než dost, tak svůj nový domov pojmenovaly Stříbrná hora (zde se opět projevila lenost těchto permoníků – tento kopec si název „hora“ rozhodně moc nezaslouží).
A čas utíkal a permoníci se zabydleli. Stříbrná žíla byla mocná a klan brzy začal bohatstvím konkurovat i permoníkům od zlatonosné Otavy. Jenže se znovu projevila lenost těchto permoníků. Čím dál častěji se ozývalo kňourání: „proč musím zase do kopce?“ A nakonec se permoníci rozhodli dát své lenosti plný průchod. A postavili si v hoře výtah. To už bylo ale na ducha kraje moc. Divoce zavyl, zahromoval a uvalil na permoníky kletbu. Ti pak usli a spali tak dlouho, až se z nich staly rulové balvany. Od té doby po permonících v místním kraji nebylo ani vidu ani slechu. Jméno kopce ale zůstalo. Snad vodníci a rusalky si je pamatovali. A výtah? Ten tu zůstal. Postupně zarostl a ztratil se. Naštěstí ne docela. A já vás teď zvu na projížďku.
Tak račte nasedat – jsme v PŘÍZEMÍ.
K sérii
Protože jde o připomínku pradávných dob, tak je potřeba si uvědomit, že v těchto dobách se chodilo pěšky (a cesty byly nekvalitní) a nejlépe ve dne (všude číhali hejkalové a bludičky). Na stromy se lezlo po žebříku případně jen tak. V některých případech se na hladkých stromech používala i dvojice kožených pásů – prostě něco jako smycování ;-) Nebo se použilo lano (doporučuje 10 z 10 členů cechu provazníků). Když byla potřeba nějaká tyč, tak se našla v lese, ale do lesa se nikdy nenosila (jak vystihuje známé rčení o nošení dříví do lesa).
V každém případě dbejte na svou bezpečnost! Nezapomeňte, že permoníci byli malí a odolní – takže i po pádu z deseti metrů hlavou na kámen se jen oklepali a zanadávali! U lidí je tomu bohužel jinak.
Také je radno se podívat, zda se v keši nachází bonusové číslo. Sérii dělám za pochodu (aby FTF nevybral jeden šťastlivec, ale aby tu byla naděje i pro další), tak snad se časem dostanu i k nějaké té bonusovce.
Ke keši
Asi bylo řečeno vše – dále račte použít své oči a případně i šedou kůru mozkovou. A samozřejmě i další informace, jakými jsou atributy, terén atp.
Když se vyskytne nějaký problém, tak se nestyďte použít log NM – když nemám moc času, tak si snáz všimnu atributu křížku než textu v logu. A i když jsem do keše vkládal tužku, neznamená to, že tam stále je, tak na ni myslete.