33 Moravských legend - 1 : O prokletém rytíři
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na svou druhou, dlouho připravovanou sérii 33 keší, která vznikla na motivy knihy Aleny Ježkové „33 Moravských legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z hradů, zámků a měst.
Celá série je provázená 33 mystery kešemi a její délka je kolem 14 kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou jednu část České republiky, přesněji tedy Moravu, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 33 zajímavých legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O prokletém rytíři
Ve městě Blansku stojí pěkný renezanční zámek, přestavěný z gotické tvrze. Ještě starší hrad však stával za městem, jmenoval se Blansek a byl založen ve 13. století. Později zpustl a dnes je to jen romantická zřícenina, k níž se váže stará pověst.
V dávných časech tu prý sídlil krutý loupeživý rytíř. Přepadával lidi na osamělých cestách, obral je a mnohdy i zabil: málokdo měl štěstí, že vyvázl živý. Lidé v kraji si raději zajeli velkou oklikou, aby se k Blanseku vůbec nemuseli přiblížit.
Tou dobou žil v blízkém lese poustevník. Stranou od lidí se modlil a rozjímal. K životu moc nepotřeboval, ke spánku uléhal v mělké jeskyni a skromnou obživu mu dával les.
Jednou se kolem poustevníkovy jeskyně hnal rytíř loupežník. Snad měl dlouhou chvíli, snad vážný úmysl, kdo ví? Prudce zarazil koně, seskočil a zvolal:
"Hej, starochu! Půjdeš se mnou na hrad. Dám ti jíst a pít a nic jiného nebudeš dělat, než se modlit za odpuštění mých hříchů."
Stařec mu řekl: „Děkuji, pane, ale zůstanu ve své jeskyni, tak je mi nejlíp."
Cože?" zařval rytíř. Nebyl zvyklý, aby mu někdo odporoval. „Nejdeš po dobrém, půjdeš po zlém!"
Chytil starce, kolem pasu mu uvázal provaz a druhý konec lana připoutal k sedlu. Pak se s divokým smíchem vyhoupl na koně a pobídl vraníka ostruhami, až vyrazil jako střela. Byla to strašlivá jízda, stařec naříkal a křičel bolestí, jak bylo jeho tělo vláčeno trním, naráželo na kmeny stromů a do krve se zraňovalo o ostré kamení.
Když dorazili na hrad, loupežník poručil pacholkovi: „Ten kus lidského masa, který můj kůň vláčí za sedlem, odvažte a hoďte do hladomorny. Ať ho krysy sežerou!"
Pak rytíř usedl k večeři, zapil ji velkou konvicí vína a zakrátko ho sloužící namol opilého odnesli na lůžko, jako každý den. Spal pak tvrdě, ale ne dlouho.
Jakmile odbila půlnoc, probudil se bílou září, která zalévala jeho komnatu. V té záři stál poustevník s přísnou tváří, hrozil mu prstem a volal: Proklínám tě strašlivou kletbou, a s tebou i celý tvůj rod. Nezemřeš, ani když budeš chtít, jen se proměníš v chladný kámen, který bude myslet a dýchat a každou vteřinu tak trpět za své činy! Proklínám tě, proklínám...!"
Rytíř rázem vystřízlivěl a rozkřičel se. V tu chvíli světlo i poustevník zmizeli, byla jen černá tma a ticho. Loupežník vyběhl z komnaty a zburcoval žalářníka, aby mu odemkl hladomornu. Když tam vešel, ve světle pochodně spatřil poustevníka, jak sedí, opřen o vlhkou zeď sklepení, a mrtvýma očima mu hledí do tváře.
Ten pohled se rytíři zaryl přímo do srdce. Otočil se a prchal odtud, slova kletby mu zněla v hlavě. Běžel se ukrýt do věže, hnal se vzhůru po strmých schodech, vystoupil na ochoz a s dlaněmi na uších, aby se zbavil toho protivného hlasu, skočil dolů.
Sloužící sebrali jeho mrtvé tělo, vložili ho do rakve, a tu odnesli do hrobky v podzemí, kde spočívaly ostatky předků. Sotva však rakev postavili, víko odskočilo, mrtvý rytíř vstal a strnulým krokem odešel ke stěně, kde zůstal. Z kamenných úst se mu draly bolestné vzdechy a sténání.
Tak se splnila poustevníkova kletba.
A pokaždé, když zemřel někdo další z rytířova rodu, to bylo stejné: žena nebo muž, sotva byla jejich těla pohřbena v kryptě, proměnili se ve vzdychající kameny.
Čas plynul. Míjela léta a pak celá desetiletí, až nakonec z loupežníkova rodu zbyli poslední dva, rytíř Bohuš s pannou Jitkou.
Jednou si dal otec dceru zavolat: „Dcero, musím ti svěřit, o čem přemýšlím. Jsem starý a blížím se smrti, ale nechci se stát kamenem a nést tak vinu za činy svého předka. Myslím, že když ze světa sejdu dobrovolně, dojdu klidného odpočinku. Pověz, schvaluješ mé rozhodnutí?"
Jitka se vrhla otci kolem krku, tvář zmáčenou slzami: „Tatínku, nenechávejte mne tu! Chci odejít s vámi, nechci tu zůstat sama mezi vzdychajícími kameny!"
A tak jednoho večera rytíř Bohuš a panna Jitka usedli ke stolu, na posledy se objali a naráz vypili číši vína smíchaného s jedem. Za okamžik byli mrtvi.
Naděje rytíře Bohuše se však nenaplnila: i on se stal sténajícím kamenem. Ale že panna Jitka byla v době své smrti nevinnou dívkou, proměnila se v bílý přízrak. Vypadala přitom jako živá, krásná, usměvavá, jen bleďounká jako lilie. Ale byla němá, už nikdy ani slovíčko nepromluvila.
Když takto vymřel rytířův rod, sloužící v hrůze opustili hrad, a ten zůstal prázdný. Jen přízrak panny Jitky bloudil jeho chodbami: sedávala ve své komůrce jako zaživa a vyhlížela z oken do kraje, jako by na něco čekala. Přecházela léta, cizí vojska vyplenila a pobořila opuštěný hrad, v nesčetných zimách mrazem rozpukaly jeho zdi a ze skulin vyrostla tráva a mladé stromky.
Jednou se do lesů kolem Blanseka zatoulal mladý rytíř. Na cestě ho překvapila noční bouře. Zkřehlý a zmáčený vyjel z lesa a v dálce spatřil temný hrad, kde se mihotalo světélko. Jel tím směrem, vjel na nádvoří - a viděl, že hrad je dočista pustý, jen světélko blikalo a zvalo ho do komnaty v prvním patře.
Tam byla komůrka osvětlená jedinou svící, stůl prostřený k hostině a za stolem krásná bledá dívka. Křehkou rukou ho zvala, aby si k ní přisedl.
„Kdo jsi?" zeptal se překvapený rytíř. „A kde je služebnictvo? Nebo tu přebýváš sama...?"
Rytíř měl mnohé otázky, ale panna se jen usmívala a neřekla ani slovíčko.
Jídlo bylo dobré a po lahodném víně rytíři brzy ztěžkla hlava. Noc pokročila. A snad že dívčiny oči zářily ve světle svíčky jako hvězdy, jako drahokamy, v jedné chvíli mládenec poklekl, vyznal neznámé lásku a prosil ji, aby se za něj provdala.
„Ale rád bych požádal tvé rodiče o svolení, kde jsou?" ptá se rytíř.
Dívka pokrčila rameny, vzala ho za ruku a vedla ho po schodech dolů, do černé krypty. Tam ve výklencích stojí kamenné postavy a klenutá síň zvučí jejich naříkavými vzdechy. Rytíř se k smrti vyděsil, ale jediný pohled do dívčiny líbezné tváře mu vrátil odvahu.
„Urození pánové, urozené paní, prosím vás upřímně o ruku této dívky!" řekl vážně.
Kamenné postavy zakývaly hlavami v odpověď.
„A co ty, vezmeš si mne?" obrátil se rytíř k Jitce.
Ona mu jen němě nastavila rty k políbení.
Rytíř přitiskl svá ústa na její. A ten polibek byl tak sladký, že se mu hlava zatočila a zavřel oči.
Když je zas otevřel, všechno bylo pryč: krypta, vzdychající sochy i dívka. Stál na nádvoří, byl bílý den a jeho kůň ržál hlady u brány, kam ho včera uvázal.
Zdálky, jako z jiného světa, zaslechl hlas:
Děkuji ti, milý rytíři. Svou upřímnou láskou jsi vysvobodil z prokletí mne i celý můj rod. Díky, díky...!"
Rytíř se už na hradě víc nezdržoval. Vyhoupl se na svého koně a ujížděl pryč.
Na dívku však nemohl zapomenout. Zdála se mu, nezdála...?
Žil pořád jako ve snách, s její tváří před očima. A tak jednoho dne v zoufalství skončil svůj život vlastní rukou.
Snad se v té zvláštní krajině mezi dvěma světy, odkud k nám přicházejí pověsti, se svou milovanou Jitkou zase shledal.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
1) První zmínka o hradu je z roku ABCD =
2) Kolik ( přibližně ) manství obsahoval lenní obvod jejímž centrem byl hrad Blansek EF =
3) Rok konání sjezdu biskupských leníků GHIJ =
4) Rok od kdy je hrad asi opuštěný KLMN =
5) Přibližný rok přistavění předhradí OPQR =
Finální souřadnice: N50°05,( GHIJ – ABCD + 444 )
E014°37,( OPQR – KLMN + EF + 573 )
N50°05,
E014°37,
Hint pro odlov:
Internet není moje doména,
a Madrid je pro mně španělská vesnice.
Plovoucí podlahy nejsou moje parketa,
v NHL mám hokej.
V práci se železem nejsem nijak kovanej,
ze šroubků a matek bývám zmatenej.
Na mé zahrádkářské umění bych nesázel.
Do spalovacích motorů nejsem žhavej,
ani dostihy nejsou můj koníček.
V akvaristice se necítím jako ryba ve vodě.
Příprava kávy není můj šálek čaje,
Sahara není zrovna na mém písečku.
A že mi nejde matika, s tím se počítá.
Nechci už nic dalšího vědět,
chci jen vedle tebe sedět.
Sedět, mlčet, koukat se z očí,
ať si to venku bzučí.
Stačí mi, že vím kde tě mám,
stačí mi, že vím že tě mám.
Každý dělá co umí,
informace jenom šumí.
Tisíce informací mou hlavou plavou.
Jak z nich mám vylovit zrovna tu pravou?
Tisíce informací mou hlavou plavou.
Jak z nich mám vylovit zrovna tu pravou?