33 Moravských legend - 2 : O ptáčníku Velenovi ( Biltema )
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na svou druhou, dlouho připravovanou sérii 33 keší, která vznikla na motivy knihy Aleny Ježkové „33 Moravských legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z hradů, zámků a měst.
Celá série je provázená 33 mystery kešemi a její délka je kolem 14 kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou jednu část České republiky, přesněji tedy Moravu, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 33 zajímavých legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O ptáčníku Velenovi
Před dávnými časy žil v lesích u Brna ptáčník, jmenoval se Velen. Vystavěl si chaloupku na odlehlém místě, protože tam se nejvíc dařilo ptákům, které Velen chytal, zavíral do proutěných klecí a vozil na trh.
Jednou večer sedí ve světnici u ohniště, po ruce mísu s ovesnou kaší a džbánek vody, a poslouchá, jak se venku čerti žení. Déšť padal v hustých provazcích, vichřice co chvíli lomcovala doškovou střechou, ale v chaloupce bylo teplo a útulno.
Bodejť," zamnul si Velen ruce. „Co člověku chybí, když má střechu nad hlavou a nohy v suchu?" Vstal, aby přiložil další polínko, a vtom zaslechne bouchání na dveře.
Otevře a v dešti tam stojí pán, celý promočený, za uzdu drží skleslého koně.
„Bud zdráv, dobrý člověče. Zabloudil jsem a nerad bych trávil noc v lesích, necháš mě tu přespat?"
„Jen pojď dál, pane," povídá Velen. „Dlouho jsem neměl hosta, aspoň si budu mít s kým povídat!"
Hned vede pána do světnice, posadí ho na lavici a pomáhá mu svléci mokré oblečení:
„Tuhle, pane, ohřejte se u ohně. Hned jsem zpátky."
Velen zavedl koně pod přístřešek, nabral mu vody a sena. Když se vrátil do světnice, viděl, že host si už udělal pohodlí. Mokrý plášť pověsil na bidlo, stáhl holínky a zabalil se do teplé houně.
„K snědku nemám nic jiného než tuhle kaši. Berte, co hrdlo ráčí!" Velen přisunul k pánovi hliněnou mísu. Host však jen trochu ochutnal a lžíci položil, že nemá hlad, že si budou radši povídat.
„Jakpak se ti tu žije, v té pustině?" vyptával se.
„Ale, tak a tak. Chytám na čihadlech ptáky a potom je zavezu do Brna na trh. Tam nakoupím, co potřebuju, mouku, chleba, třeba i nějaké nádobí a novou sekyru, a zase jedu zpátky. To víte, pane, živobytí jako každé jiné. Ze dne na den, a pořád je co dělat."
Pán přikyvoval, Velen vyprávěl. Když polínka v ohništi dohořela, zvedli se, že půjdou spát. Ptáčník ustlal hostu na svém lůžku a sám se natáhl na lavici.
Ráno je vítalo čistou oblohou. Po dešti byl les voňavý a svěží, kapky na větvích stromů se blýskaly a z proutěných klecí vesele štěbetali Velenovi práci.
Host ještě spal, jen nos mu koukal z houně, kterou ho Velen přikryl.
Vstávejte, pane! Pojďte se umýt!"
Ptáčník zavedl hosta k prameni. Tam mu slaměným víchem vydrhl záda, utřel věníkem z kousku plátna a vlasy učesal dřevěným hřebenem. Potom se nasnídali a cizinec se rozloučil.
„Děkuji ti za tvé pohostinství. Postaral ses o mne jako o vlastního bratra a já bych ti rád oplatil. Tumáš," stáhl z ruky zlatý prsten. „Až zas přijedeš do Brna a budeš mne chtít navštívit, ukaž strážným v bráně prsten a řekni, ať tě zavedou k jeho majiteli."
Velen z toho nebyl moudrý. Obrací prsten v rukou, jsou na něm vyrytá nějaká písmena. Ale copak ptáčník umí čist?
„Pane," osmělil se nakonec. „Řekněte mi raději své jméno, kdyby strážní nevěděli..."
Maxmilián," povídá cizinec, pokyne Velenovi a je ten tam.
Velen si šel taky po svých. Nakrmit ptáky, dát jím vodu, prohlédnout čihadla.
„Cože to říkal za jméno?" vzpomněl si po chvíli. „Myslím, že Mastný Jan. Ano, tak to bude! Aby to tak byl nějaký řezník. Šaty měl pěkné a koně taky. Ba ne, on bude spíš z urozeného rodu."
Tak všelijak ještě Velen přemýšlel o záhadném cizinci, ale jak slunce stoupalo po nebi a zas zapadalo, brzy na něj zapomněl. Prsten uložil do váčku s penězi, aby mu ho straka neodnesla.
Uplynulo pár týdnů, a Velen měl cestu do Brna. Měl štěstí, všechny ptáky prodal hned prvnímu kupci. Když dával penízky do váčku, nahmatal prsten.
„Vida!" řekl si. „Čas mám, tak co bych nenavštívil Mastného Jana?“
Šel k bráně a ukázal prsten strážnému. Ten přečetl jméno na prstenu - a užasl. Prohlíží si ptáčníka, nějak se mu to nezdá: takový vesničan odněkud z lesů, sláma mu kouká z bot. Ale pak přece jen houkl, aby šel Velen s ním. Zamířili ke kamennému paláci a potom dovnitř. Velen se dívá, nemůže se vynadívat. Všude tolik krásných věcí, a toho služebnictva!
Strážný ho zavedl do jedné komnaty, a tam sedí jeho známý Mastný Jan, v rudém plášti a ve zlatě. Vstává, ruku mu podává, vítá ho jako přítele:
„Buď zdráv, ptáčníku! Jsem rád, že jsi mne přišel navštívit."
Mastný Jan tleskl rukama a hned tu byli sloužící s chutnými pokrmy na stříbrných mísách, stolník nalévá Velenovi dobré víno do poháru.
„Teď už vím, proč ti má kaše nechutnala," rozesmál se Velen. „Dobré jídlo máš, a dobré pití," chválí a Mastný Jan se jen usmívá.
„A promiň pane, že jsem tak smělý, jakou ty máš práci? Jsi obchodník, nebo snad nějaký dvořan našeho knížete?"
„Já sám jsem kníže. Moravský kníže Maxmilián."
Velen zůstal koukat jako spadlý z hrušně.
„Je to tak," povídá kníže, „a pořád ti dlužím odměnu za tvou pohostinnost. Udělám z tebe rytíře a dostaneš také pěkný kus panství v lesích kolem tvé chalupy. Do erbu ti dám věník, kterým jsi mě utíral, a hřeben, kterým jsi mne česal."
Tak se z Velena stal přes noc mocný pán. Na místě své staré chaloupky začal stavět hrad. A že mu práce nebyla cizí jako jiným pánům, stavěl zdi a nosil kameny jako obyčejný nádeník. Jak byl zvyklý, na staveništi chodil bosky. Když si jednou málem ukopl palec o zbloudilý křemen, vykřikl:
„Jejejejej! To bolí! Už nikdy nebudu chodit bosko více!"
Ta příhoda prý dala Velenovu hradu jméno - Boskovice.
Za čas pod hradem vyrostlo město a od hradu převzalo jméno i znak s věníkem a
hřebenem, na památku toho, jak tu kdysi chudý ptáčník hostil moravského knížete.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
1) Převeď jméno zakladatele hradu Boskovice na číselnou indicii AB =
2) Převeď dva základní znaky Boskovického erbu na číselnou indicii C a D. CD =
Finální souřadnice: N50°06,( AB + 119 )
E014°37( CD + 845 )
N50°06,
E014°37,
Hint pro odlov:
Jen jednou dostat šanci
U pěkný biltemy 10m vysoko
To by jste nevzdělanci
To by jste viděli
Jen jednou dostat šanci
A víc ji nepustit
Odlovil bych biltemu klidně při tanci
Do uší mi bude hrát jen správnej tvrdej beat
A aby celá parta věděla
Že nejsem žádná bačkora
Byla by žhavá do běla
Má otlučená biltema tyč
Jen jednou dostat šanci
Lovit při rock and rollu
To bych tu svoji šanci
Vyhnal až na vrchol
Až bych se slávou granda
Lovil stejně biltemy i v cizině
Tak by mne naše banda
Poznala jedině
A aby celá parta věděla
Že nejsem žádná bačkora
Byla by žhavá do běla
Má otlučená biltema tyč
Jen jednou dostat šanci
Lovit při rock and rollu
To bych tu svoji šanci
Vyhnal až na vrchol
Až bych se slávou granda
Lovil stejně biltemy i v cizině
Tak by mne naše banda
Poznala jedině