33 Moravských legend - 8 : O tatarské princezně
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na svou druhou, dlouho připravovanou sérii 33 keší, která vznikla na motivy knihy Aleny Ježkové „33 Moravských legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z hradů, zámků a měst.
Celá série je provázená 33 mystery kešemi a její délka je kolem 14 kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou jednu část České republiky, přesněji tedy Moravu, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 33 zajímavých legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O tatarské princezně
Pod jedním ze skalnatých vrchů Pálavy stojí zřícenina hradu Děvičky. Jeho bílé zdi se ostře vyjímají proti zeleným kopcům a modrému nebi nad nimi.
Pověst, která vypráví, jak hrad přišel ke svému jménu, začíná v daleké tatarské zemi.
Kdysi dávno tam žil mocný chán. Měl jedinou dceru, kterou nadevšechno miloval. Však mu také dělala jen radost, stejnou mírou vyrůstala do krásy i moudrosti. Když dospěla, usmyslela si, že se vydá na cesty do dalekých krajů.
„Tatíčku, ráda bych viděla na vlastní oči, jak lidé v cizích zemích žijí, co nového se od nich náš národ může naučit. Jen mne pusťte a nic se nebojte!
Chán se nejprve rozhněval, ale dceři nedokázal nic odmítnout. S těžkým srdcem ji vypravil na cesty. Princezna chtěla vyjet jen s družkami a věrným psem, o tom ale chán nechtěl ani slyšet. Poslal s ní třicet svých nejlepších vojáků a stejně tolik cvičených sokolů, po kterých mu měla každého úplňku poslat zprávu, že je živa a zdráva, co zvláštního viděla a zajímavého navštívila.
„Pamatuj, že až vypustíš patnáctého sokola, je čas obrátit se ke zpáteční cestě. Třicátý sokol ať mi přinese zprávu, že stojíš před branami našeho paláce," nabádal ji chán.
Přišel den, kdy se dcera s otcem rozloučila a vydala se na cestu. Putovala pustou stepí i přes vysoké chladné hory, zelenými údolími i vyprahlou zemí sužovanou slunečním žárem. Obdivovala se velkým městům z bílého kamene, palácům s věžemi až do mraků a chrámům s oblými kupolemi. Všude, kam přijela, budila rozruch svou krásou i bohatstvím svého průvodu. Nejeden král, kníže či velmož se cítili poctěni její návštěvou a podivovali se její kráse, odvaze a moudrosti. A ona se zas upřímně zajímala o všechno, co viděla: chtěla vědět, jak se ze země těží vzácné kovy a drahé kameny, jak z nich zlatníci a kovotepci vyrábějí šperky, z jakých surovin
tkají tkalci jemná sukna, jaké mechanismy pohánějí kola vodních mlýnů, jak chutná zvláštní ovoce a zelenina, které do té doby nikdy neviděla. O tom všem každého úplňku posílala zprávu svému otci do tatarské země.
Putovala už víc než rok, vypustila čtrnáct sokolů, když dojela na Moravu pod Pálavské vrchy. Na jednom z nich spatřila mohutný bílý hrad, který se jí hned zalíbil.
„Ten hrad bych chtěla navštívit, pohleďte, jak je důmyslně postaven! Ty pyšné věže a vysoké hradby, tam jistě žije statečný rytíř a dobrý pán."
Princezna přikázala zastavit a vyslala do hradu svého posla se zlatým pohárem vykládaným zlatem a rubíny a s prosbou o nocleh.
Hradní pán byl rozmrzelý, když ohlásili cizího posla. Ale jakmile spatřil muže v cizokrajném oděvu a prohlédl si vzácný dar, oči mu zasvítily zájmem.
„Tvá paní bude ozdobou mého hradu, ať ráčí zavítat!" Tleskl do dlaní: „Hej, sluhové! Pohněte sebou a chystejte všechno pro nejvzácnějšího hosta!"
Posel se s úklonami vzdálil a pán odešel do svých komnat. Vystrojil se do nejlepšího, co měl: sametový kabátec přepásal zlatým pásem, připjal drahocenný meč, vsedl na bělouše a vyjel tatarské princezně naproti.
Už z dálky viděl, že snaha pochlubit se vlastním bohatstvím vyšla naprázdno. Nádhera princeznina průvodu ho lehce zastínila. Její nosítka z ebenového dřeva vykládaného perletí kryl baldachýn z hedvábí vyšívaného perlami a princezniny šaty a šperky svítily v denním světle tak oslnivě, až ten pohled bolel do očí. Toho zlata, vzácných kožešin, těch výšivek a drahých kamenů! Dokonce i ve srovnání s výbavou tatarských bojovníků vyhlížel hradní pán jako sluha, co se jim stará o koně. To hluboce ranilo jeho ješitnost a mysl mu zatemnila závist. Navenek však byl samý med:
„Vítejte, vzácná paní, na mém skromném hradě. Všechno, co je mé, užívejte jako své, tak způsobíte mému srdci největší radost!"
Princezna byla uvítáním potěšena, stejně jako její družky a vojáci. Jen věrný pes vrčel a cenil tesáky, když se hradní pán přiblížil k princezně příliš blízko.
výbavou. Tatarští bojovníci si vztyčili pestré stany přímo na hradním nádvoří a vzácných arabských koní se ujali čeledíni.
Když se hosté odebrali k odpočinku, svolal vládce hradu své nejvěrnější pány.
„Viděli jste všechno to zlato a bohatství?" šeptal, aby ho nikdo cizí nezaslechl.
„Viděli, pane," přisvědčili rytířovi družiníci. „Tolik zlata nenajdeš po celé Moravě, a považ, je to jen výbava na cestu!"
Hradní pán byl rozčilený. Ani ta princezna není k zahození. „Být zetěm tatarského chána, stal bych se pánem celé Moravy. Co Moravy, taky všech sousedních zemí...! Povídá se, že tatarské vojsko je nepřemožitelné a že se mu žádný neodvá Sluhové zavedli princeznu s jejími dívkami do nejlepších komnat a vynesli za nimi těžké truhlice s oblečením a ží postavit."
„To je pravda, pane," přikyvovali družiníci snaživě. Nebyli to moudří rádci, ani dobří lidé, spíš taková cháska po všech koutech posbíraná, která pánovi kývla na leccos, od čeho by dal slušný člověk ruce pryč.
„Dobrá. Večer buďte připraveni, a ne abyste pili přes míru! Zkusím to po dobrém, a když to nepůjde, bude po zlém. Pak budu potřebovat vaši pomoc," ušklíbl se hradní pán.
Ve stejnou chvíli se princezna strojila k hostině. Její družky jí pomáhaly s oblékáním, česaly jí dlouhé černé vlasy a zaplétaly do nich zlaté šňůry.
„Škoda, že do posledního úplňku zbývá jediný den," povzdechla si princezna. „Zítra večer napíši dopis, vypustím patnáctého sokola a vydáme se na cestu domů. Však už se tatíčkovi jistě stýská!"
Pohladila psa, který ležel u jejích nohou. Ten zvedl hlavu a zakňučel.
„Copak, nelíbí se ti tu?" zatahala ho princezna za ucho, aby ho po škádlila. Ale on pořád jen teskně kňučel, jako by jí chtěl něco říct.
Když padl soumrak, vyšla princezna se svými družkami na hradní nádvoří. A bylo to, jako kdyby na zem sestoupilo samo slunce, které už dávno spočívalo v měkké kolébce kopců na západě, provázené dvěma hvězdami.
Na nádvoří plály velké ohně, na kterých se pekla selata a zvěřina, za dlouhý stůl prostřený bílým plátnem zasedl hradní pán s princeznou a svou družinou. Tatarští bojovníci se drželi opodál u svých stanů. Rytíř tleskl do dlaní, spustila hudba a sluhové začali nosit mísy s pokrmy.
Tak jedli, pili, hodovali, slovo dalo slovo. Pán hradu se vyptával na tatarskou zemi, jak je veliká a jak bohatá, kolik koní má tatarský chán a kolik vojáků a paláců, a hned to a zase ono. Tatarští bojovníci zatím popíjeli moravské víno ze zdejších vinic, které jim dal rytíř poslat. A že jim chutnalo! Sloužící sotva stačili měnit prázdné konvice za plné.
„Vzácná princezno," osmělil se hradní pán, když mu víno rozvázalo jazyk. „Nechcete se stát paní na mém hradě...?"
Princeznu taková otázka zaskočila. Vždyť toho rytíře vůbec nezná, a on jí už nabízí sňatek! Zamračila se a zvysoka odpověděla: „Nikdy se nevdám bez požehnání svého otce, on sám mi ženicha vybere. A takového, aby byl hoden mého rodu!"
Hradní pán zrudl, jako by mu na tvář vyťala políček. Od té chvíle zábava vázla. Brzy princezna vstala od stolu, stroze poděkovala za hostinu a s dívkami a psem odešla do svých komnat.
„Taková drzost!" spustila hned, jakmile za nimi zapadly těžké dveře. „Považte, jak se ke mně pan rytíř choval? Jako k nějaké služce!"
Její společnice přitakávaly. Ani jim se nelíbilo, jak nestydatě si je pánovi družiníci prohlíželi, a dobře rozuměly hrubým žertům, které si mezi sebou vyměňovali.
„Hned ráno bychom měli opustit hrad, princezno," naléhaly na ni s úzkostí. „Nejsme v bezpečí mezi takovými lidmi!"
„Máte pravdu," řekla princezna. „Hned ráno odjedeme. Ale nebojte se! Kdyby nám chtěl rytíř ublížit, naši bojovníci by ho i s jeho čeledí rozsekali na malé kousky!"
Tatarské vojáky však víno zmáhalo stále víc a víc. Výskali a halasili, skákali přes
ohně a tančili divoké tance, až z nich šla hrůza. Ale hradní pán jim přátelsky kynul a povzbuzoval je v pití. Dokonce jim dal ze sklepa přivalit rovnou celý sud a po něm další. On a jeho družina však nalévali do pohárů jen po dně a upíjeli pomalu.
Když noc dospěla k půlnoci, zpití Tataři jeden po druhém padli na svá lůžka ve stanech a za chvíli se nádvořím nesly zvuky hlasitého chrápání.
Na to hradní pán čekal. Svolal svou družinu a řekl: „Viděli jste sami - po dobrém to s princeznou nešlo. Teď musíme po zlém!"
Na ten povel se zlotřilá cháska vrhla na spící Tatary a snadno je všechny pobila. Potom spěchali za princeznou. Vyrazili dveře komnaty, kde spala se svými dívkami. Jako prvního zabili psa, který svou paní zuřivě bránil, potom princezniny družky. Dva princeznu drželi, aby se na to krveprolití dívala, a když bylo po všem, řekl jí hradní pán:
„Ted vidíš, že nejsem žádný hlupák, za jakého jsi mne měla. Všechno tvé je teď mé. Ale můžeš si zachránit holý život, když se staneš mou ženou!"
Princezna na něj pohlédla s hlubokým opovržením: „Než se stát ženou takového podlého psa, raději zvolím smrt!"
Jak to řekla, hradní pán jedinou ranou do srdce ukončil její život.
Mrtvá těla dívek, princezny a jejího psa oknem shodili do hlubiny a vrhli se na kořist.
Všechno si mezi sebou rozebrali a rozdělili: vzácná roucha a šperky, tatarské zbraně i zlaté klece, ve kterých přivezli sokoly. Ptáky pustili, co také s nimi?
Druhý den ráno se stalo něco zvláštního. Na místě, kam dopadla těla princezny a jejích společnic, se objevily tři kamenné dívčí postavy a kousek dál jako by je hlídal kamenný pes. Rytíř ty skály hned přikázal rozbít na prach, aby mu nepřipomínaly strašný čin. Ale jakmile čeledíni pozvedli kladiva proti zkamenělým dívkám, ruce jim umdlévaly a kladiva padala na zem. Žádnou mocí a žádnou silou ty kameny nešlo odstranit, a tak je tam nechali.
Tatarský chán ve svém paláci zatím netrpělivě očekával patnáctého sokola. Konečně sokol přiletěl, ale žádnou zprávu nenesl. Ale co to? Hned za ním se snáší k zemi druhý, třetí... Až se jich vrátilo všech zbylých šestnáct.
Chán se dovtípil, že se dceři stalo něco zlého. Okamžitě dal svolat vojsko o tisíci mužích a vytáhl s ním cestou, kudy předtím princezna putovala. Štvali koně do úmoru a za pár měsíců dospěli až do moravské země. Tam rozbili tábor a chán vyslal zvědy, aby pátrali po princezně. Nebo jenom po zmínce o ní, po jediném slůvku, jediném jejím vlásku.
Brzy mu do ležení přivedli žebráka, který princeznu viděl.
„Mluv, kde je má dcera?" spustil hned chán.
„Ó, velký cháne," třásl se hrůzou žebrák, „nevím, kde je teď tvá dcera..."
„Tak co vis?" zařval netrpělivě chán a žebrák málem omdlel hrůzou.
„Velký vládče, jen jsem ji na vlastní oči viděl, je to skoro rok. Jela se svým průvodem na bílý pálavský hrad, povídalo se, že ji tam hostil hradní pán. Ale kam potom zmizela, už nikdo neví."
Chán hodil žebrákovi zlatý peníz a vojsku přikázal táhnout k Pálavé.
Už zdálky viděli bílý hrad, a když přijeli blíž, spatřili i tři kamenné postavy pod hradem a jednu menší opodál. Chán v nich hned poznal svou dceru a její družky. Padl na kolena, plakal krvavé slzy a tvář si rozdíral o kámen, ale skála zůstala mlčenlivá a chladná.
Když oplakal milovanou dceru, jeho smutek vystřídal strašlivý hněv. Tatarské vojsko ve chvíli dobylo hrad a neušetřilo nikoho, jen hradního pána. Toho dal chán strašlivé mučit: ruce a nohy mu lámali, kůži mu loučemi pálili, dokud se nepřiznal k vraždě princezny a celého jejího průvodu. Přiznal také, že to bylo z touhy po zlatě a bohatství, které s sebou vezla.
Chán dal posbírat všechno zlato, které na hradě našli. Potom rozdělali velký oheň, v kotli zlato roztavili a žhavé ho nalili do hrdla hradnímu pánu.
„Zlato jsi chtěl, teď se jím udav," řekl chán. A díval se, dokud rytíř ve strašných mukách nevypustil duši.
Pak se tatarské vojsko obrátilo k domovu. Cestou v odplatu plenili a pustošili celou Moravu. Vesnici za vesnicí, hrad po hradu, město po městě.
Pálavský hrad z bílého kamene už zůstal opuštěný. Tolik hrozného se událo v jeho zdech, že tu nikdo nechtěl přebývat. A podle kamenných postav princezny a jejich společnic mu lidé začali říkat líbezným jménem - Děvičky.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
1) Přibližná délka doby ( ve dnech ), která uplynula mezi příchodem první a třetí
zprávy je indicie A =
2) Přibližná délka doby ( ve dnech ), která uplynula mezi příchodem druhé a sedmé
zprávy je indicie B =
3) Přibližná délka doby ( ve dnech ), která uplynula mezi příchodem páté a dvanácté
zprávy je indicie C =
4) Jakou přibližnou celkovou dobu měla princezna na výlet je indicie D =
Finální souřadnice: N50°05,( A + D - 794 )
E014°38,( B + C + 224 )
N50°05,
E014°38,
Hint pro luštění:
Jeď!!!!!
Počítej do ??? s průměrným číslem,
zaokrouhleným na jedno desetinné místo
a pak zmáčkni entr!
Je to tak snadný jako přejít poušť!
Počítej! Raz! Dva! Tři! ???? dál.
Raz! Dva!!! ????? dál.
Tolik slov, tolik vět, tolik slz,
tak málo let hlavou proletí.
Tolik lží, bolesti, tolik zrad, neštěstí.
Život tvůj je prokletí!!!
Není to lehký!
Drtí tě krutý svět, nevidíš cestu zpět.
Nemá žádný smysl, dál se namáhat.
Rozerván na kusy. Uvnitř. Už nemusíš,
bát se, že dnes v noci budeš snít.
Není to lehký!
Není to snadný!
Seber se! Nebuď srab!
Bojuj! Buď kurva chlap!
Život se s nikým nemazlí!
Seber se! Nebuď srab!
Bojuj! Buď kurva chlap!
Život se s nikým nemazlí!
Zmáčkni spoušť, ublížíš. Sobě. Všem. Přemýšlíš???
Pochopil´s, co ti chci říct?
Zmáčkni spoušť, ublížíš. Sobě. Všem. Přemýšlíš???
Pochopils, co ti chci říct?
Hint pro odlov:
Archiméde, Archiméde, Archiméde
přijď hned ráno k nám.
Archiméde, Archiméde, Archiméde
přijď hned ráno k nám.
Archiméde, Archiméde, Archiméde
přijď hned ráno k nám.
Dávám ti hádat, co je to za luštění, keš, schovku a karmu,
já chci znáti pouze tvůj názor, prohlídka bude zdarma.
Listing ti pustím, na televizi, dívat se budem dva,
víš, naše doba je trochu jiná, než byla doba tvá.
Archiméde, Archiméde, Archiméde
přijď hned ráno k nám.
Archiméde, Archiméde, Archiméde
přijď hned ráno k nám.
Létáme kosmem, žijeme po svém, hrajeme geocaching a adventure lab,
přiznej se rychle, že chtěl bys dneska alespoň chvíli taky to hrát.
Přišel bys možná na pátý rozměr, pak na zázračný lék,
stále je spousta neznámých věcí pro atomový věk.
Archiméde, Archiméde, Archiméde
přijď hned ráno k nám.Archiméde,
Archiméde, Archiméde, Archiméde
přijď hned ráno k nám.
Archiméde, Archiméde, Archiméde
přijď hned ráno k nám.
Archiméde, Archiméde, Archiméde
přijď hned ráno k nám.
Archiméde, Archiméde, Archiméde
přijď hned ráno k nám.