33 Moravských legend - 9 : O Ječmínkovi
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na svou druhou, dlouho připravovanou sérii 33 keší, která vznikla na motivy knihy Aleny Ježkové „33 Moravských legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z hradů, zámků a měst.
Celá série je provázená 33 mystery kešemi a její délka je kolem 14 kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou jednu část České republiky, přesněji tedy Moravu, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 33 zajímavých legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O Ječmínkovi
Na chropyňském zámku kdysi vládl zámecký pán, který byl ke svým poddaným vlídný a laskavý.
Ale jen do chvíle, než se stal moravským markrabětem.
To se k němu hned přitočila spousta lichotníků a pochlebovačů, vynášeli jeho moudrost, chválili jeho panství a kdesi cosi. A pán jejich faleš neprohlédl - sláva a moc mu stouply do hlavy.
Začal pořádat slavné hony, plesy, hostiny i pitky. Chropyňský zámek byl plný hostů a celé dny a noci to v něm hučelo jako v úle.
Takový rozmařilý život něco stojí, ale markrabě si věděl rady: vypsal nové daně a jeho poddaní mu je museli zaplatit. Hned bylo v pokladnici zas plno peněz.
Paní markraběnka se proměnou svého muže velmi trápila.
Kdysi s ní trávil celé dny, na rukou ji nosíval, ale teď už pro ni neměl čas ani dobré slovo. Když mu oznámila, že čeká děťátko, ani se neradoval.
„No dobrá, zas bude o starost víc," řekl jen.
Neobjal ji, ani nepolíbil, spěchal zas za svými hosty.
V ten čas se sedláci na chropyňských statcích domluvili, že požádají markraběte, aby jim snížil daně, vždyť s takovou by neměli co do úst. Přišli na zámek. Čepice v rukou, postávali u brány a čekali.
Zámecký pán za nimi přispěchal.
Byl netrpělivý, pořádal zrovna velkou hostinu. Nenechal sedláky ani domluvit a hned spustil:
„Daně snížit byste chtěli? Taková opovážlivost! Spíš vám nějaké přidám, abyste víc pracovali, než rozumovali."
Vtom přišla na nádvoří markraběnka. Tichým hlasem se přimlouvala za sedláky. Vždyť úroda je špatná a není z čeho daně platit.
Zámecký pán zrudl vzteky.
Rozkřikl se na ni: „Ty se jich zastáváš? Ty, moje žena...? Když se ti nelíbí, jak panství spravuji, bud zůstaň a mlč, nebo jdi s nimi!"
Vyděšení sedláci stáli beze slova, paní vyhrkly slzy nad manželovou hrubostí. Ovládla se však a řekla pevně:
„Když jsi mi dal vybrat, půjdu. Ale pamatuj si, že už mě nikdy neuvidíš, ani své dítě."
Tak, jak byla, vyšla z brány a zamířila k polím. Než z markraběte vyprchal vztek, byla pryč.
Dal ji pak hledat svými pacholky všude po okolí, ale nikdo o ní nevěděl, nikdo ji neviděl.
Druhý den ráno vyšli sedláci kosit ječmen. Obilí už dávno bylo zlaté, z klasů se sypalo zrno. Sedláci přišli na pole, a jak byli zvyklí stoupli do řady, napřáhli kosy a šviiih, šviiih, v pravidelném rytmu za nimi padaly brázdy pokoseného ječmene.
Vtom jeden z nich prudce strhne kosu: „Honem, pojďte sem..!"
V poli mezi obilím spí zámecká paní, schoulená do klubíčka, a v náručí drží čerstvě narozené děťátko. Když se probrala, prosila sedláky, aby o ní nikomu neříkali, aby ji u sebe schovali. A tak si ji jeden z nich odvedl domů.
Synek dostal jméno Ječmínek, na památku místa, kde se narodil.Míjela léta a Ječmínek v prosté chalupě brzy dováděl v jednom chumlu s ostatními dětmi. Zámeckého na něm nebylo dočista nic. Od rána do večera se smál na celý svět a povahu měl mírnou a laskavou.
Ale nic se nadlouho neschová, žádné tajemství se navždy neutají.
Slovo dalo slovo a zvěst o Ječmínkovi se časem roznesla po kraji. Zalétla až ke sluchu zámeckého pána. Hned poslal vojáky, aby pročesali vesnice a přivedli mu ženu a syna. Ale sedláci se to včas dozvěděli a paní s Ječmínkem schovali zas v jiné chalupě. Vojáci se vrátili s prázdnou.
Přehouply se další roky.
Markrabě se už dávno nabažil hlučného života, stále víc vyhledával samotu a tesknil po ženě a synovi. Kdyby tak mohl vzít zpátky svá příkrá slova...! Přikázal vojákům pátrat po Ječmínkovi nepřetržitě, ale nebylo to nic platné.
Brzy se markrabě na celé dny zavíral do své komnaty, a tam o samotě pil, dokud nepadl. Jednou ráno, když neodpovídal na klepání, vyrazili sluhové dveře, ale pána nenašli. Špitalo se pak mezi lidmi, že si ho za jeho skutky sám ďábel odnesl do pekla. A na zámek po něm přišli jiní páni, stejně nelítostní ke svým poddaným.
Mezitím z Ječmínka vyrostl mladý muž. Moudrý, učený a spravedlivý. Chodíval mezi sedláky, bouřil je i utěšoval. Nabádal je, aby usilovali o spravedlnost a vzdorovali krutým pánům. Přibývalo těch, kdo ho viděli a kdo s ním mluvili: ten ho zahlédl kráčet v noci přes pole, tomu a tamtomu kázal u staré lípy za humny, v téhle chalupě nocoval.
Zvěsti o něm nedávaly pánům spát. Nelíbilo se jim, že sedláky bouří, taky oni ho hledali hned tu, hned jinde. Ale nikdy ho nenašli.
Ječmínek zatím v černém klobouku a plášti kráčel po prašných cestách mezi poli, procházel hlubokými lesy, ťukal na okna chudých chaloupek. Všude mu rádi otevřeli. Co sedlákům říkal, platilo u nich za zlato: Ať drží při sobě, ať se nebojí dovolat se práva, ať jsou trpěliví, však zlé doby pominou. A měl pravdu - jednoho dne se sedláci dočkali zrušení roboty a nevolnictví a byli svobodni.
Ještě po mnoha letech se na Hané vzpomíná na Ječmínka. A jinak mu tu neřeknou, než Hanácký král.
Také na chropyňském zámku chrání jeho památku. Mají tu Ječmínkův sál s kulatým stolem, s deskou vykládanou dřevem do podoby vidličky, nože a lžíce. Prý je ten stůl jako celá Haná - stále prostřený pro krále Ječmínka, který se sem jednou jistě vrátí.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
A = 1801
B = 10471
N50°05,
E014°38,
Hint pro odlov:
Já, dřív jsem se jen špatných známek bál.
Já, dnes bojím se a vím, že budu dál.
Právě já, dřív neomylně pevný v kolenou,
to já, dnes obavy mám o ni pojednou.
Právě já, tak jistý sebou sám i okolím,
jsem nesvůj, když ji někdo poničí.
Je to stav nezvyklý a tak se v duchu ptám,
proč právě já?
Proč právě já, když nebál jsem se ani v noci sám,
teď najednou strach o tu skrýš mám,
snad že je za cedulí bezbranná a dřevěná,
tak byl bych stále u ní.
Já, nikdy jsem se neuměl snad bát.
Já, dnes bojím se tak zvláštně, trochu rád.
Právě já, tak nevšímavý k vlastním nesnázím.
To já, se bojím o ni, když pryč odcházím.
Právě já, tak klidný když se vítr otočí,
jsem nesvůj, když ji nemám na očích.
Je to stav nezvyklý a tak se v duchu ptám,
proč právě já?
Proč právě já, když nebál jsem se ani v noci sám,
teď najednou strach o tu skrýš mám,
snad že je za cedulí bezbranná a dřevěná,
tak byl bych stále u ní.