33 Moravských legend - 11 : O skřítkovi ze Zlatého chlumu
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na svou druhou, dlouho připravovanou sérii 33 keší, která vznikla na motivy knihy Aleny Ježkové „33 Moravských legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z hradů, zámků a měst.
Celá série je provázená 33 mystery kešemi a její délka je kolem 14 kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou jednu část České republiky, přesněji tedy Moravu, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 33 zajímavých legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O skřítkovi ze Zlatého chlumu
Malebné městečko Jeseník, dříve nazývané Frývaldov, leží v údolí mezi Zlatými horami, Hrubým Jeseníkem a Rychlebskou vrchovinou. Ve zdejším zámku, přestavěném ze staré tvrze, dnes sídlí Vlastivědné muzeum Jesenicka. Jeho sbírky pocházejí také z dob, kdy se v okolí těžilo zlato. Lidé ho nacházeli v potocích, kam zlato splachovaly potoky běžící ze strání Zlatohorské vrchoviny, kopali i dlouhé štoly do nitra vrchů a skal protkaných zlatými žilami.
Na sklonku 15. století se na jesenické tvrzi usadil kupecký rod Fuggerů z Augspurku. Dali otevřít nové doly, jeden z nich také na kopci jménem Zlatý chlum. Pan Fugger o své doly dbal a horníci se u něj měli dobře.
Mezi horníky byl i mladý Tomáš. Nejdřív kopal šachty s ostatními, ale zámecký pán si brzy všiml, že by ho na tu práci byla škoda. Jako jiný přitahuje pěkná děvčata, Tomáš přitahoval zlato. Kam ukázal, tam se zlato našlo, a kde sám kopal, tam se zpod jeho krumpáče vykutálel žlutavý valounek.
Jednou pan Fugger stojí s Tomášem na dole a debatují, kde kopat novou šachtu. Vtom přihrčí kočár, z něj vystoupí líbezná kráska a drobnými krůčky pospíchá k nim.
„Tatínku," povídá Fuggerovi. „Och, to byla cesta...! Málem jsem duši vypustila."
Kulila modré oči, rty měla jako třešničky a světloučké vlasy ji splývaly podél tváří v zakroucených pramenech.
„Vilemíno, tuhle ti představím Tomáše. Je to šikovný hoch," povídá pan Fugger. „Zlato najde, kde mu řekneš, a nikdy se nezmýlí."
Ale Vilemína jako by Tomáše neviděla: „Musela jsem přijet, nemůžu už déle vydržet tu trýzeň. Povězte, tatínku, hodí se tyhle červené střevíčky k mým zeleným šatům?"
„Dcero," řekl přísně pan Fugger, „nakázal jsem ti, abys mne při práci nezdržovala hloupostmi. Ty střevíčky se k šatům hodí. A teď zase běž!"
Vilemína odcupkala, usadila se v kočáru a kočí práskl do koní. Pan Fugger se zas obrátil k Tomášovi, ale mládenec ho neslyšel. Okouzlené hleděl za kočárem a cítil, že se právě zamiloval až po uši.
Když toho večera přišel domů, do obyčejné dřevěné kůlny, kde nocovali horníci, vydrhnul se dočista, oblékl košili a sváteční šaty a běžel nocí k jesenické tvrzi. Postával u brány, obcházel hradní příkop a přemýšlel, které okno asi patří Vilemíně. Co zrovna dělá? Jestlipak na něj vzpomíná...?
Kdepak, nevzpomíná, sklonil hlavu Tomáš, a bylo mu do pláče.
Najednou se ve výšce otevřelo okno a v něm se svíčkou v ruce stojí Vilemína.
„Ty jsi ten horník z tatínkova dolu, že?" zavolala na něj dívka.
„Ano, jsem Tomáš. Ale nezdálo se, že si mne budeš pamatovat," vypravil ze sebe Tomáš.
„Zdálo, nezdálo," usmálo se děvče. „A máš pravdu, proč bych tě vlastně měla znát?"
„Protože... Protože za ten tvůj úsměv bych dal i modré z nebel" vyhrkl Tomáš.
„Modré z nebe? Co s ním!" ohrnula nosík Vilemína. „Přines raději kus zlata, když ho tak dobře umíš hledat. Možná ti za něj dám hubičku."
Zářivě se usmála, sfoukla svíčku a zabouchla okenici.
Tomáš se vracel domů celý okouzlený - pohlédla na něho, mluvila s ním, chce od něj dárek a slíbila mu hubičku! Zdálo se mu, že tolik štěstí najednou si ani nezaslouží.
Druhý den ráno se dal do hledání. Hledal a kopal celé dny, pak, týdny, až se pan Fugger divil jeho horlivosti. Ale žádný kus zlata se mu nezdál dost dobrý: ten byl malý, ten zas hrubý, tamten ošklivý. Tak to šlo pořád stejně, až Tomáš už na nic jiného nemyslel, jen na zlato pro Vilemínu.
Jedné noci nemohl spát. Vyšel z chaty a zamířil ke štole na Zlatém chlumu. Usedl tam na hromadu hlušiny, hlavu opřel do dlaní a vzdechl: „Mám já to trápení, kdypak svou milou zase uvidím?"
„A copak, copak ti brání ji vidět?" ozvalo se za ním.
Tomáš se překvapeně otočí - na kamenech tam poskakuje skřítek s dlouhými šedými vousy a špičatou čepičkou, sukovici v ruce.
„Nic se neboj, pověz," vybízí ho k hovoru. Tak mu Tomáš všechno pověděl: jak dostane hubičku za kus zlata a jak se mu nedaří.
„Hochu, hochu," kroutí skřítek hlavou, pamatuj, že není všechno zlato, co se třpytí. No ale když nic jiného nechceš, máš to mít," povídá. Udeřil holí do země, ta se otevřela a v puklině zasvítil překrásný zlatý valoun, velký a kulatý a zářivý jako slunce.
Tomáš valí oči, nemůže se vynadívat.
„Jen si ho vezmi," zaskřehotá mužíček. „Ale slib, že už mou horu necháš na pokoji a nebudeš ostatním ukazovat, kde zlato hledat. Vždyť by mi nic nezůstalo...!"
Tomáš to slíbil a ještě poděkoval. Slova díků už padla do prázdna - skřítek byl ten tam.
Druhý den zvečera spěchal Tomáš k jesenické tvrzi. Vilemína se vyklonila z okna: „Máš pro mne dárek, Tomáši?“
Tomáš vytáhl z kabátu raneček, rozbalil plátno a zvedl ruku s valounem. A bylo to, jako by na dlani držel hvězdu z oblohy.
Když to Vilemína viděla, křikla: „Počkej na mne, hned jsem tam!"
Hodila na sebe šál a spěchala k malé brance ve zdi.
„Ten valounek je krásný, Tomáši," vzdychala zámecká slečna se zlatem v rukou. Hned ho natáčela tak a hned zas tak, přikládala si ho ke tváři a mazlila se s ním.
„Ty jsi taky krásná," osmělil se Tomáš. „Dáš mi teď hubičku?“
Chtěl vzít Vilemínu za ruku, ale ona se mu vysmekla, vběhla do branky a zavřela ji za sebou velkým železným klíčem.
„Já jsem si to rozmyslela," povídá mu přes zamřížované okénko. „Přines mi ještě tři takové valouny. Potom ti tu hubičku dám!"
Tomáš zůstal jako opařený. Konečně se mu v hlavě rozsvítilo a růžové šupiny mu spadly z očí.
Vždyť ona mne vůbec nemá ráda, řekl si. Jak jsem mohl být tak zaslepený a nevidět, jak je zlá...?
Rozesmál se úlevou a vydal se domů do své chaloupky Cítil se zas volný jako pták.
Na svůj slib mužíčkovi však nezapomněl. Druhý den oznámil panu Fuggerovi, že u něj na šachtě končí a povandruje o kus dál. Pan Fuggner se divil, ale Tomášovi nebránil a poctivě ho vyplatil.
Ta hromádka peněz Tomášovi stačila na malou chaloupku pod horami, do které si brzy přivedl pěkné a milé děvče. Měli spolu kupu dětí a žili šťastně a v pokoji.
A Vilemína? Zůstala sama, nikdo ji nechtěl za ženu. S lety její krása uvadla a panna ze zámku se změnila ve zlou babici. Vypráví se, že za černých nocí se její duch zjevuje na Zlatém chlumu, holýma rukama se přehrabuje v hromadách kamení a hledá zlato. Sípe přitom a zoufale naříká, protože není, kdo by jí pomohl.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
1) Sestav puzzle kopajícího Tomáše
https://www.jigidi.com/jigsaw-puzzle/j5sru2mg/kopajici-tomas/
2) Heslo získané sestavením puzzle kopajícího Tomáše opiš bez mezer do checkeru.
checker
Finální souřadnice: N
E
Hint pro odlov:
Až doteďka jsi byl jen samá bota,
teď dostáváš se sám už do života,
pojď, otevřem a jdem do jejich prostor,
tak vystartuj a vlítnem tam!
Už neváhej, tak pojď a zmáčkni stopku
a v životě my dva jsme v okamžiku,
tak zabouchej jen víc, tak zakřič na něj:
Ten za dveřma jsem já, jsem já!
Dávej, ber, dávej, co máš, co můžeš,
dávej, ber, třeba se svlíkni z červeného železa,
dávej, ber, nedělej fóry, povol magnety,
no tak dávej, tak dávej!
Na tu keš už dýl ve frontě stojíš,
jsi nabitej, tak co, tak co se bojíš,
vem za plech a vstup a zakřič na něj:
Ten za stojanem jsem já, jsem já!
Dávej, ber, dávej, co máš, co můžeš,
dávej, ber, třeba se svlíkni z červeného železa,
dávej, ber, nedělej fóry, povol magnety,
no tak dávej, tak dávej!
Dávej, ber, dávej, co máš, co můžeš,
dávej, ber, třeba se svlíkni z červeného železa,
dávej, ber, nedělej fóry, povol magnety,
no tak dávej, tak dávej!
Dávej, ber, dávej, co máš, co můžeš,
dávej, ber, třeba se svlíkni z červeného železa,
dávej, ber, nedělej fóry, povol magnety,
no tak dávej, tak dávej!