Bílá paní z Vikštejna
Vikštejnský pán Vítek si vystavěl pevný hrad s dlouhým nádvořím na západní straně. Do hradu se vjíždělo ze severu přes hluboký příkop, který zajišťoval bezpečí jeho obyvatel. V příkopu stojí tři pevné mohutné pilíře, na něž byl spouštěn padací most.
Vítek uspořádal na svém hradě svém hradě okázalý turnaj, k němuž se sjelo mnoho rytířů a bohaté šlechty. Mezi účastníky turnaje byl též jakýsi rytíř Tunkel. Na vikštejnské tvrzi se budí den. Slunce rozlévá od východu záplavu červánků. Mlhy opustily zemi. Je příjemné ráno. Hradní trubači probudili spáče, šlechta i rytíři vstávali. Po ranní toaletě a občerstvení se hosté odebrali na nádvoří a zasedli do postranních sedadel a balkonů. Prostranství se velice rychle zaplnilo. Též rytíři se pomocí sluhů velice pečlivě připravili na dnešní význačný zápas. Zápasiště bylo ohrazeno provazy, za nimiž netrpělivě postával lid, který se k této události sešel zdaleka široka. Takovýchto povyražení bývalo pro těžce pracující poddané poskrovnu, a proto si takovou příležitost nechtěli nechat ujít.
Za zvuků hudby vznešeně vjížděli rytíři na kolbiště. Vždy po pěti v řadách za sebou. Seděli na ušlechtilých koních a od hlavy až k patě byli navlečeni do nádherných brnění, zlatem i drahým kamením zdobených. Hlavu jim kryla těžká přilbice s chocholem, v pravé ruce třímali praporce s erby jejich rodu. Též koně byli chráněni železnými pláty, a i koňské čabraky byly ozdobeny pánovým erbem. Lid jásal a vítal je zasypáváním lučních květin. Rytíř Vítek, jako správce turnaje, oznámil jména rytířů a dal znamení k útoku. Hledí na přilbicích rytířů byla spuštěna, praporce byly odloženy a vyměněny za dlouhé dřevce se zatupenými hroty a do levých rukou uchopili štíty s vymalovanými rytířskými erby. Nejdříve se zápasilo v četách, při nichž bylo mnoho poražených vyřazeno z boje. Pak následovaly zápasy ve dvojicích. Rytíři se rozjížděli tryskem proti sobě a snažili se navzájem mocným nárazem dřevce na hlavu nebo vyhodit protivníka ze sedla. Kdo soupeře srazil z koně, byl považován za vítěze. Když se dřevec zlomil, byl rytíři podán jiný a pokračovalo se v klání, až jeden zvítězil. To vše za povzbuzování, jásotu a provolávání slávy všech přihlížejících. Nakonec zbyli dva nejudatnější v boji, rytíř Vítek s rytířem Tunkelem. Jejich zápasem měla být dnešní slavnost ukončena. Rytíř Vítek byl velice zdatný bojovník, ale poznal, že rytíř Tunkel bude tvrdý oříšek. Využil však veškeré své dovednosti, hbitosti a síly, až se mu po dlouhém vyčerpávajícím boji podařilo protivníka porazit. Hradní paní, která ze své lože přihlížela tuhému klání, radostně políbila svého chotě, ozdobila ho vítězným vavřínovým věncem a na hrud' mu pověsila zlatý řetěz. Podle předchozí dohody se stal majetkem vítěze i kůň a zbroj přemoženého. Vítek nadále nemohl snést téměř rovnocenného partnera v boji na hradě a vykázal ho ještě před slavnostní hostinou z hradu. Přemožený rytíř se cítil ponížený a uražený a pohrozil Vítkovi strašnou pomstou.
Za nějaký čas po slavném vítězství odjel Vítek se svými lidmi do boje pomoci svému věrnému příteli. O jeho nepřítomnosti na hradě se dozvěděl Tunkel. Využil toho a v převlečení se nepozorovaně vplížil do hradu až k samotné velice krásné a milé hradní paní. Tu pak Istí vylákal na hradní cimbuří, kde ji zneuctil, strašlivě zohavil, zabil, následně její mladé tělo rozčtvrtil a vhodil do tajemných hlubin šumící Moravice tekoucí pod hradem. Chladná voda navždy pohltila nevinnou oběť bezcitného zvrhlíka.
Krutou vraždu však neminula spravedlivá odplata. Po návratu nešťastného Vítka z boje bylo po Tunklovi důsledně pátráno, bezcitný vrah byl polapen a zákonitě popraven. Jeho sídlo bylo zbořeno a srovnáno se zemí. Ve výroční den vraždy se hradní paní jako anděl objevovala po setmění na cimbuří hradu, procházela se tu tak lehounce, jako by se vznášela, v bílých šatech se závojem na hlavě. Tvář měla smutnou, bledou, téměř průsvitnou a ruce zkřížené na hrudi. Takto chodívala až do půlnoci a pak mizela. Když její milovaný manžel zemřel, více se neukázala.
