33 Moravských legend - 19 : O založení Perštejna
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na svou druhou, dlouho připravovanou sérii 33 keší, která vznikla na motivy knihy Aleny Ježkové „33 Moravských legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z hradů, zámků a měst.
Celá série je provázená 33 mystery kešemi a její délka je kolem 14 kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou jednu část České republiky, přesněji tedy Moravu, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 33 zajímavých legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O založení Pernštejna
Na jednom ze skalnatých ostrohů Vysočiny, nad soutokem Svratky a říčky Nedvědičky, stojí Pernštejn, jeden z nejkrásnějších moravských hradů.
Před osmi sty lety ve zdejší krajině nebyly žádné vesnice a městečka, jen táhlé, hluboké a černé lesy, řídce protkané pěšinami vedoucí mi k osamělým sídlům. Jedna taková cestička se klikatila k chaloupce uhlíře Vojtěcha.
Žil osaměle, pálil v milířích dřevěné uhlí, a když ho měl dostatek, sám se zapřáhl do káry a vezl uhlí do města na trh. Sotva prodal, pospíchal zpátky - křik a hluk města nebyly nic pro něj. Měl rád šumění v korunách stromů, jakým promlouvá les. Občas něco ulovil, v létě sbíral houby a maliny na pasekách, a když v zimě chaloupka zapadala sněhem, četl ze zvířecích stop jako jiný z knihy. A jestli se nebál? Vždyť v lese bylo bezpečněji než jinde, lidskou duši jsi tu nepotkal. Navíc byl Vojtěch chlap jako hora: z těžké práce měl ramena široká jako pec, svaly jako kopce a žíly jako provazy.
Jednou v létě se vracel domů od svých milířů. Byl už večer, stíny padaly přes cestu. Vojtěch se těšil, jak si zatopí a uvaří něco k snědku - ale co to? Dveře chaloupky vyvrácené, ve světnici všechno přeházené, místo nádobí hliněné střepy a dřevěná lavice na dva kusy.
Uhlíř se zamračil. A pak jen pokrčil rameny: ať to byl, kdo to byl. na pamětnou mu dát nemůže. Poklidil, co se dalo, šel spát a brzy ráno se vydal do lesa.
Jenže když se večer vrátil, v chaloupce bylo zas boží dopuštění. To už uhlíř zasakroval a umínil si, že záhadě přijde na kloub.
Druhého dne ráno nešel daleko: s kusem chleba a džbánkem vody se schoval do houští, odkud měl dobrý výhled. Slunce stoupalo po obloze, ptáci zpívali jako o život, nikde nikdo. Jen zvědavá srnka vystoupila z lesa, zavětřila směrem k houští a zas polekaně odběhla. Minulo poledne, pak odpoledne a nastal večer. Mrzutý Vojtěch se už chystal zpátky domů.
Najednou se ozval praskot lámaných větví a z lesa se přihnal ohromný černý zubr. Zadusal, zafuněl a hned k chaloupce.
„Ty takhle?" rozčilil se Vojtěch. „No počkej!"
Vyrazil z houští a hned za zubrem. Jak ho zubr uviděl, oči mu blýskly, hrábl kopytem a na Vojtěcha! Ale ten se nedal. Chytil zvíře za rohy a držel pevně, vší silou mu tlačil hlavu k zemi.
Zubr se zmítal a řičel, Vojtěch klel a řval, ale nepustil.
Tak spolu zápasili pěknou chvíli. Zdálo se, že sílu mají stejnou.
Co teď? Vojtěch držel a oči mu těkaly sem tam. K dřevěné palici opřené o stěnu - ale na tu nedosáhl, k sekyře na špalku - ale ta byla daleko.
Vtom na větev dubu přiletěl čížek a spustil svým hláskem: „Houž - ví! Houž - ví!"
Vojtěch se zasmál, jednou rukou hrábl do křoví, sevřel hrst proutí, stočil je v houžev a protáhl ji zubrovi chřípím.
A bylo po všem. Zubr byl rázem mírný jako beránek. Když už si s ním Vojtěch mohl dělat, co chtěl, vedl ho rovnou do města.
V Brně z toho bylo velké pozdvižení. Považte, od brány jde obrovské chlapisko, celé umouněné, a na houžvi vede černého zubra! A míří si to ke knížecímu paláci. Když to strážní viděli, rozutekli se jak poplašené slepice.
Kníže se svými pány zrovna seděl u hostiny. Korbele zvonily, muzika hrála, všude smích a halas. V tom do síně vrazí Vojtěch a vede zubra.
Hudba vykvíkla a zmlkla, doušky a sousta zamrzly v ústech, ruce rytířů sahaly po mečích.
„Žádný strach, vzácní páni, držím ho pevně!" volal Vojtěch už ode dveří. Když přišel blíž povídá:
„Bud zdráv, pane kníže. Já jsem uhlíř Vojtěch. Chytil jsem to zvíře ve vašem lese, tak vám ho vedu."
Knížeti se Vojtěch hned zalíbil. Třeba umouněný, ale statečný ten chlapík jistě je! Možná víc, než někteří z pánů rytířů, kteří se nenápadně soukali pod stůl nebo couvali ke stěnám.
„Děkuji, uhlíři. Ale ty jsi zubra přemohl, tobě patří! Dělej s ním, co umíš."
Vojtěch se rozmáchl a pěst jako z kamene dopadla na zubrovu hlavu. Zvíře se zapotácelo a jako černá hora se skácelo k zemi.
Pánové se hned seběhli kolem mrtvého zubra. Vzrušeně pokřikovali a plácali uhlíře po ramenou. Ale Vojtěch už koukal, aby z toho rámusu byl pryč.
„Když nic jiného nemáte, pane kníže, já bych zase šel..."
„Ještě počkej, uhlíři," usmál se kníže. „Tak statečný čin si žádá odměnu. Přej si, co chceš, já ti to dám."
„Budu spokojený, když mě až do smrti necháš pálit uhlí v knížecím lese."
Kníže se usmál a zakroutil hlavu: „Jsi příliš skromný, Vojtěchu. Určím ti odměnu sám: staneš se rytířem a tvůj erb bude zdobit zubří hlava s houžvím v nozdrách, na památku tvého činu. Jako rytíř ale musíš mít své panství. Pověz, kolik půdy bys chtěl?"
Uhlíř měl rád svou práci a voňavý les, ale padlý na hlavu zas nebyl, to tedy ne!
Pořádně se zamyslel a řekl: „Dej mi tolik půdy, kolik obsáhne kůže z toho zubra."
Kníže se podivil. Chvíli ještě Vojtěcha přemlouval, ale pak mávl rukou. Ať si uhlíř má, co chce. Brzy se přesvědčil, že Vojtěch má nejen silné paže, ale taky bystrou hlavu. Uhlíř nařezal ze zubří kůže tenké proužky, svázal je k sobě a obtáhl jimi hranice svého panství. A že bylo pořádně velké!
Tak se z Vojtěcha stal bohatý rytíř.
Vyhlédl si pěkné místo přímo v černých lesích, na vysoké skále nad řekou, a začal stavět hrad. Najal na tu práci stavitele, zedníky a kameníky, nosiče a přidavače a nádeníky. Bylo jich jako máku v makovici, ale práce šla pomalu a těžko: země byla samý kámen, strmá skála s ostrými výčnělky snad končila v mracích a lidem rychle ubývalo sil.
Jednoho dne do těch míst zabloudil poutník. Když přehlédl to dílo, užasl, opřel se o hůl a sledoval, jak se chlapi lopotí s těžkými kameny, na zádech do té výšky tahají písek a maltu i těžké trámy.
„Copak tu okouníš?" křikl na něj zednický mistr a setřel si pot z čela. „Takhle pomoct kdybys nám chtěl...!"
„Pomoc, tu já neodmítám," povídá poutník. Ale tahle práce je marnost nad marnost. Postavit hrad na vyprahlé skále, kdo to kdy viděl? To vám povídám, i tahle hůl se spíš zazelená, než by tu vyrostl hrad!" Zabodl svou poutnickou hůl do suché stráně a šel si po svých.
Míjely týdny a měsíce, přešlo léto a pak zima, další léto a možná ještě jednou tak, a nakonec se na skále nad řekou tyčil nádherný hrad. Měl silné hradby a v nich pět bran, vysoké věže i ochoz s cimbuřím, kamenný palác i stáje pro koně a dobytek.
A poutníkovo proroctví? I to se vyplnilo. Hůl se zazelenala a vyrostl z ní pěkný stromek, mladý tis. Jak šla staletí, větve tisu sílily a mohutněly, natahovaly se do šířky a výšky. Život stromu byl tajemně spjatý s osudy hradu a jeho pánů: když některá z jeho větví uschla, zemřel někdo z pernštejnského rodu nebo se zřítila některá z hradních věží.
Kdo nevěří, ať tam běží - stojí tu dodnes hrad i strom.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
1) Vypiš z legendy pět podstatných jmen, ke kterým přirovnává spisovatelka části těla
uhlíře. Použij stejný tvar. Součet jejich písmen je indicie AB =
2) Vypiš z legendy co měl Vojta rád. ( v rozvinutém spojení ) Součet všech písmen je
indicie CD =
3) Vypiš z legendy námět na ozdobu erbu. Součet všech písmen je indicie EF =
4) Z jakého dřeva byla poutníkova hůl. Byla z ….. Počet písmen je indicie G =
5) Jaká byla větev pod čížkem. Počet písmen je indicie H =
6) Před kolika lety se podle autorky knihy legenda asi stala je indicie IJK =
Finální souřadnice: N50°06,( IJK – AB – G - 523 )
E014°37,( IJK – CD – EF – H + 4 )
N50°06,
E014°37,
Hint pro luštění:
Písmeno „CH“ počítáme jako jedno.
Hint pro odlov:
Co jsem tě spatřil, na mapě,
věř mi že žiju ve stavu beztíže,
i ve spaní se mi zdá že létám.
Dneska jsem jako vyměněn,
ze všeho kolem vnímám jen,
že tvé umístění stále do všech svých vět vplétám.
Petko, tvůj držák je jako železo,
Petko, ty jsi micro keška a já kačer elegán.
Má duše je rozervaná nadranc,
potácím se stěží držím balanc.
Petko, mě to snad zabije, ach mordyjé.
Petko, stále jsem sbírkou nejistot,
Petko, snažím se najít tvůj pevný bod
a zatím mě tlačí divné kóty,
kde jsou ty časy, kdy jsem hned po publikaci přeskakoval ploty.
Petko, mě to snad zabije.
Na zvony chtěl bych vyzvánět,
ať se to doví celý svět,
že pro tebe srdcem svým jen tepu,
a chtěl bych si tě naklonit,
slunce svým leskem zaclonit,
jenom kvůli tobě věnuji se luštění.
Petko, tvůj držák je jako železo,
Petko, jsi micro keška a já kačer elegán.
Má duše je rozedraná nadranc,
potácím se stěží držím balanc.
Petko, mě to snad zabije, ach mordyjé.
Petko, stále jsem sbírkou nejistot,
Petko, snažím se najít tvůj pevný bod
a zatím mě tlačí divné kóty,
kde jsou ty časy, kdy jsem hned po publikaci přeskakoval ploty.
Petko mě to snad zabije.