.
Štola Proudkovice
Průzkumná zlatá štola Proudkovice se nachází poblíž Krásné Hory nad Vltavou v okrese Příbram. Objekt je uzavřený, zabezpečený dvojitou mříží a veřejnosti nepřístupný.
Historie dolování zlata u Krásné Hory
Krásnohorský rudní revír se nachází ve středních Čechách v jihovýchodní části okresu Příbram nedaleko Orlické přehrady. Geologickou stavbu revíru tvoří granitoidní horniny středočeského plutonu, východní hranice je vymezena horninami metamorfovaného ostrova sedlčansko-krásnohorského a na severozápadu probíhají horniny jílovského pásma. Převažující horninou oblasti je porfyrický, biotiticko-amfibolický granodiorit, vyrostlice tvoří především červený, tlustě tabulovitý draselný živec. V oblasti žilných hornin zcela převažují lamprofyry typu minety.
Historie dolování zlata v Krásnohorském revíru lze z hlediska úspěšnosti dolování rozdělit do čtyř etap: 11. - 15. století, 16. - 18. století, 19. století - do r. 1923 a poválečné období až do r. 1992. V poslední éře těžby byl provoz Krásná Hora organizačně začleněn do Důlně úpravenského závodu (DÚZ) Rudných dolů Příbram, státní podnik. Jako hornickou zajímavost lze uvést, že z krásnohorského zlata byla za vlády Karla IV. zhotovena česká královská koruna, korunovační klenot.
V 11. - 15. století byla v počátcích dolování většina prací prováděna rýžováním na rozsypech, které vznikly rozpadem výchozů zlatonosných žil. Později se přešlo ke sledování výchozů zářezy a mělkými šachticemi o hloubce do 20 m.
16. - 18. století lze jej charakterizovat jako období bezútěšných pokusů o obnovení dolování v Krásnohorském rudním revíru.
19. století - 1923: Pro počátek tohoto období je charakteristické, že nenavazuje na staré hornické práce, ale rozvíjí se na náhodně odkrytých antimonových ložiskách vyoráním jadrných kusů antimonu severovýchodně od Milešova. Vyvíjí se soukromé podnikání, což má za následek časté přerušování kontinuity dolování a změnu vlastníků jednotlivých dolů. V r. 1871 koupil doly Emanuel Kittl z Prahy, který je nákladem 200 000 zlatých zmodernizoval zavedením strojních zařízení a výstavbou provozních budov, čímž značně zvýšil produktivitu důlních, úpravenských i hutních prací. V tomto období dosáhly d o l y značného rozvoje, důlní podnik zaměstnával 250 horníků a výkon úpravny činil 700 Ctr (56 kg) rubaniny za 24 hodin. Ruda byla velmi čistá, což dokladuje, že pro světovou výstavu ve Vídni v r. 1873 byl vylomen blok čistého antimonu o váze 700 kg. Dcerou majitele dolů Emanuela Kittla byla slavná operní pěvkyně Ema Destinová, po níž je pojmenován jeden z dolů (jáma s odvodňovací štolou) Krásnohorského rudního revíru. V roce 1923 byly veškeré těžební práce zastaveny v důsledku poklesu cen antimonu a zlata a kvůli zvyšování nákladů výroby s rostoucí hloubkou dolů.
1923 – 1992: V r. 1941 bylo rozhodnuto o obnovení průzkumných prací v této oblasti. Práce probíhaly do r. 1957 a byly prováděny Rudnými doly Příbram, od r. 1952 Západočeským rudným průzkumem se sídlem v Praze. Na jámách Nová, Marie, Otto a Milan bylo celkem vyhloubeno 315 m, vyraženo 11 933 bm sledných chodeb a překopů a 602 m komínů. Po ukončení těchto prací byl proveden výpočet zásob k datu 1. 6. 1956.
Poslední období báňské činnosti v oblasti Krásné Hory bylo zahájeno průzkumnými pracemi v r. 1974 prováděnými z jámy Marie v úrovni 5. p. (220 m pod povrchem) a ražbou průzkumných chodeb na štolovém obzoru cca v úrovni 2. p. jámy Marie. Báňské práce prováděly Rudné doly Příbram, geologický sled a řízení, geochemické vzorkování, apod. prováděla Geoindustrie. Ověřovací ražby cca v úrovni 2. p. jámy Marie (štola Proudkovice) potvrdily již známý rozsah historických prací, nové rudní úložky nebyly ověřeny. Při těchto pracích bylo celkem vyraženo 4 391 bm chodeb, 2 140 m maloprofilových podzemních vrtů a 82,6 m komínů. Průzkumné práce v úrovni 5. p. (jáma Marie) ověřily pokračování žilných pásem, avšak v nerudním vývoji. Jediným pozitivním výsledkem bylo zachycení bohatého Au zrudnění ve východní části Krásnohorského pásma a žíly zlatonosného křemene s antimonitem v oblasti pásma Brtevník. Z důvodu nebezpečí průvalů vod ze stařin jámy Otto byly další průzkumné práce v této nadějné oblasti zas t a v e n y . Výše uvedené průzkumné práce byly ukončeny v r. 1983 a navázala na ně ražba pokusné dobývky. V období let 1984 – 1989 byla současně s těžbou prováděna průzkumná akce za účelem ověření hloubkového rozsahu rudních sloupů Krásnohorského pásma. Průzkumné práce byly provedeny z nově vyhloubené slepé jámy v úrovni 7. p. a potvrdily pouze vyhluchnutí již známých rudních čoček. V r. 1986 byla zahájena těžba Au – Sb rudnin v rudních sloupech jámy Marie a jámy Nová v úrovni od 2. p. směrem do hloubky k 6. p. až do r. 1992, kdy byla těžba k datu 31. 3. 1992 ukončena. Z ložiska byla vytěžena zhruba polovina známých bilančních zásob. Objem těžby z období let 1983 – 1992 činil 415,94 kilogramů zlata (Au) a 1 480,77 tun antimonu (Sb).
A ještě něco málo k tomuto kraji
Podmoky
Ves je rozložena podél silnice mezi Milešovem a Krásnou Horou, 3,5 km západně od Krásné Hory nad Vltavou.
Uprostřed vsi je zvonička, která vznikla po válkách napoleonských. Roku 1814 přezimovala v Krásné Hoře a v okolí i též v Podmokách část ruského vojska po dobu pěti měsíců. Rusové žili v dobré shodě s obyvatelstvem. Občané podmočtí dostali peněžitou náhradu za ubytování vojáků a za to vystavěli v r. 1815 kapličku i se zvonkem. Je čtyřboká a nade dveřmi je maličký výklenek s mariánskou soškou. Ze šindelové střechy vyčnívá šindelová věžička, mající 12 sloupků. Před kapličkou je kamenný kříž z roku 1861. Zvonek měl být za 1. světové války rekvírován, ale občané jej ukryli do studny. Za krále Jana Lucemburského (1310 – 1346) dobývalo se v okolí Podmok zlato. Osada se tehdy jmenovala Pomuky. Ještě v roce 1848 ji zmiňuje Palacký jako Podmokly.
Podmoky – Proudkovice
Proudkovice bývala víska podél vozové cesty na pravém břehu Vltavy. Řeka má v těchto místech nejsilnější proud, proto dostala osada nejspíše tento název. Ve vsi býval velký válcový mlýn. V roce 1931 si osadníci zřídili dřevěnou zvoničku. Mezi Proudkovicemi a Podmoky bývaly šachty Emilie a Jindřiška.
Dnes Proudkovice jsou zatopeny a v lese je umístěna chatová osada, která nese stejný název. Chatová osada je vystavěna převážně z vytažených hausbotů, protože v 80. letech min. století dostalo několik desítek slapských hausbotářů od státu zdejší parcely náhradou za zrušená kotviště, ale ne již u vody, ale v údolí mezi lesními porosty.
V Proudkovicích byl i přívoz, protože tady potahová stezka přecházela z pravého na levý břeh. Přívoz používali především šífařští kočí s koňmi, kteří vytahovali prázdné šífy a šenáky zpět proti proudu Vltavy po potahových stezkách do vltavských kamenolomů nebo dalekých domovských kotvišť, ale i sedláci svážející své obilí z protějšího břehu do mlýna. Tahat lodě proti proudu to byla pro lidi i koně velmi těžká práce pod širým nebem a za každého počasí. Občas se stávaly i nehody v podobě stržených koní do řeky a záleželo na pohotovosti a šikovnosti kočího, který dokázal zavčas přeříznout provaz navázaný k lanu taženého plavidla. Samotné splavnění a regulace řeky pro lodní dopravu započala někdy v polovině 16. století, Splavnění řeky spočívalo v odstraňování kamenů a nánosů z řečiště, úpravou skalisek sahajících nebo vyčnívajících z řeky a budováním jezů a propustí pro nově vznikající lodní dopravu. S úpravou říčního toku bylo také nutné vybudovat stezky pro potahy, v počátku se stavěly dřevěné ochozy a lávky, které však byly pravidelně poškozovány velkou vodou. Proto později je vystřídaly náspy. V 19. století pak byly výstavby kamenných hrází, využívané jako potahové stezky, plavci je nazývali navigace. Stavěly se ze žulového kamene skládaného na sucho se spárami mezi kameny vysypanými zeminou, které prorostly trávou. Voda u Proudkovic byla stojatá, plná balvanů a aby se dalo vůbec plout, musela být uprostřed řeky vybudována kamenná hráz.
Proudkovice si též připomeňme jako místo, kde se ve středověku rýžovalo zlato, hojně poskytované zdejšími potůčky a potoky. Stupná strouha nad Proudkovicemi se připomíná již ve 13. století, kdy zlatokopové, tehdy jílovci nebo kopkové, rozmělňovali křemeny stoupami na prášek a pak zlatá zrnka vypírali vodou. Další zmínky o masivním dolování zlata v krásnohorských a milešovských kopcích jsou ze 14.-16.století. Šachty „stařiny“ zde dosahovaly hloubky skoro sta metrů, což bylo na tehdejší dobu vzhledem k ruční práci s primitivními nástroji, zkaženému vzduchu a spodním vodám hloubka značná. V roce 1874 u Proudkovic Kittl založil šachtu Jindřišku (pojmenovanou po své ženě), která dosáhla konečné hloubky 285 m. Při dobývání se tu narazilo i na stará díla včetně zapomenutého nářadí z dob dávno minulých, se spoustami narubané antimonové rudy, protože antimon nebyl ve středověku předmětem zájmu horníků. Roku 1881 koupili důl Jindřiška bratři Pollakové z Prahy. O 5 let později zde byla nalezena drobná žilka zlatonosného křemene. Tento nález vzbudil velké naděje, a tak dala firma z prvního výtěžku vyrobit dvě pamětní mince. Jedna putovala do císařských sbírek ve Vídni a druhá do sbírek Národního muzea v Praze s nápisem: „Antimonové a zlaté doly v Proudkovicích firmy Bratří Pollakové z Prahy“. Šachta byla v provozu až do roku 1900, kdy byla zatopena. K dalšímu dolování u Proudkovic došlo v polovině 70. let min. století. Rudné doly tu vyrazily kousek od vody průzkumnou, později odvětrávací a únikovou Proudkovickou štolu, která má hlavní délku asi 1800 metrů, boční rozrážky a je spojená s krásnohorským důlním revírem.
Ale vraťme se ještě hlouběji do minulosti. Tato část Povltaví dlouho vzdorovala duchovnímu útisku pobělohorské doby. Její obyvatelé si stále uchovávali starou víru – hlavně to byli protestanti luterského vyznání a Čeští bratři. Ti se k tajným bohoslužbám scházeli ponejvíce ve skalách a roklích nad Vltavou v okolí Proudkovic. V červnu 1740 tu v krajině na pravém břehu Vltavy poznali horlivého jezuitského misionáře Antonína Koniáše, který se skupinou svých stejně zaujatých druhů putoval od vsi ke vsi i po zapadlých samotách a mlýnech, aby mýtil „kacířství“. Přesto se hrstka tajných nekatolíků udržela na Krásnohorsku až do vydání tolerančního patentu.
A ještě perlička na závěr. I tato štola má svou aféru.
Proudkovická aféra
Koncem března přinesly některé regionální časopisy a radiové stanice informaci o záchranné akci složek IZS, vyvolané neoprávněným vstupem šestice mladíků do opuštěného důlního díla Proudkovický překop. Nejstaršímu z mladíků bylo tehdy 45 let, nejmladším mladíkem byla čtyřiadvacetiletá žena, kterou (na rozdíl od zmíněného starce) podobné označení výrazně traumatizovalo. S provinilci zavedl Obvodní báňský úřad tak zvané příkazní řízení, jehož výsledkem bylo uložení několikatisícových pokut. V našem článku přinášíme vylíčení případu tak, jak jej presentovala média.
Proudkovická aféra
Neoprávněné vniknutí osob do důlního díla.
Dne 23. března 2004 v 21.45 hod. byl informován dispečing integrovaného systému záchranné služby v Příbrami o výjezdu k opuštěné štole v Proudkovicích u Krásné Hory nad Vltavou. Důvodem bylo vniknutí cizích osob do podzemí bývalého dolu Marie v Krásné Hoře. Podnět k výjezdu dala skupina čtyř mladíků, kteří žádali o pomoc při hledání pohřešovaných dalších dvou osob. Všichni násilně pronikli přes dvoje mřížové zabezpečení do výše jmenované štoly, ale z podzemí se společně nevrátili.
Na místo se dostavila lezecká skupina členů integrovaného systému záchranné služby a policie čR. Vzhledem k tomu, že než bylo započato se zásahem, zbylí dva mladíci z podzemí vylezli bez újmy na zdraví, nebylo nutné zásah realizovat. Policie mladíky zajistila a předvedla k sepsání protokolu. Dále řeší tento případ jako přestupek, který postoupí k projednání na OU Krásná Hora.
Shodou okolností byla dne 19.3.2004 provedena fyzická prohlídka zabezpečení ústí této štoly pracovníky odštěpného závodu, která nezjistila porušení zabezpečení. Při ohledání místa přestupku 23.3.2004 bylo zjištěno, že pachatelé při překonání mříží museli vylomit část mřížoví u vstupu a dále vyříznout průřez v druhé zábraně. Odštěpný závod prokazatelně neoprávněné vniknutí do podzemí oznámil OB Kladno jako podnět k zahájení správního řízení s viníky.
V poslední době dochází ke stále častějším násilným vniknutím do opuštěných důlních děl. Osoby, které úmyslně překonávají zabezpečení těchto děl, podstupují rizika spojená s možností pádu hornin, udušením a dalšími nepředvídatelnými událostmi, které se na zdraví nemusí projevit okamžitě. Nevystavují však riziku pouze svoje životy, ale i životy záchranářů, kteří by je museli hledat. Vzhledem k neznalostem poměrů v těchto opuštěných důlních dílech mohou způsobit i další škody na vybudovaných zařízeních, která regulují výtoky vod, nebo ovlivňují jejich kvalitu.
DIAMO, s.p., o. z. Správa uranových ložisek Příbram vede v evidenci a kontroluje 763 takovýchto štol a dále 1010 šurfů a 426 jam, které jsou situovány po celých čechách. Náklady na jejich zabezpečení a neustálé opravy představují stovky tisíc ročně. Varováním pro všechny takovéto dobrodruhy by měl být případ z poloviny března tohoto roku, při kterém zahynul mladík v oblasti Jáchymova, když vniknul do historického důlního díla, které není ve správě státního podniku.
A co na to jeden z aktérů Proudkovického maléru Surikata CM?
„Na této webové stránce jste měli možnost seznámit se s celým případem tak, jak ho s týdenním odstupem presentovala média. Od té doby jsem slyšel několik diametrálně odlišných verzí, v nichž ti, o kterých se píše jako o pachatelích, zpravidla s nasazením života zachraňovali z dolu mladé anonymní nezletilce, kteří se jim pak odvděčili tím, že před příjezdem policie zbaběle uprchli, aby vina padla na jejich nevinné zachránce. Ti vlastně do dolu vlézt vůbec nechtěli a spořádaně a ukázněně se té noci procházeli po okolí a k záchranné expedici je přiměly právě prosby části oné nezletilecké výpravy, která se před vchodem třásla strachy, protože se jí uvnitř ztratili kamarádi.
Slyšel jsem i jiné varianty, společné měly snad jen slovní spojení „nezodpovědní mladíci“. Různých diametrálně odlišných alternativ tedy po montanistickém světě pobíhá víc než dost a já k nim nebudu přidávat žádnou další nebo některou z nich povyšovat na pravdu. Uvedu pouze na pravou míru tvrzení médií, která nás viní z vyřezání otvoru v zadní mříži. Nebylo tomu tak, mříž byla vyříznuta před našim příchodem a právě zpráva o této situaci vyvolala náš nápad Proudkovický překop navštívit.
A mohu-li dodat ještě něco, pak jen to, že hodiny strávené beznadějným čekáním na návrat těch, o kterých jsme byli přesvědčeni, že jsou již po smrti, patřily k nejhorším, co jsem ve svém dlouhém životě zařil. A poslední věta – varování těm, kdo ještě neměli s důlními plyny co do činění: nedostatek kyslíku je v mnoha případech vážně mimořádně odporné svinstvo a lézení do podzemí bez toho, že bych průběžně zjiťoval jeho přítomnost, nemusí skončit pouhou pokutou.“
Iru Eligwe, montanistický inspektor Za zásadně negativní fakt považuji skutečnost, že dva z účastníků neblahé proudkovické expedice měli přes rok propadlý průkaz uživatele detekční a indikační techniky pro měření důlních plynů, a ač jsem je loni na tuto skutečnost jakožto inspektor pro montanistické certifikace osobně upozorňoval, nebyli schopni si platnost průkazů prodloužit.
Na druhou stranu nutno dodat, že to byli právě tito dva jedinci, kteří si tváří v tvář smrtícímu plynu uvědomili hrozící nebezpečí a rozhodli se (byť nakonec zbytečně) zavolat jednotky integrovaného záchraného systému.
