Josef Šnejdárek Virtual Cache

Josef Šnejdárek byl významný československý generál, známý svou službou v první světové válce a následně v bojích za nově vzniklou Československou republiku. Jeho život a kariéra představují důležitou kapitolu v historii československého vojenství.

Dětství a dospívání

Josef Šnejdárek se narodil 2. dubna 1875 v Napajedlích, malém městě ve Zlínském kraji, na Moravě. Velice brzy mu zemřela matka (15 měsíců) a otce tato skutečnost psychicky zlomila.

"Když mi byly čtyři roky, zjistil jsem, že v Napajedlích nezastavují rychlíky. Rozhodl jsem se zakročit. Jednoho dne jsem si stoupl mezi koleje a máváním čepice jsem přiměl vlak k tomu, že zastavil – ovšem až těsně přede mnou."

"Strojvedoucí sestoupil s lokomotivy, přehlédl ihned situaci a vyřídil celý případ tím, že mi dal pohlavek, až jsem sletěl s náspu."

"Žádné vyšetřování, žádné řeči, žádné hlášení. Tento strojvůdce mi utkvěl v paměti jako jeden z nejrozumnějších mužů, které jsem v životě potkal."

Jakmile dosáhl školního věku, přestěhoval se k prarodičům z matčiny strany v Jičíně ve Vodarském mlýně. Obecnou školu absolvoval v Jičíně. První tři třídy reálky si pak odbyl v Trutnově, ale čtvrtý ročník... Když mu bylo 13, zatoužil stát se pašou (tureckým generálem) a vyrazil na cestu. Dostal se až do Terstu, odkud poslal domů telegram s žádostí o peníze na další cestu. Místo peněz dorazil strýc a odvezl jej domů. Po návratu z "Cařihradu" už do reálky nesměl a tak místo čtvrté třídy udělal třetí třídu měšťanské školy.

Kadetka a legie

Pak následovala kadetní škola, kde díky skvělému prospěchu se také setkal s císařem, který mu podal ruku a zeptal se ho na tři obvyklé otázky (jak se mu líbí vojenský život, čím je otec a jak se vede pánům rodičům). Následně vstoupil do rakousko-uherské armády. Sloužil v Budapešti a Innsbrucku a neobvykle rychle dosáhl hodnosti poručíka.

Příběh ze života vojáka... a nebo neobvyklá “dovolená”

Po čtyřletém vojenském studiu v pražské kadetce se rozhodl vydat do tureckého města Prevezza, které bylo obléháno řeckým vojskem. Najal si loď, která ho s rizikem převezla přes blokádu řeckých torpedoborců. V Prevezze byl srdečně přijat tureckými důstojníky, včetně velitele města Feizi Beje. Následující den vedl průzkumnou jízdu a narazil na řecké jezdce, což vyústilo v dramatický střet. Během boje se zranil, ale díky zásahu svých vojáků přežil. Přestože řecké síly zesílily, město bylo zásobováno a nakonec bylo dosaženo míru po vítězství Turecka v Thessalii. Vítězství bylo oslavováno v Prevezze. Po skončení bojů se rozloučil s Feizi Bejem a odnesl si první praktickou zkušenost z války, včetně jizvy na čele.

"Po návratu z dovolené mě posádkový velitel, plukovník Kaiserjägrů arcivévoda Salvator, zavřel na 30 dní. Když byl raport skončen, pozval mě na čaj. Dal si vyprávět, kde jsem všude byl, co jsem dělal a jaké to bylo. Na konec se ke mně naklonil a řekl: 'Zavřít jsem tě musel, ale – kdyby to šlo, já bych jel také.'"

Z rakousko-uherské armády odešel a jako vojín vstoupil v lednu 1899 do francouzské Cizinecké legie. Pětiletou smlouvu podepsal v městě Longwy u belgických hranic. V řadách legie se zúčastnil bojů v severní Africe. Bylo mu přiděleno číslo 5824. Důvod? Hledal dobrodružství, ne kariéru. V Cizinecké legii dosáhl hodnosti adjudant (přibližně rotmistr) a po absolvování školy pro důstojníky pěchoty v Saint-Maixent se stal roku 1907 důstojníkem u pluku alžírských střelců francouzské koloniální armády. V první světové válce Šnejdárek bojoval na západní frontě, dosáhl hodnosti majora, byl několikrát raněn a vyznamenán. Působil v Československých legiích ve Francii.

Československo

Skupina francouzských důstojníků obdržela čs. válečné kříže (Šnejdárek uprostřed) - 14. 7. 1919

Roku 1919 se Šnejdárek (jako francouzský občan) vrátil do Československa. Po válce hrál klíčovou roli v boji za obranu nově vzniklé Československé republiky, zejména při Těšínském konfliktu s Polskem v roce 1919 (sedmidenní válka) a následně na Slovensku při pokusu Maďarské republiky rad o obsazení Slovenska v roce 1919. Byl známý svou neústupností a schopností inspirovat své muže v těžkých podmínkách.

Sedmidenní válka proběhla v lednu 1919 mezi Československem a Polskem kvůli sporné oblasti Těšínska. Polsko se pokusilo obsadit toto území, což vedlo k rychlé vojenské reakci Československa pod velením generála Josefa Šnejdárka. Ačkoliv československé síly úspěšně postupovaly, ofenzívu zastavila československá vláda na příkaz ministra zahraničí Edvarda Beneše, navzdory nesouhlasu prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Po skončení bojů prezident Masaryk přijal důvěrně a se „zvláštní pochvalou“ podplukovníka Šnejdárka, ačkoliv Beneš by naopak dal raději velící důstojníky ztrestat. Dodatek - napjatá situace se znovu projevila o necelých dvacet let později. V roce 1938, během krize po Mnichovské dohodě, Polsko využilo oslabení Československa a podobně jako německý Wehrmacht v Sudetech, i polská armáda obsadila Těšínsko. Po skončení druhé světové války se hranice vrátily do předmnichovské podoby. Neshody byly definitivně ukončeny až podepsáním československo-polské smlouvy v roce 1957, která stanovila trvalé hranice mezi oběma státy.

Bitva o Zvolen - koncem května 1919 maďarská vojska dobyla část Slovenska, ovšem pod velením Šnejdárka v bojích u Zvolena ve dnech 10. – 13. června byla maďarská vojska odražena a československé jednotky přešly do útoku a zajistily slovenské území.

Kalvárie (Banská Štiavnica)
Fotografie byla pořízena až po skončení bojů, 27. června 1919, přesto se stala ikonickou a symbolicky připomíná vojenské úspěchy Čechoslováků v bojích na Slovensku.

Historka o “Negrech” aneb, jak armádní sbor „Senegalců“ vystrašil Maďary

Československým jednotkám velel Josef Šnejdárek. Československé jednotky však neměly zálohy, takže přímý útok by skončil katastrofou. Josef Šnejdárek však vymyslel geniální lest. Stovka československých vojáků měla vyrazit železnicí ke Košicím, měli si obléct plátěné, potrhané uniformy, hlavu i ruce začernit krémem na boty a na hlavu si jako turban uvázat bílý šátek. Vojáci měli na každé stanici z vlaku vystoupit, procházet se po peróně a mluvit senegalsky. Nikdo z československých vojáků pochopitelně senegalsky neuměl, Šnejdárek je však ujistil, že Maďaři také ne a stačí, když budou něco nesrozumitelně drmolit a občas zřetelně pronesou slovo "Senegal", a tak se i stalo. Netřeba asi dodávat, že senegalština neexistuje. Počítal s tím, že nejeden maďarský špión se tohoto slovíčka chytí a údaje trochu přežene, aby dostal vyšší odměnu. A tak se stalo, že během pár dní se ze stovky pomalovaných vojáků z pražských Vršovic stali „Senegalci“. Ačkoliv vojáci vystoupili pouze v Žilině a v Košicích, přesto za 48 hodin v Pešti „věděli”, že Franchet d'Espèrey, vrchní velitel spojenecké armády na Balkáně, poslal Šnejdárkovi jako zálohu dva pluky Senegalců (asi 6000 vojáků) a další tisíce míří na Slovensko přes Rumunsko! Tyto informace se samozřejmě brzy dostaly na frontu, což způsobilo paniku. Maďarští vojáci nechtěli riskovat padnutí do zajetí africkým lidožroutům, a tak opouštěli pozice. Někteří se vrhali i do řeky! V následující třídenní bitvě slavil Šnejdárek triumf, podařilo se mu obsadit všechny klíčové pozice podél řeky Hron a 13. června 1919 slavily československé jednotky vítězství. Šnejdárkův geniální tah krásně ukazuje sílu dezinformací na bojišti, které mohou rozhodnout bitvu ještě před samotným střetem.

"Vytahali jsme je ven a já jsem jim řekl: 'Proč to děláte? Můžete být přece rádi, že se dostanete do zajetí pořádné armády.' Na to mi řekli: 'Bojíme se, protože velitelem Čechů je Negr, lidožrout.'"

V roce 1927 Šnejdárek formálně odešel z francouzské armády a vstoupil do československé armády. V československé armádě byl Šnejdárek jmenován armádním generálem a zemským vojenským velitelem na Slovensku. V roce 1932 dal rozkaz k opevnění bratislavské Petržalky betonovými bunkry. V letech 1933–1935 zde vyrostlo 9 objektů. K 1. 7. 1935 byl penzionován.

Audience nejvyšších armádních představitelů - Gen. Šnejdárek je druhý zleva (1934)

Konec života

Roku 1939 Šnejdárek odešel do Francie. Po obsazení Francie odešel do severní Afriky. Josef Šnejdárek zemřel 13. května 1945 v Casablance v Maroku. Jeho ostatky byly v roce 1996 přeneseny do rodinného hrobu v Napajedlích, kde jeho hrobka dodnes připomíná jeho významný přínos československému státu.

Pohřeb generála Josefa Šnejdárka v květnu 1945 v Casablance.

Zajímavosti

• Josef Šnejdárek byl známý svou odvahou a vojenským géniem. Měl přezdívku “Železný generál” díky své neústupnosti a tvrdosti na bojišti.
• Byl také významnou postavou v československé vojenské diplomacii a měl silné vazby na francouzské vojenské kruhy, což bylo důležité pro vztahy mezi Československem a Francií.
• Šnejdárek byl také autorem několika pamětí, kde popsal své válečné zkušenosti a pohled na vojenskou strategii.

Důležitost cukru při budování státu ..

Štefánik pil rád dobrou kávu. Nemuselo jí být mnoho, ale musela být dobrá. K dobré kávě patří však, jak známo, dobrý cukr. Protože se však v Paříži tenkrát sladilo sacharinem, vrtěl sebou Štefánik neklidně v židli po každé, když mu přinesli po obědě sacharinovanou kávu. A tu jsem pomohl já: měl jsem dobré kamarády u americké jízdy. Ti měli cukru dost a mohl jsem tudíž vypomáhati Štefánikově kávě. Tím jsem si získal také nějaké zásluhy při budování československého státu. Ptáte se asi, jak to. Vysvětlím vám to tedy, jak jsem to vysvětlil svého času panu ministru zahraničí. Řekl jsem mu: republiku spolubudovaly Štefánikovy dobré nápady. K dobrým nápadům potřeboval dobrou kávu. K dobré kávě potřeboval cukr. Ten cukr jsem mu dával já. Tudíž… A pan ministr souhlasil.

Vždy připraven ..

Jednou mi bylo oznámeno z Prahy, že za tři dny přijede do Bratislavy kníže Lanza di Scala, italský ministr kolonií, aby mi odevzdal řád Italské koruny, kterým mě vyznamenal italský král a potomní císař Habeše. Ihned mi napadlo, že kníže, syn národa, který ctí hrdiny své i cizí, bude chtít navštívit místo, kde se zřítil náš hrdina generál Štefánik, a kde našel smrt on i příslušníci italské armády, kteří ho provázeli. Zavolal jsem si velitele bratislavského ženijního pluku a jeli jsme na místo, kde před dvěma lety došlo k historické katastrofě. Místo jsme museli hledat hezkou chvíli, protože i skromný kříž, jenž je označoval, už byl pryč. Když jsme s pomocí obyvatel, pracujících tam v okolí, místo spolehlivě zjistili, řekl jsem veliteli ženistů: „Kamaráde, dávám ti rozkaz, aby do 48 hodin stál na tomto místě malý pomník s vytesanými jmény generála Štefánika a padlých Italů. Tento pomník musí vypadat tak, jako by zde stál už dva roky. Zaopatříš si starý blok a zařídíš vše potřebné. Čeho je třeba, všechno dostaneš, ale pomník tu do 48 hodin musí být.“ Neuplynulo ani 40 hodin a pomník tam byl a vypadal hodně staře. V určenou dobu přijela italská mise. Byl jsem s předepsanou slávou a patřičným hlukem dekorován na Náměstí Svobody. Do Bratislavy přijeli Italové s jedním autem, plným věnců. Byly určeny pro pomník generála Štefánika a jeho průvodců. Na místě Štefánikovy smrti pronesl kníže dojemnou řeč. Musel jsem při ní myslit na hanbu, jež by byla v očích rytířského muže padla na celý náš národ vinou několika nezodpovědných funkcionářů, kdyby Italové byli tragické místo našli neposvěcené nějakým znamením.

Skupina generálů cs. armády 1926 
(zleva): František Škvor, Jan Syrový, Josef Šnejdárek a Sergej Vojcechovský

Pohlavek na pravém místě

Prokurátor mi totiž nesl k podpisu rozsudek smrti nad vojákem pro podněcování k vzpouře. Prokurátor klade papír s ortelem přede mě a podává mi namočené pero. Ptám se ho: „Jak starý je ten váš vzbouřenec?“ „Je mu 18 let,“ odpovídá prokurátor. „A co provedl?“ ptám se dál. „Je to bolševik a pobuřuje svými řečmi vojsko k vzpouře.“ Já na to: „Mladík, kterému je 18 let, je skoro ještě dítě. Nemůže být nebezpečným bolševikem sám o sobě. A vojsko, které by se dalo podnítit k vzbouření řečmi 18letého dítěte, není vojsko! Ortel nepodepíšu! Potrestejte ho jinak. Myslím, že nejsprávněji by bylo pár pohlavků.“ A tak se i stalo. Po nějakém čase mi bylo hlášeno, že z nebezpečného bolševika se stal tak dobrý voják, že mohl být povýšen na desátníka. Děkovný dopis, který jsem dostal od jeho matky, jsem si uložil na památku.

ŽIVOT VOJÁKA

Jsem rváč a voják a miluji boj.
Čtyři roky kadetky. Dobré.
Šestnáct let Afriky. Krásné.
Čtyři roky světová. Samozřejmé.
Nejkrásnější: bránit v čele armády svou vlast. Se zbraní v ruce přivtělit republice, nač měla právo.
Jsem rváč a voják. Kdybych se znovu narodil: zase Legie.

Kávu budu pít z plechového šálku legionáře číslo 5.824. Dal jsem si šálek pozlatit. Nejcennější památka. Šel mockrát Saharou, přes moře, zpátky, zase na frontu. Nejdražší památka. Symbol. Jsem dnes jako on: pozlacený a děravý.

CENY ZA SVOBODU, DEMOKRACII A LIDSKÁ PRÁVA 2022

Ústav pro studium totalitních režimů letos již počtrnácté ocenil osobnosti za jejich občanské postoje, za následováníhodné počiny a mimořádné přínosy k reflexi dějin. Ve čtvrtek 19. ledna 2023 v Senátu Parlamentu ČR slavnostně předal své ceny Za svobodu, demokracii a lidská práva 2022 celkem 21 oceněným.

CENA VÁCLAVA BENDY ZA STATEČNÉ OBČANSKÉ POSTOJE V DOBĚ NACISTICKÉ OKUPACE A KOMUNISTICKÉ DIKTATURY

JOSEF ŠNEJDÁREK (1875-1945)

Československý armádní generál, legionář, účastník prvního a druhého odboje.

Sloužil v rakousko-uherské armádě v Budapešti a Innsbrucku a poté ve francouzské Cizinecké legii, v jejíchž řadách se zúčastnil bojů v severní Africe. V první světové válce bojoval na západní frontě, byl několikrát raněn a vyznamenán. Působil v Československých legiích ve Francii. Po vzniku Československa se stal velitelem československých vojsk na Těšínsku. Po sporech s hlavním velením armády byl v červenci 1935 přeložen do výslužby. Po vypuknutí 2. světové války nabídl své služby tvořící se československé armádě a využil mnoha svých kontaktů ve Francii ve prospěch československého protinacistického odboje. Jeho zdravotní stav mu však nedovolil, aby převzal jakoukoliv velitelskou funkci. Významným způsobem se zasloužil o vznik státu a budování jeho obranyschopnosti.