Připravujeme pro Vás sérii 13 keší, které se váží k Erbenově Kytici.
Jednotlivé keše budou vycházet nepravidelně, podle toho, jak je připravíme k publikaci.
Děkujeme reviewerovi Robinovi za pomoc a cenné rady při publikaci celé série.
angieborg & klickon
Nezapomeňte si z každé kešky opsat bonusové číslo, může se Vám na konci putování hodit.
Karel Jaromír Erben: "Záhořovo lože"
Světem putuje poutník. Lidé ho zvou k sobě, protože na něm vidí jeho zármutek, ale on nechce. Putuje dál a dojde k loupežníkovi Záhořovi. Ten ho chce zabít, ale když vyslechne poutníka, nechá ho žít pod podmínkou, že mu přinese zprávy z pekla, kam se poutník chystá, neboť poutníkův otec upsal jeho duši ďáblu kvůli penězům, když byl poutník ještě nenarozený. Po roce, kdy se poutník nevrací, si to začíná loupežník vyčítat. Ale v tom okamžiku se ozve poutníkův hlas se slíbenými zprávami. Poutník Záhořovi vypráví o tom, jak znamením kříže přiměl knížete pekel Satana přikázat ďáblu, aby krví psaný úpis poutníkovi vrátil. Ďábel se zdráhal a až díky tomu, že ho Satan chtěl uvrhnout do Záhořova lože, což byl nejhorší trest přichystaný pro samotného Záhoře, ďábel úpis vydal.
Když to Záhoř slyšel, vyzpovídal se poutníkovi ze svých hříchů a prosil o odpuštění. Poutník zabodl loupežníkův kyj do skály a řekl mu, že u tohoto kyje musí být a prosit o odpuštění tak dlouho, než se pro něj poutník vrátí. Jeho návrat nastane po devadesáti letech a přijde i se svým mladým pomocníkem. Přišli na místo, kde poutník zanechal Záhoře. Ale tam je jen jabloň a pařez. Když se mladík snažil utrhnout jablko z jabloně, pařez se proměnil v loupežníka, který mu zakázal jablko utrhnout. Jakmile poté spatřil poutníka, ze kterého byl biskup, nabídl mu zlaté plody z jabloně. Vždyť on sám jej zasadil. Biskup sdělí Záhořovi, že mu bylo odpuštěno a mohou společně odejít z tohoto světa. Záhoř se promění v hromádku popela a starý poutník také umírá. Nakonec se nad mladíkem vznáší dvě bílé holubice, které se vydávají vzhůru.
Šedivé mlhy nad lesem plynou, Poutníče milý! - Ne tys ještě mladý,
jako duchové vlekouce se řadem; ještě vous tobě nepokrývá brady
jeřáb ulétá v krajinu jinou - a tvoje líce jako pěkné panny -
pusto a nevlídno ladem i sadem. ale co tak bledé a smutně zvadlé,
Vítr od západu studeně věje a tvoje oči v důlky zapadlé!
a přižloutlé listí tichou píseň pěje. Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
Známá tě to píseň; pokaždéť v jeseni Snad že neštěstí tvé tělo svíží
listové na dubě šepcí ji znova: lety šedivými dolů k zemi níží?
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není. Mládenče pěkný, nechoď za noci,
možné-li, budem rádi ku pomoci,
Poutníče neznámý v hábitě šerém, a přinejmenším snad potěšíme.
s tím křížem v ruce na dlouhé holi Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
a s tím růžencem - kdo jsi ty koli, není bez léku nižádného želu
kam se ubíráš nyní podvečerem? a mocný balzám v důvěře dříme. -
Kam tak pospícháš? Tvá noha bosa,
a jeseň chladná - studená rosa: Nic neslyší, neví, ani oko zvedne,
zůstaň zde u nás, jsme dobří lidi, není ho možné ze snů vytrhnouti!
dobrého hosta každý rád vidí. - A tam již zachází v chrastině jedné:
pánbůh ho posilň na jeho pouti!
Čerpáno z webu: cist.cz, cs.wikipedia.org