OŽIVLÉ DŘEVO "Cimrmanova šesterka"
Nezapomeň si opsat bonusové číslo! V keši nemusí být tužka!
pojítko k místu: .....parazit na živém dřevu = jmelí 
.....
Tohle místo je velmi půvabné. Rybník se zvláštním jménem Trnovatka s nádherným přechodem do borovicového lesa. No a tu překrásnou borovici ( jak jinak než se jmelím ) prostě nešlo přehlédnout! 
Když jsem instalovala tuto kešku, slábnoucí hluk z dálnice hravě překonal řev motorové pily. Někdo obětavě a samozřejmě s povolením zřejmě čistil les od padlých stromů, že? Cestou k další kešce můžete objevit další zajímavé místo - takový jakoby domeček ( jak jinak nez s odpadky ).
K pedagogické zásadě:
Oživlé dřevo
"Je až směšné, jak si tuto zásadu vysvětluje profesor Erich Fiedler z Vídně. V odborářském časopise rakouských loutkářů „Österreichischer Puppenmacher“ jsem si s úžasem přečetl jeho článek, končící slovy: „Při vyřezávání loutek Cimrman mimoděk vynalezl samorost. A tak je třeba i oživlé dřevo řadit k jeho vynálezům.“ To je, přátelé, nedorozumění. Abychom pochopili, v jakém smyslu chápat Cimrmanův pojem oživlého dřeva, je třeba zajít až k samým začátkům jeho působení na loutkové scéně. Říše loutek vzbudila Mistrův zájem někdy v devadesátých letech minulého století. Pro maňáskovou scénu svého přítele Fuchse napsal tehdy dekadentně laděnou hru „Hydra a Šmidra“, která však neměla pro svou ponurost u dětského publika živější ohlas. K marionetám – tedy k loutkám vedeným shora – se Cimrman dostal v Paraguayi. Při své osvětové práci mezi paraguayskými bezzemky narazil totiž na problém, jak jim vysvětlit pojem „loutková vláda“. Čistě pro názornost začal tedy vyřezávat loutky. Jeho názorné lekce o loutkové vládě však diváky neuspokojovaly. Naivní peóni vyskakovali na židle akřičeli: „Tak malí ministři nejsou!“ A tak Cimrman trpělivě vyřezával loutky větší a větší. Nakonec zakoupil v oděvním závodě Peréz několik figurín z výkladních skříní. Bezzemci přijali mamutí loutky s nadšením. Ale Cimrman brzy poznal úskalí této techniky. Po několika reprízách své hry „Loutková junta“ měl on sám i jeho pomocní vodiči od těžkých loutek tak vytahané ruce, že jim doslova visely na scénu. A tehdy se Cimrman rozhodl k zásahu, který otřásl loutkovým divadlem v základech. Nahradil obří loutky živými herci. A jsme u kořene věci. Právě těmto živým loutkám se v paraguayských loutkářských kruzích začalo říkat oživlá dřeva. Tedy žádné samorosty, jak si myslí profesor Fiedler. Byli to prostí bezzemci bez jakéhokoli hereckého školení, což nebylo na závadu, neboť nedotažená gesta mohli vodiči motouzem dotáhnout. A co víc: protože se oživlá dřeva pohybovala na scéně přece jen vlastní silou, mohl Cimrman vodiče směle nahradit polovodiči. Těchto zkušeností – a to se vracíme k našemu tématu – využil Jára Cimrman při své činnosti pedagogické, zejména při přednesu básní. Všichni víme, že většina dětí není schopna doprovodit recitaci veršů příslušnými gesty. Učitelé o takových žácích trefně říkají, že jsou to dřeva. A právě svou metodou „oživlého dřeva“ Cimrman vychoval řadu vynikajících recitátorů, kteří dokázali posluchače strhnout zejména živou a překvapující gestikulací. My se pokusíme demonstrovat Cimrmanův způsob na jeho vlastní básni „Školákovo trápení“. Kolega Svěrák nám nejprve báseň přednese bez zapojení na vodicí šňůrky.
Svěrák recituje:
Školákovo trápení
Ach, co je krásy v přírodě vůkol
a já mám psáti domácí úkol
Skřivan tu jásá, břízky tu šumí
šťasten je ten, kdo na zítřek umí
Ach, ty má mysli, ach, ty má hlavo
netěkej, netoč se vlevo a vpravo
Ten, kdo si pospíší s úkoly
může se proskočit po poli
Weigel: A nyní si všimněte, jak učitel, kterého budu zastupovat já, může bez dlouhého vysvětlování obohatit recitaci vhodnými živými gesty, která po několikerém opakování přejdou recitátoru do krve. (Recitátor přednese báseň zapojen na vodící šňůry. Vodič stojí za jeho zády na židli. Z prostých veršů stává se dramaticky působivé sdělení, plné neočekávaných gest, která překvapují i samotného recitátora.)"
Hezký lov