33 Moravských legend - 20 : O vzniku hory Praděd
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na svou druhou, dlouho připravovanou sérii 33 keší, která vznikla na motivy knihy Aleny Ježkové „33 Moravských legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z hradů, zámků a měst.
Celá série je provázená 33 mystery kešemi a její délka je kolem 14 kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou jednu část České republiky, přesněji tedy Moravu, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 33 zajímavých legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O vzniku hory Praděd
Před dávnými léty pásával svá stáda na svazích Jeseníku mladý ovčák. Neznal nic jiného, než horské louky, své ovečky, dřevěnou kolibu s ohništěm a věrného psa Voříška. Myslel si, že to je to nejkrásnější na světě, a byl ve svém životě šťastný.
Jednou si krájel chléb starým tesákem, a lup! Čepel praskla a nůž byl k nepotřebě. A tak se ovčák vydal do města na trh. Vzal velký kus ovčího sýra, že ho vymění za nový nůž, a nakázal Voříškovi, aby ovečky pěkně hlídal. Cestou tam spěchal, aby už byl zase zpátky na své louce.
Když však přišel do města, žasl nad vším, co viděl. Vysoké kamenné domy se zdobenými fasádami, velký rynek a na něm tlačenice lidí, jeden stánek vedle druhého. A zboží, na co si vzpomeneš: tuhle vyšívané šátky, tam malované nádobí, boty z voňavé kůže, klobouky, okurky, uzenky a vejce, vzácné koření, šperky a voňavky a sladké cukroví. Všemu se divil, všechno dlouho prohlížel.
Našel stánek nožíře a za svůj sýr dostal pěkný nový nůž. Ale domů se mu nechtělo. Do setmění bloudil ulicemi a nakukoval do krámů a do hostinců, kde seděli lidé a popíjeli chladné pivo a víno a k tomu ukusovali uzenku. A proč si ovčák nic nekoupil? Neměl žádné peníze.
Když se setmělo, spěchal domů. K salaši došel až za hluboké noci, ovečky ho vítaly bečením z ohrady, kam je zahnal věrný Voříšek.
Druhý den ráno zas ovčák vyhnal svá stáda na pastvu. Slunce se koupalo na modré obloze, lesy voněly smůlou a louky byly strakaté letním kvítím. Ale ovčákovi se všechno zdálo nějaké malé, obyčejné. V duchu vzpomínal na ruch města, jak si jej pamatoval z předešlého dne. Když dostal hlad, zakrojil do chleba novým nožem, přidal kus sýra a jedl. Ale chléb mu chutnal jako piliny, sýr se mu zdál rozměklý a voda ze studánky hořká. Marně ho Voříšek štěkotem vyzýval ke hrám, ani pískat na píšťalku už se mu nechtělo.
Sklesle tak sedával u stáda den co den a srdce mu ovládla touha po bohatství.
V těch dobách byla ještě příroda živá. Lesy, vody i skály měly své mocné ochránce, duchy přírody. Tak i v Jeseníkách vládl mocný horský duch, a protože byl starý, prastarý, říkali mu Praděd. Dobře znal mladého ovčáka a všiml si jeho proměny. Bylo mu ho líto, tak se rozhodl, že mu dá, po čem touží.
Jednou zas pastýř sedí na louce, hlavu v dlaních. Vtom se před ním zjeví Praděd v celé své velikosti. Ovčák se polekal mohutného starce s bílými vlasy a vousy, ale Praděd k němu laskavě promluvil:
„Neboj se, pastýři. Dej mi nejlepší ovci ze svého stáda a já ti na oplátku dám všechno, co si přeješ."
Pastýř dal Pradědovi ovci, ten ji vzal do náručí a vedl ovčáka do hlubokého lesa. Tam stál nádherný zámek. Praděd pokynul holí, zámecká brána se otevřela. Vešli do chodby a pak do síně, která byla až ke stropu zaplněná zlatem, stříbrem a drahým kamením.
„Naber si všeho, kolik chceš," řekl Praděd. Holí ukázal na jedinou zavřenou truhlu. „Z téhle truhly ale neber, stihlo by tě neštěstí!" Po těch slovech zmizel.
Pastýř se vrhl na zlato a stříbro, plnil si kapsy haleny, zlato cpal za košili, stříbro do klobouku, všechno, kam to jen šlo.
Na odchodu si vzpomněl na zavřenou truhlici: co jen to tam Praděd má, že si to nesmí vzít...? Alespoň se podívá! Otevřel víko a vstříc mu vyšlehla zář z hromady zlatých šperků s rudými, zelenými a bílými kameny. Ovčákovi padl do oka malý prstýnek. Vzal ho, navlékl na prst a honem ven!
Ale ať chodil, kudy chodil, všude jen vysoká zeď - žádná brána ani dveře, kterými by vyšel ven. Vtom se zableskne a zjeví se Praděd, hrozivý a rozzlobený. Udeří holí o zem, až to zahřmí:
„Vzal sis, co jsem ti nenabídl," hartusí na ovčáka. „Nejsi hoden mých darů, lidský červe!"
Všechno se začalo otřásat, silné zdi pukaly, strop se řítil, pastýři se zatmělo před očima a ztratil vědomí.
Probudil se pod modrým nebem, teplým sluncem, s prázdnými kapsami a na vysokánské hoře, kterou neznal. Opatrně sestoupil dolů po jejích svazích, před ním se zjevila salaš a Voříšek mu s radostným štěkotem běžel vstříc.
Tak to tedy je, dovtípil se ovčák. To jistě na Pradědovo přání vyrostla hora nad tím zámkem a ukryla všechny poklady, aby je nikdo nenašel.
Té hoře pak lidé začali tikat Praděd, na památku mocného horské ho ducha, z jehož kouzel povstala.
A ovčák? Možná neobstál v Pradědové zkoušce, ale v životě si vedl už jen dobře. Co chvíli se od svahů hory odrážela veselá melodie jeho píšťalky a po bohatství už ani nevzdechl.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
1) Co všechno viděl ovčák ve městě? Vypiš jen podstatná jména, ve tvaru podle legendy.
Součet písmen je indicie AB =
2) Čím byla naplněna síň? Vypiš ve tvaru podle legendy a převeď na čísla.
Součet náplně je indicie CDE =
3) Vypiš ve tvaru podle legendy co vše ovčák naplnil.
Vypsaný text převeď na čísla.
Součet čísel je indicie FGHI =
Finální souřadnice: N50°05,( CDE + AB + 237 )
E014°39,( FGHI – AB - 955 )
N50°05,
E014°39,
Hint pro odlov:
Za keškou pod tebou,
chvátáš, jdeš sám,
za vysněnou.
Zatím takovou,
rychle, vždyť máš, jak bolavou
představu svou.
Za keškou micro petkou,
čekáš, co dál jí neznámou,
k tobě povedou.
Ještě ji neznáš neklidnou
nedočkavou.
Dej, ať poznám, co je rád
až tebou k slzám
začnu být dojímán.
Dej, ať poznám, co je rád
až tebou k slzám
začnu být dojímán.
Dej, ať poznám, co je rád
až tebou k slzám
začnu být dojímán.
Dej, ať poznám, co je rád
až tebou k slzám
začnu být dojímán.
Být dojímán. být dojímán, být dojímán, být dojímán.
Za přilepenou keškou v držáku,
dáváš k nohám lásku svou,
zatím tak čistou
a mnohokrát jen hledanou
rozplynutou.
Za keškou klasickou,
hledáš co znáš.
Za zvědavou chutí nasládlou
se obáváš vydechnout
s jistotou svou
Dej, ať poznám, co je rád
až tebou k slzám
začnu být dojímán.
Dej, ať poznám, co je rád
až tebou k slzám
začnu být dojímán.
Dej, ať poznám, co je rád
až tebou k slzám
začnu být dojímán.
Dej, ať poznám, co je rád
až tebou k slzám
začnu být dojímán.
Dej, ať poznám, co je rád
až tebou k slzám
začnu být dojímán.
Dej, ať poznám, co je rád
až tebou k slzám
začnu být dojímán.
Dej, ať poznám, co je rád
až tebou k slzám
začnu být dojímán.