33 Moravských legend - 21 : O stříbru z Radhoště
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na svou druhou, dlouho připravovanou sérii 33 keší, která vznikla na motivy knihy Aleny Ježkové „33 Moravských legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z hradů, zámků a měst.
Celá série je provázená 33 mystery kešemi a její délka je kolem 14 kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou jednu část České republiky, přesněji tedy Moravu, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 33 zajímavých legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O stříbru z Radhoště
V jedné vesnici pod Radhoštěm kdysi žili dva bratři, Mach a Jan. Jejich pole spolu sousedila a z jedné chalupy do druhé bylo jen přes plot.
Stalo se, že Machovi zemřela žena Běta a zůstal sám se synkem Michalem. Jako by nestačilo, za čas ulehl i on a brzy cítil, že přišla jeho poslední hodinka.
Dal si zavolat bratra a prosil ho: „Postarej se o mého synka, je ještě maličký. Vezmi ho k sobě a vychovej ho jako vlastního. Uděláš to, bratře?"
„Slibuji, bratře," řekl Jan a tiskl umírajícímu ruku ve své, dokud nevychladla. Se smutkem pak Macha pohřbil, prodal jeho chalupu a malému Michalovi ustlal mezi svými dětmi, Lolou, Bělou, Benem a Otou.
Nějaký čas tak všichni žili ve svornosti. Pak přišel suchý rok. Slunce spálilo úrodu a ušetřené peníze se rychle rozkutálely. Do Janovy chaloupky se spoustou dětí se přikradla bída. V truhle zbývala hrst mouky, ve spíži miska brambor a hrnek mléka, jinak už v chaloupce nebylo k jídlu dočista nic.
Když toho dne Janova žena Lea uléhala ke spánku, řekla manželovi:
„Muži, máme jídlo sotva pro sebe, toho Machova sirotka už živit nemůžeme. Zítra ho zavedeš do hor a tam ho necháš."
Co to říkáš, ženo...? Vždyť je to syn mého bratra. Můžu snad zahubit vlastní krev?"
„Dělej, jak myslíš," řekla Janova žena. „Ale když z chalupy nepůjde Michal, půjdu já."
Jan se polekal. Měl ženu rád a nechtěl ji ztratit. Celou noc oka nezamhouřil
a přemýšlel, jak by nejlíp udělal.
Ráno vstal a povídá Michalovi: „Chystej se na cestu, půjdeme do Radhoště hledat poklady."
Chlapec poskočil radostí. Panečku, takový poklad, to je něco! Hned byl oblečený, hned nachystaný. A tak vyšli.
Pod Radhoštěm strýc zamířil k velké jeskyni. Rozsvítil svíčku v lucerně a vstoupili do tmavé chodby. Světlo se mihotalo po příkrých stěnách, z vysokých stropů kapala voda, kdesi hluboko hučel proud podzemní řeky.
Michal se brzy unavil a chtěl si odpočinout. „Strýčku, kdy už na jdeme ty poklady?"
Jan se zastavil.
„Viš co," povídá. Tuhle si sedni, Michale, tady máš nůž a kus chleba. Najez se. Já zatím vezmu lucernu a půjdu se podívat po těch pokladech."
Michal souhlasil. Sedl si a sledoval, jak se světlo strýcovy lucerny vzdaluje. Jak je malé a ještě menší jako světluška a potom jak se úplně ztratilo v černé tmě. Té tmy se trochu bál, ale brzy si jeho oči zvykly a začal rozeznávat tvary skal kolem sebe. Poslušně seděl a čekal a čekal, až usnul.
Když se probudil, strýc pořád nikde.
A jako blesk náhle Michala zasáhlo poznání, že ho strýc schválně odvedl do jeskyně a tam ho nechal, že už se pro něj nevrátí. Rozplakal se. Když se vyplakal, zavázal nůž a zbylý chleba do košile a vydal se hledat cestu ven.
Chvíli bylo šero a chvíli tma. Někde se chodba zužovala a někde rozšiřovala do velkého sálu, chvíli byla slyšet voda a chvíli jen nehybné, mrtvé ticho. Mnohokrát Michal uklouzl po mokré skále, upadl a bolestivě se uhodil, čelem narazil do ostrého kamene. Jednu chvíli šlápl do prázdna a padal do hlubiny, ale v poslední chvíli se zachytil nějakých krápníků. Pod jeho váhou praskly a zůstaly mu v ruce, ale dopadl na pevnou zem.
Krápníky bezděčně zastrčil do uzlíku a lopotil se dál.
Konečně se Michalovi zdálo, že v dálce před sebou vidí světlo. Mnul si oči, jestli to není klam, pospíchal za ním, padal a zase vstával - a světlo nemizelo, pořád se zvětšovalo.
Brzy došel k otvoru ve skále. Protáhl se jím a ocitl se na denním světle, na zelené louce.
Když si odpočinul, rozhodl se, že půjde do světa. Kam také jinam, když se ke strýci vrátit nemůže?
Šel a šel, až přišel ke krásnému zámku.
Strážný u brány byl laskavý, přinesl mu trochu mléka v hliněném hrnku. Michal se usadil u brány, rozvázal uzlík, vyndal chleba a krájel ho zahnutým nožíkem. Ale co se to třpytí v tom uzlíku...?
Strážný zvědavě natáhl krk: Copak to tam máš, chlapče?"
„Ale nic," povídá Michal. Jen nějaké krápníky. Ulomil jsem je v jeskyni, kde mě strýček nechal. Jestli se vám líbí, vezměte si je!"
Strážný vzal krápníky a běžel je ukázat svému pánovi.
Zámecký pán užasl: „To je přece čisté stříbro! Přiveď mi toho chlapce, třeba si pamatuje, kde ty krápníky našel."
Když zámecký pán spatřil to zubožené dítě a vyslechl si jeho příběh, zastyděl se, že se dal unést vidinou lehce nabytého bohatství. Hned přikázal, aby se o Michala postarali. Chlapec na zámku zůstal týden, pak dva, a protože pán neměl žádné děti, nakonec Michala při jal za vlastního a podle toho o něj pečoval.
Léta ubíhala a Michal dospěl. V mladém muži s panskými způsoby by už nikdo nehledal opuštěného sirotka. Když zámecký pán zemřel, Michal zdědil celý jeho majetek a stal se boháčem.
Nikdy však nezapomněl na svůj původ a jako oko v hlavě opatroval starý zavírací nůž s vyrytou značkou, kterým si v podzemí krájel chleba. Měl soucit s chudými, a kdo k němu přišel s prosbou o pomoc, neodcházel s prázdnou.
Stalo se, že jednou na zámek zavítal starý žebrák. Záda schýlená k zemi, bílé vlasy a vousy. Když zvedl hlavu, aby poděkoval za almužnu, Michal málem vykřikl: byl to strýc! O dvacet let starší, v chatrných šatech, ale přece jen strýc Jan, o tom nemohlo být pochyb.
Michal na sobě nedal nic znát. Usadil žebráka za stůl a přikázal mu přinést jídlo a víno, Mezitím mu stařec vyprávěl svůj příběh: žena mu zemřela už před lety a nejstarší syn ho vyhnal z vlastní chalupy, aby neujídal. Když přinesli maso a chléb, zámecký pán pospíšil do truhly pro starý zavírák. Položil ho žebrákovi k ruce a čekal, co bude.
Jakmile stařec spatřil nůž, k smrti se vyděsil. Vždyť tu značku na noži před lety sám vyrýval...! Oči se mu zalily slzami a třaslavým hlasem se ptal:
„Vzácný pane, odkud máte ten nůž?"
Michal se už neudržel: „Strýčku, copak mne nepoznáváte? To jsem přece já, Michal.“
Stařec padl na kolena a prosil synovce za odpuštění. Ale Michal ho zvedl a řekl:
„Já jsem vám dávno odpustil, strýčku. Protože už na světě máme jen jeden druhého, musíte u mne zůstat."
A tak se i stalo.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
1) Podle legendy vyhledej slova v prvním pádě, která mají s uvedenými čísly nějakou
spojitost.
169 - ???, 211 - ???, 223 - ???, 242 - ???, 246 - ???, 264 - ???, 299 - ???,
712 - ???, 1911 - ???
2) Podle legendy vyhledej odpovědi na otázky.
Žena Macha byla pro Michala ( na sedm písmen ) –
Žena Jana byla pro Michala ( na šest písmen ) –
Co bylo slyšet, když Michal hledal cestu ven ( jedno slovo na čtyři písmena ) –
Co se při cestě ven zužovalo –
Co konečně Michal v dálce viděl –
Co přinesl strážný Michalovi –
Z čeho byly krápníky ( z čistého ) –
Co za jídlo dostal strýc od Michala. Maso a ….. –
3) Otázky mimo legendu.
Co se platí za zboží ze zahraničí –
Vězení jinak ( na tři písmena ) –
Skříň s alkoholem ( na tři písmena ) –
Šatní škůdce ( na tři písmena ) –
Synonymum ke slovu „podle“ ( na tři písmena ) –
4) Všech dvacet dva slov doplň do osmisměrky. Z ní pak zjisti heslo pro checker.
Heslo pro checker: A5, B2, G6, E1, C4, C6, A2, G6
checker
N
E
Hint pro luštění:
Písmena „C, É, N, S, V“ se v křížovce objevují jen jednou.
Hint pro odlov:
Kolik mám ještě dní, než přijde poslední,
jak dlouho budu na stromě viset a před tebou se schovávat,
kolik je na zemi cest, kterou můžeš dát se ke mně vést
nebo už myslet mám na archiv.
Posečkej keško má okamžik,
vždyť svět je veliký otazník,
pořád se jenom ptáš a odpovědi tý se nedočkáš.
Já jen vím: v zimě strom nekvete,
v létě sníh nepadá, v noci je tma,
rád tě mám, jen neptej se proč, nevím sám.
Kde je můj dětský smích a proč je láska hřích,
kolik jen váží bolest člověčí,
proč je zlato drahý kov
a proč je tolik prázdných slov,
proč chce každý být nejlepší.
Posečkej keško má okamžik,
vždyť svět je veliký otazník,
pořád se jenom ptáš a odpovědi tý se nedočkáš.
Já jen vím: řeky proud hučí dál,
v žilách míza pěnivá, kdo jí tam dal,
rád tě mám, jen neptej se proč, nevím sám.
Kolik je slunci let, milión nebo pět,
myslíš, že zítra ráno vyjde zas,
kolik je ulic, měst, proč umí kytky kvést,
proč nikdo neslyší můj hlas.