33 Moravských legend - 28 : O devíti křížích
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na svou druhou, dlouho připravovanou sérii 33 keší, která vznikla na motivy knihy Aleny Ježkové „33 Moravských legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z hradů, zámků a měst.
Celá série je provázená 33 mystery kešemi a její délka je kolem 14 kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou jednu část České republiky, přesněji tedy Moravu, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 33 zajímavých legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O devíti křížích
Velká Bíteš leží ve východní části Českomoravské vrchoviny. Kousek za městem, v těsném sousedství dálnice z Prahy do Brna, stojí v řadě devět velkých dřevěných křížů. Upomínají na dávnou pověst, na níž je leccos pravdivého.
Před nějakými čtyřmi, pěti sty lety, když ještě Bíteš s Brnem spojovaly obyčejné prašné cesty, jel tudy za obchodem mladý kupec Veleslav. Bylo horké léto a on vyjel časně zrána. Když sedal na koně, hlava se mu točila, až se zapotácel. Aby mě tak skolila nějaká nemoc, pomyslel si. Ujel kus cesty, padlo horko a dusno. Pak se mu pod žhavým sluncem zatmělo před očima a už nevěděl o světě.
Za chvíli tudy jel sedlák do vsi Lesní Hluboká. Vůz vrchovatě naložený senem, jak sklízel otavu. Kouká za zátočinou stojí kůň bez jezdce a v příkopu někdo leží! Zastavil, naložil bezvládného mládence, koně přivázal k vozu a spěchal domů.
„Panímámo, Johanko, kde jste kdo? Pojďte mi pomoct!" volal už ode vrat na ženu a dceru. Ženské hned přiběhly, nemocnému ustlaly v komoře a všemožně o něj pečovaly. Dva tři dny ležel mladík jako bez ducha. Chvíli blouznil v horečkách, chvíli jím otřásala zimnice. Sedlákova dcera Johanka u něj sedávala ve dne v noci. Starostlivě ho přikrývala, přikládala mu na čelo chladné obklady a dávala mu pít.
Když Veleslav konečně otevřel oči, první, co spatřil, byla Johančina líbezná tvář.
„Kde to jsem?" ptal se.
„Nic se nebojte, pane, jste u dobrých lidí," konejšila ho Johanka a řekla mu, kde a jak ho našli.
Veleslav pak zůstal na statku ještě týden, dva, dokud se úplně ne zotavil. A protože od vděčnosti bývá jen krůček k přátelství a odtud zas k lásce, brzy se ti dva mladí do sebe zamilovali. Večer sedávali za humny v trávě, hlavy u sebe, dívali se, jak slunce zapadá, poslouchali ptáky a šumění větru v korunách stromů.
Pomalu však přicházel čas, kdy se museli rozloučit.
„Johanko, zítra musím odjet," řekl jednoho večera Veleslav.
Johanka zesmutněla: „A kdy se vrátíš, můj milý?"
„To je právě to," povídá Veleslav s těžkým srdcem. Musím za obchodem na Moravu a potom až do Uher. Nevrátím se dřív, než za tři roky."
Johanka se rozplakala.
„Neplač, má milá," konejšil ji Veleslav. „Jak se vrátím, hned se vezmeme, pak budeme spolu celý život! Chtěla bys mne za muže, Johanko? Slíbíš mi, že na mne budeš čekat?"
Johanka slíbila.
Ráno se Veleslav rozloučil s hospodářem a hospodyní. Poděkoval jim za jejich starostlivou péči a přístřeší a požádal o Johančinu ruku. Pro rodiče to nebyla žádná novina, však si dobře všimli, že ti dva jsou pořád spolu.
„Abyste mi věřili," povídá Veleslav, „tuhle vám nechám zástavu," položil na stůl kožený váček s penězi. „Je tam rovných sto zlatých. Až se vrátím, za ty peníze nám vystrojíte svatbu."
Uběhl první rok. Žhavé letní slunce pohaslo, listí spadlo ze stromů, přešla zima a sady a háje zas rozkvetly do květu. Johanka se však z toho jara netěšila. Byla zamlklá, za večera sama sedávala v lukách a vzpomínala na svého milého. Kudy asi putuje, jak se mu daří? Zdali pak nepotkal nějakou jinou dívku v té cizí zemi?
A zas nadešel podzim, přešla zima a přehoupl se druhý rok.
Johanka byla stále smutnější. Vždyť za ten čas neměla od Veleslava ani zprávičku, ani jediný lístek nebo dopis.
Jednou večer, když dcera šla spát, sedlák povídá ženě:
„Ta naše holka je dávno na vdávání, a místo toho chodí jako ve snách, kouká do země, neusměje se a nezazpívá. Čert nám dlužil toho Veleslava. Popletl jí hlavu a pak se vypařil!"
„Pantáto, co povídáte?" ohradila se selka. „Však se ten mládenec už do roka vrátí a bude svatba."
„A já povídám, že nevrátí," plácl rukou do stolu sedlák. „Znám takové mladíčky. Jezdí si po světě, kus srdce nechají tady, kus tam. Kdy by bylo po mém, provdáme Johanku tuhle za Jaromíra ze sousedství. Však jsem si všiml, jak po holce kouká.“
Ale muži, zhrozila se hospodyně. „Vždyť nám tu Veleslav nechal sto zlatých a my mu dali slovo. Přece nemůžeme provdat děvče za jiného...?"
„Můžeme nemůžeme," povídá sedlák. Jaromír je dobrý chasník, dostane celé hospodářství a holka bude zaopatřená. „Já mu Johanku dám."
Selka byla proti tomu. Ale pantáta si nedal říct. Brzy si zavolal dceru a řekl jí, co pro ni chystá. Děvče s pláčem uteklo do komůrky, selka hned za ní. Ale sedlák ženu zarazil:
„Nikam nechoď. Holka si popláče a pak si zvykne.“
Tak začal do statku chodit na námluvy Jaromír. Zprvu před ním Johanka utíkala, ale Jaromír byl trpělivý. Tu jí přinesl kytici, kterou natrhal v polích, tu košíček jahod nebo nový šátek. Za čas s ním Johanka nějaké to slovíčko promluvila a potom si s ním vyšla i do polí a luk. Sedlák si mnul ruce, ale selka se mračila - jednou dané slovo ji bylo svaté.
„To ti říkám, z té svatby nebude nic dobrého!" říkávala svému muži, ale on se jen šelmovsky usmíval.
Přešlo třetí jaro a po něm začalo léto. Na statku chystali svatbu. Kdo se bude vdávat a kdo ženit? Jaromír s Johankou! Selka už pekla koláče, Johance chystali šaty a svatebčanům rozmarýn.
V tu dobu se do kraje vrátil Veleslav. Celé tři roky pilně pracoval a už se těšil, jak si svou milou odvede k oltáři. Jednoho rána se vystrojil jako ženich a známou cestou se vydal za Johankou. A že bylo horko jako kdysi, zastavil se na džbán piva v domašovské hospodě.
Sedl ke stolu se sousedy a slovo dalo slovo, u jednoho džbánku nezůstalo. Kůň netrpělivě přešlapuje před hospodou a Veleslav uvnitř vypravuje: „Tak a tak, jedu si pro nevěstu do Lesní Hluboké!"
„Kterápak to je?" ptá se hajný v zeleném.
„Přece Johanka," povídá Veleslav,
Hospoda ztichne. Pantátové najednou hledí do půllitrů, nohama pod stolem rozpačitě šoupají. Kdopak se odváží říct tu zlou novinu...?
„A to jsi, mládenče, něco zmeškal," povídá ten hajný a ošklivě se usměje. „Johanka se dneska vdává!"
„Co?" vykřikne Veleslav a svět se s ním obrátí vzhůru nohama. Jeho Johanka? Vždyť mu dala slovo! Vždyť na ni myslel každičký den po tři dlouhé roky, její tvář měl před očima, když vstával i usínal.
„Nu, je to tak," povídá hajný. A hned našeptává: „Takovou zradu bych nenechal bez odplaty. Ale copak já, já nejsem ty. Ty ji třeba necháš jinému, aby s ní pěkně žil, na statku hospodařil, děti měl..." Hajný nedá pokoj, vidí plamínek zloby a hned přilije oleje.
Však se ďáblovi nejlíp daří v lidských srdcích.
„A já to taky tak nenechám!" vykřikne Veleslav, mrští židlí, převrhne stůl a vyběhne ven. Hajný popadne flintu a za ním.
Smluvili se nakonec ti dva, že si počkají na svatební průvod, až se bude vracet z kostela ve Velké Bíteši. A hajný půjčil Veleslavovi druhou flintu.
Cesta do vsi Lesní Hluboká vede lesem, líbezným lesem. Pod letním sluncem taje smůla a voní okolo, ptáci zpívají jako o život. A už je slyšet hrčení vozů a klapot podkov, smích a křik. Svatebčané jedou!
Vtom ze stínu lesa vystoupí Veleslav a hajný s flintami, palce na kohoutcích. Svatebčané vyděšeně zmlknou, otec se chytí za srdce. Nevěsta lapá po dechu, poznává svého milého.
Vtom rána za ranou roztříští poklid lesa, padne nevěsta, ženich, otec. A Veleslav nemá dost: ještě jeden, tři, čtyři lidé padnou jeho ranami. Když vidí, co udělal, v hrůze se chytne za hlavu: to ten hajný, hajný mu všechno našeptal...! Obrátí zbraň i proti němu.
A poslední kulku nechá pro sebe.
Na tom místě pak vztyčili devět křížů.
Mnohokrát už ty kříže popraskaly od větru a mrazu, pálící slunce jejich dřevo vysálo na troud, mnohé padly do sněhu i trávy. A znovu je lidé obnovili a zas, aby všem připomínaly devět zmarněných životů v odplatu za nešťastnou lásku.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
1) Z legendy vypiš všechna slova, která jdou přepsat číslem. Jejich součet je indicie ABCD =
Finální souřadnice: N50°05,( ABCD - 519 )
E014°38,( ABCD - 761 )
N50°05,
E014°38,
Hint pro odlov:
Lady lí, lady lou
Kačeři trávou jdou
Lady lou, lady lí
Spěchaj než se rozední
Lady lí, lady lou
Pěkně v řade za sebou
Lady lou, lady lí
Jejich píseň lesem zní
Ať se chvilku zastaví
Ať mě trochu poradí
Co mám dělat řekněte
Platný být chci v geocachingovém světě
hej hej ..
Lady lí, lady lou
Kačeři trávou jdou
Lady lou, lady lí
Spěchaj než se rozední
Lady lí, lady lou
Pěkně v řade za sebou
Lady lou, lady lí
Jejich píseň lesem zní
Kdo z vás chce být poslední
Ať si ráno klidně spí
Seber se a utíkej
V lese dubovém u micro kešky ti bude hej
Lady lí, lady lou
Kačeři trávou jdou
Lady lou, lady lí
keška visí na ulomené větvi.
Lady lí, lady lou
zpívejte děti se mnou.
Lady lou, lady lí
naše píseň všude zní.