33 Moravských legend - 30 : O zámecké studni
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na svou druhou, dlouho připravovanou sérii 33 keší, která vznikla na motivy knihy Aleny Ježkové „33 Moravských legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z hradů, zámků a měst.
Celá série je provázená 33 mystery kešemi a její délka je kolem 14 kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou jednu část České republiky, přesněji tedy Moravu, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 33 zajímavých legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O zámecké studni
V údolí obklopeném kopci moravské vrchoviny, na soutoku řek Oslavy a Balinky leží město Velké Meziříčí.
Copak město mezi řekami, to jistě nouzi o vodu nikdy nepoznalo. Zato zdejší zámek, vystavěný na strmé skále, neměl prý v dávných dobách žádnou studnu. Pacholci každého rána jezdívali s vozy pro vodu do města, v poledne a večer zas. A když padla letní sucha, mohli tak jezdit celý den, tam a sem. Zkoušeli studnu vykopat snad stokrát nebo tisíckrát, ale vždycky to bylo stejné: najednou motyky zazvonily o kámen a dál už kopat nešlo.
Zámeckého pána to velmi trápilo. Až jednou se doslechl, že se do města vrátil nějaký vysloužilý voják. Vojančil leckde po světě a v dalekých krajích se mnohému přiučil. Umí prý najít vodu i tam, kde by ji nikdo nečekal, třeba na suché skále.
Zámecký pán dal pro vojáka poslat a povídá mu: „Když nám ukážeš, kde máme kopat studnu, bohatě se ti odměním."
„Proč bych neukázal?" povídá voják. „Vezmu svůj kouzelný proutek, ten vodu vždycky najde...!"
Vytáhl zpod kazajky tenký prut, narostlý jako vidlička se dvěma hroty. Dva konce vzal do dlaní a třetí namířil před sebe. Chodil tak po nádvoří pěknou chvíli křížem krážem, a nic se nedělo. Najednou však proutek poskočil, mrskl sebou jako ryba a jeho hrot ukázal k zemi.
„Tady!" zavolal voják. „Tady je ve skále silný pramen. Když tu budete kopat, brzy se voda objeví."
Zámecký pán najal kopáče, a ti se pustili do díla. Kopali celý den, pak druhý a vykopali velikou hromadu štěrku. Dál už to šlo hůř, narazili na skálu a práce šla pomalu.
Minul týden a pak druhý. Zámecký pán každého dne přicházel na obhlídku. Doufal, že na dně jámy uvidí alespoň malou loužičku, ale pořád nic. Kopáči se mračili a do další práce se jim chtělo jako kočce do vody.
Když minul třetí týden, zámecký pán se na vojáka obořil:
„Poslouchej, že ty si ze mne děláš blázny? Máš ještě tři dny. Jestli se do té doby voda neukáže, zaplatím ti - ne zlaťáky, ale holí. Za každý den marné práce jednu pořádnou na záda!"
To byla přísná řeč. Co mohl voják dělat? Slíbil, že do tří dnů bude studna plná vody.
Dlouho už tušil, že vodu ve skále drží zlé kouzlo. Ale protože byl světa znalý, běžel do města na trh, koupil tam kohouta a schoval ho v komůrce pod převrácený koš.
Pak čekal, až přejde večer a odbije půlnoc. Chvíli dělal rukama všelijaká znamení, mumlal podivná slova a najednou - bum, prásk! Ozvala se rána, zasmrdělo to sírou a byl tu čert.
„Copak chceš, vojáku?" povídá, vyplazuje rudý jazyk, ocasem šlehá sem a tam.
„Poslechni, čerte, že ty ve skále držíš vodu a nechceš ji pustit na svět?"
„Držím," povídá čert. „A proč bych pouštěl? Odkdypak čerti lidem prokazují dobro?"
Ďábel odplivl sírovou slinu, až zasyčela na dřevěné podlaze a vypálila do ní černou dírku.
„No, nechtěl bych to zadarmo," povídá opatrně voják.
„To je jiná. Pustím vodu, když mi za to dáš svou duši."
Voják se ošíval, přemýšlel, ale nic lepšího nevymyslel. „Dobrá. Ale ne, abys šidil. Ať je ve studni tolik vody, že se bude vylévat na nádvoří!"
Plácli si, čert se zašklebil od ucha k uchu a pustil se do práce. Hrabal pařáty v jámě, funěl a vzdychal tou námahou, kameny a štěrk létaly všude kolem.
Po chvíli voják nahlíží do studny, ale voda nikde.
„Tak kde máš tu vodu, čerte?"
„Už, už!" volá čert. „Už je tu loužička. Jen zvednu tenhle velký balvan, voda vytryskne. A ty se chystej, brzy půjdeš se mnou!"
Voják už na víc nečekal. Pelášil do komůrky, vzal kohouta, chňapl ho za krk a běží zpátky ke studni.
V tu chvíli čert vytrhl ze země obrovský balvan. Vzlétl s ním do povětří a ze studny vyrazil mohutný proud vody.
Voják vyhodil kohouta do vzduchu, ten zaplácal křídly, napjal hrdlo a zakokrhal: „Kykyrykýýý! Kykyrykýýýýýý!“
To všichni vědí, že čertova moc nad světem končí ve chvíli, kdy kohout zakokrhá a ohlásí nový den.
Jak čert uslyšel zakokrhání, upustil balvan z pracek a vztekle zaříčel. Když balvan dopadl za město a zaryl se do země, dupl na něj ještě svým kopytem. A byl pryč.
Druhý den zámecký pán vstává, hledí z okna - a vidí, na nádvoří se rozlévá jezero! Hned běžel za vojákem, děkoval mu a zahrnul ho zlatem.
Od těch dob mají na zámku ve Velkém Meziříčí studnu, ve které vody neubývá, a za městem ohromný balvan s otiskem čertova kopyta.
A voják? Viděli ho, jak si vesele píská, kapsy plné zlata, a po meziříčské silnici jde z města pryč, zase o kus dál.
Verze „B“
O zámecké studni
V údolí obklopeném kopci moravské vrchoviny, na soutoku řek Oslavy a Balinky leží město Velké Meziříčí.
Copak město mezi řekami, to jistě nouzi o vodu nikdy nepoznalo. Zato zdejší zámek, vystavěný na strmé skále, asi padesát metrů vysoké, neměl prý v dávných dobách žádnou studnu. Pacholci každého rána jezdívali s vozy pro vodu do města, v poledne a večer zas. A když padla letní sucha, mohli tak jezdit celý den, tam a sem. Zkoušeli studnu vykopat snad stokrát nebo tisíckrát, ale vždycky to bylo stejné: najednou motyky zazvonily o kámen a dál už kopat nešlo.
Zámeckého pána to velmi trápilo. Až jednou se doslechl, že se do města vrátil nějaký vysloužilý voják. Vojančil leckde po světě a v dalekých krajích se mnohému přiučil. Umí prý najít vodu i tam, kde by ji nikdo nečekal, třeba na suché skále.
Zámecký pán dal pro vojáka poslat a povídá mu: „Když nám ukážeš, kde máme kopat studnu, bohatě se ti odměním."
„Proč bych neukázal?" povídá voják. „Vezmu svůj kouzelný proutek, ten vodu vždycky najde...!"
Vytáhl zpod kazajky tenký prut, narostlý jako vidlička se dvěma hroty. Dva konce vzal do dlaní a třetí namířil před sebe. Chodil tak po nádvoří pěknou chvíli křížem krážem, a nic se nedělo. Najednou po šesti hodinách však proutek poskočil, mrskl sebou jako ryba a jeho hrot ukázal k zemi.
„Tady!" zavolal voják. „Tady je ve skále silný pramen. Když tu budete kopat, brzy, tak ve dvaceti pěti možná už třech m se voda objeví."
Zámecký pán najal kopáče, a ti se pustili do díla. Kopali několik dní a nic. Vykopali jen velikou hromadu štěrku. Dál už to šlo hůř, narazili na skálu a práce šla pomalu.
Minul týden a pak druhý. Zámecký pán každého dne přicházel na obhlídku. Doufal, že na dně jámy uvidí alespoň malou loužičku, ale pořád nic. Kopáči se mračili a do další práce se jim chtělo jako kočce do vody.
Když minul další týden, zámecký pán se na vojáka obořil:
„Poslouchej, že ty si ze mne děláš blázny? Máš ještě tři dny. Jestli se do té doby voda neukáže, zaplatím ti - ne zlaťáky, ale holí. Za každý den marné práce sedm krát pořádnou na záda!"
To byla přísná řeč. Co mohl voják dělat? Slíbil, že do devíti dnů bude studna plná vody.
Dlouho už tušil, že vodu ve skále drží zlé kouzlo. Ale protože byl světa znalý, běžel do města na trh, koupil tam kohouta a schoval ho v komůrce pod převrácený koš.
Pak čekal, až přejde večer a odbije svatá hodina. Chvíli dělal rukama všelijaká znamení, mumlal podivná slova a najednou - bum, prásk! Ozvala se rána, zasmrdělo to sírou a byl tu čert.
„Copak chceš, vojáku?" povídá, vyplazuje rudý jazyk, ocasem šlehá sem a tam.
„Poslechni, čerte, že ty ve skále držíš vodu a nechceš ji pustit na svět?"
„Držím," povídá čert. „A proč bych pouštěl? Odkdypak čerti lidem prokazují dobro?"
Ďábel odplivl sírovou slinu, až zasyčela na dřevěné podlaze a vypálila do ní černou dírku.
„No, nechtěl bych to zadarmo," povídá opatrně voják.
„To je jiná. Pustím vodu, když mi za to dáš jeden zlaťák a svou duši."
Voják se ošíval, přemýšlel, ale nic lepšího nevymyslel. „Dobrá. Ale ne, abys šidil. Ať je ve studni tolik vody, že se bude vylévat na nádvoří!"
Plácli si, čert se zašklebil od ucha k uchu a pustil se do práce. Hrabal pařáty v jámě, funěl a vzdychal tou námahou, kameny a štěrk létaly všude kolem.
Po chvíli voják nahlíží do studny, ale voda nikde.
„Tak kde máš tu vodu, čerte?"
„Už, už!" volá čert. „Už je tu loužička. Jen zvednu tenhle velký balvan, voda vytryskne. A ty se chystej, brzy půjdeš se mnou!"
Voják už na víc nečekal. Pelášil do komůrky, vzal kohouta, chňapl ho za krk a běží zpátky ke studni.
V tu chvíli čert vytrhl ze země obrovský balvan. Vzlétl s ním do povětří a ze studny vyrazil mohutný proud vody jeden m vysoko.
Voják vyhodil kohouta do vzduchu, ten zaplácal křídly, napjal hrdlo a zakokrhal: „Kykyrykýýý! Kykyrykýýýýýý!“
To všichni vědí, že čertova moc nad světem končí ve chvíli, kdy kohout zakokrhá a ohlásí nový den.
Jak čert uslyšel zakokrhání, upustil balvan z pracek a vztekle zaříčel. Když balvan dopadl za město a zaryl se do země, dupl na něj ještě svým kopytem. A byl pryč.
Druhý den zámecký pán vstává, hledí z okna - a vidí, na nádvoří se rozlévá jezero! Hned běžel za vojákem, děkoval mu a zahrnul ho zlatem.
Od těch dob mají na zámku ve Velkém Meziříčí studnu, ve které vody neubývá, a za městem ohromný balvan s otiskem čertova kopyta.
A voják? Viděli ho, jak si vesele píská, kapsy plné zlata, a po meziříčské silnici jde z města pryč, zase o kus dál.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
Finální souřadnice: N
E
Hint pro odlov:
Studna, studánka
svádí pohledy.
Takové je svádění,
takové je svádění
od kešky.
Takové je svádění,
takové je svádění
od kešky.
Kdo se z té studánky
jednou napije,
ten své srdce neuhlídá,
ten své srdce neuhlídá,
ztratí je.
Ten své srdce neuhlídá,
ten své srdce neuhlídá,
ztratí je.
Když se dvě srdce
šťastně potkají,
ve studánce chladné ledy,
ve studánce chladné ledy
Pukají.
Ve studánce chladné ledy,
ve studánce chladné ledy
Pukají.
Já jsem tvá milá,
ty jsi můj milý,
co bychom se bez geocachingu,
co bychom se bez geocachingu
trápili.
Co bychom se bez geocachingu,
co bychom se bez geocachingu
trápili.