33 Moravských legend - 32 : O věžích dominikánského kláštera
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na svou druhou, dlouho připravovanou sérii 33 keší, která vznikla na motivy knihy Aleny Ježkové „33 Moravských legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z hradů, zámků a měst.
Celá série je provázená 33 mystery kešemi a její délka je kolem 14 kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou jednu část České republiky, přesněji tedy Moravu, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 33 zajímavých legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O věžích dominikánského kláštera
Znojemský dominikánský klášter Eidfbh je starý bezmála osm set let. Ale dvě věže klášterního kostela jsou o mnoho mladší, jen asi čtyři staletí. V té době byl velký dominikánský klášter Ehcgff také v Brně. A protože ze Znojma do Brna nebyla dlouhá cesta, mniši se vzájemně navštěvovali a pomáhali si.
Jednou, v dobách velkého hladu Ehbhcb, prosili z Brna o pár pytlů mouky. Znojemští bratři mouku naložili na vůz, jeden se uvelebil na kozlíku, dva vzadu a jeli. Všechno dobře vyřídili a zpátky vezli vůz prázdný, protože díky a vděčnost nic neváží.
Byl podzim, cesty byly rozježděné a blátivé. Sotva vjeli do lesa Ehc(m-m)bb, obloha se zatáhla a začalo hustě pršet. Bratři si přitáhli bílé kutny těsněji k tělu, přes hlavy dali kápě a těšili se na sucho a teplo kláštera. Ale déšť sílil, rychle padla tma a v té černotě se cesta Ehbghf ztrácela.
Brzy mnich na kozlíku vedl koně nazdařbůh - cestu spíš tušil, než viděl. Nakonec zarazil koně Eidbaa a povídá:
„Bratři, chystejte nocleh. V té tmě koně s vozem z lesa nevyvedu."
„To mi pověz, bratře," povídá druhý řeholník Eid(v-v)hc, kdepak bys chtěl přenocovat? „Vždyť tu nic není, ani jeskyně nebo skalnatý převis, kde bychom se ukryli před deštěm."
„Pojeďme ještě kousek," povídá třetí. „Snad uvidíme světlo z nějaké chaloupky."
A tak jeli dál. Pomaloučku a opatrně objížděli stromy a padlé kmeny, co chvíli kola vozu zaskřípala o kamení a ve voze to zapraskalo. Snad pomohla modlitba Eicgaa, snad náhoda – za chvíli ve tmě před nimi zaplálo ne jedno, ale hned sto světel!
Přijeli blíž a spatřili mohutný kamenný hrad Ehcehh s pyšnou věží. Dokořán otevřenou bránou vjeli na nádvoří. Hned k nim přiskočili pacholci, vypřáhli koně a vedli ho do stájí.
Mnichů se ujali mlčenliví strážní a kynuli jim, aby vešli do hradního paláce.
„To se mi nezdá," šeptl nejstarší z mnichů. „Nikdy jsem neslyšel, že by na cestě ze Znojma do Brna stál tak velký hrad!"
Zavedli je do komnaty Eidc(p-p)(t-t), a než stačili usušit promočená roucha, byl tu komorník s pozváním na večeři.
Když vešli do hodovní síně, užasli. Kam se podívali, ve světle svíček zářilo zlato a stříbro a zdi kryly vzácné koberce. Kolem dlouhé tabule s lákavými jídly stály dvě řady mlčenlivých rytířů v bílých pláštích a s meči za pasem, každý za svou židlí.
„Vítám vás, bratří," řekl rytíř, který stál v čele dlouhého stolu.
„Posaďte se a pojezte s námi."
Vyplašení mniši usedli a dali se do jídla. Nikdo je pobízet nemusel, však jim v žaludku kručelo jako ve varhanních píšťalách.
Když se nasytili, vyptával se jich pán hradu na to i na ono, na jejich klášter i na úrodu.
„Letos byla úroda špatná," řekli mu. „Žijeme skromně, ale bratrům v Brně je ještě hůř. Vezli jsme jim mouku na chléb." Rytíř Ehcfic pozorně poslouchal, kýval hlavou.
„A vy sami máte mouky dost?" zeptal se.
„Nemáme," odpověděl nejstarší z mnichů. „S tím, co nám zbylo, sotva přečkáme zimu. Bůh však ví, co dělá. Snad i na nás bude pamatovat nějakým darem Ehceif." Zbožně sklonil hlavu a pomodlil se, s ním i druzí dva bratři.
Pak řeholníci poděkovali hostiteli za jídlo i přístřeší a odebrali se do své komnaty.
„Stejně mi nejde do hlavy, v jakém místě jsme se to ocitli," brumlal nejstarší a potřásal šedivou hlavou. „Znám okolní kraj stejně dobře jako svou kutnu Eiddbc, ale o takovém hradě jsem jakživ neslyšel!"
„Co bychom si nad tím lámali hlavu," řekli mu druzí dva. „Ráno je moudřejší večera a v denním světle všechno vypadá jinak. Zítra uvidíme!"
Ještě než usnuli, ozvalo se zaklepání na dveře, vešel jeden z rytířů v bílém plášti a podával jim malou truhličku:
„Náš pán vám posílá dárek. Ale prosí vás, abyste se dovnitř nedívali dřív, než dojedete do svého kláštera."
Mniši mu poděkovali a konečně usnuli.
Druhého dne vyjeli ještě za tmy. Na hradě jim ukázali směr, kudy se mají vydat, a na cestu přidali pytel obroku pro koně.
Jeli malou chvíli, když začalo svítat a nad lesy se vyhouplo bledé slunce Eiddca.
Vtom se za nimi ozvala hromová rána, rachot a hřmění, jako kdyby nebeská klenba popukala a spadla na zem. Když se otočili, v lesích za sebou spatřili zbořené zdi a zřícené věže.
Obrátili vůz a jeli k těm zříceninám.
S úžasem poznávali známá místa: bránu, nádvoří, kde včera chodili, rozvaliny paláce, kde spali a hodovali. Roztřásli se strachy: to jistě byly sily pekelné, které si s nimi tak zahrávaly! Bratr na kozlíku práskl
bičem, aby odtud byli pryč.
„Poslechněte, neměli bychom zahodit tu čertovskou truhličku? Bůh ví, co zlého se v ní skrývá," strachoval se nejstarší mnich.
„Počkejme až do kláštera," řekli mu druzí dva. „Náš převor je moudrý a rozhodne sám, co s truhličkou udělat."
Zakrátko šťastně dorazili do Znojma. Běželi hned za převorem, vyložili mu svůj příběh a ukázali truhličku.
„Tak, bratři, zvedněte víko, ať vidím, co mi rytíř posílá," rozhodl převor.
Víko zapraštělo a uvnitř bylo vrchovatě zlatých kalichů, šperků a skvostů! A už do síně vbíhá bratr ze dvora a ukazuje pytel obroku, který dostali na cestu: je plný zlatého zrní.
Moudrý převor potom hledal v učených knihách Ehcgd(o-o), co to bylo za podivuhodný hrad, kde mniši přenocovali.
V jedné se dočetl, že na tom místě kdysi dávno stával Templštejn. pyšný hrad rytířů templářů. Za válek jej cizí vojska pobořila a vypálila, až z něj zůstaly jen rozvaliny. Ale prý jednou za sto let se na jedinou noc zjeví hrad ve své bývalé nádheře a templářští rytíři v něm zasednou ke své večeři Ehcab(r-r).
To už si převor domyslel, že právě té noci na hrad zabloudili jeho mniši.
Z darovaného zlata pak dominikáni nakoupili další mouku a přečkali zimu. A protože zlata pořád mnoho zbývalo, dali za něj postavit dvě bílé věže klášterního kostela. Jsou to ty, které dodnes zdobí znojemský dominikánský klášter.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
1) Která místa by v dnešní době za stejné situace, postupně za sebou mniši při cestě
domů navštívili?
2) Jednotlivá místa převeď do číselné podoby. Tak získáš indicie A až N. Tyto indicie
použij do souřadnice.
Finální souřadnice: N50°06,( A + B + C + D + E + F + G - 27 )
E014°38,( H + I + J + K + L + M + N + 212 )
N50°06,
E014°38,
Hint pro luštění:
Písmeno „CH“ je jako jeden znak.
Hint pro odlov:
Vždy zachrání tě pevná víra
Svět náš dva ráje má
Osud nech, ať rozhodne
Kam půjde cesta tvá
Ten zelený ráj člověk nezná
V něm keška má hnízdo má
Kdo žije v něm, jde vesmírem
Jako první lidé kráčej lesem
Svět náš dva ráje má
Osud nech, ať rozhodne,
kam půjde cesta tvá
Tam pod husté střechy stromů
Skryl se svět s čistou láskou
Kdo žije v něm, jde vesmírem
Obličej zvedej k hvězdám a výš
Z úspěchů čerpej sílu
Stav z žebříku schody, stupně pro štěstí
Tam prožít máš život,
kde v listí smrt šelestí
Kdo slzy mámy vyzpívá
Proč ještě dál srdce bít má
I sny jsou pryč, i naděje
Chtěj žít a sny se náhle vrátí
Svět náš dva ráje má
Osud nech, ať rozhodne,
Kam půjde cesta tvá