Hadí záhada
aneb o hadovi, který trpěl paranoiou
Žil byl jednou jeden had. Úplně obyčejný. Myslím, že to byla užovka. Nebo možná zmije. Nebo to byla kobra? No, to je jedno. Pro náš příběh to není důležité. Tak tenhle had si jednoho dne usmyslel, že se jeho milovaná hadice pídí po jeho věcech a že mu je chce vzít. Touto myšlenkou byl, jak tak čas plynul, posedlý více a více. Až se jednoho dne usnesl, že už s tím prostě musí něco udělat.
Už odmalička chodil (no dobře, nechodil, had přece nemá nožičky) - tedy plazil se - na jedno pěkné místo, kde se slunil. Byl tam klid a mír. Řekl si tedy, že na toto své milé místo ty svoje věci ukryje před nenechavýma rukama (no dobře, had nemá ani ručičky) - tedy před nenasytnou hubou - své hadice. Chtěl to ale udělat fikaně, aby mu jeho věci neuzmul ještě někdo jiný.
Pořádně tak vše promyslel a vyrazil. A byla to dlouhá cesta. Jen si představte, milí kačeři, jak to muselo být náročné, celou cestu se jen plazit! Chudák had se plazil den, dva, tři... až konečně dolezl až tam, kam potřeboval. Tady si konečně odpočinul. Vzal věci, které chtěl uchránit, dal je do škatule, kterou si přitáhl s sebou, a pečlivě si je uschoval.
Moc toho nevím. Prý si tu škatuli schoval na souřadnice:
N 48 58.XXX
E14 25.YYY
Ty dvě čísla XXX a YYY si ale někam pečlivě ukryl. A nikdo je nemůže rozluštit. Kdo ví kam a jak ty čísla ukryl. Prý se k nim dostane jen ten, kdo si s ním zazpívá nějakou hadí písničku. Ale taky to může být jen kec...