Zmije obecná - Fridolínův Havětník
Když byly naše děti ve školkovém věku, vymysleli jsme jim pohádku o trpaslíku Fridolínovi, většinou jsme dost vařili z vody, ale dětem se líbila, tak či tak, snad bude i vám.
V hájence uprostřed Josefova lesa bydlí myslivec Josef se svým mysliveckým psem Brokem. Každé ráno si myslivec obleče svůj myslivecký kabát, nasadí myslivecký klobouk, přes rameno si přehodí svou mysliveckou pušku, probudí Broka a vyrazí spolu na obhlídku svého revíru. Nedávno se stala Josefovi zvláštní věc, přinesl si domů sádrového trpaslíka Fridolína, jehož místo je teď v zahradě u hájenky na nejvyšším místě značně zanedbané skalky.
Už víme, že to není obyčejný trpaslík - v noci ožívá a vydává se na různá dobrodružství. O čem to bude tentokrát?
Zmije obecná
Jako malý trpaslík jsem se bál zmijí. Hrozně. Jenže jsem taky rád chodil na houby, jako myslivec Josef s Brokem.
A tak jsem se vyhábal každému šedivému klacku, dupal jako buvol, a když jsme šli borůvčím, snažil jsem se pokládat nohy přesně do Brokových stop. Párkrát jsem mu šlápl na patu. Zavrčel na mě, ale když pochopil, že mám strach, vzal me na záda.
"Broku, viděl jsi nekdy zmiji?" "Se ví, že jo. Zrovna před chvílí, když jsme šli po stráni, se tam jedna plazila. Copak sis jí nevšiml?"
Chytil jsem se ještě pevněji a nechal si ukázat, jak byla dlouhá. Klidně by se stočila do našeho proutěného košíku - ale v mých očích to byl ohromný had. A protože jsem ji neviděl a taky abych se trochu míň bál -, Brok mi o zmijích povídal, co sám věděl.
Nejspíš je najdeš, jak se sluní na kamenech, jako Fridolínka, kolikrát si jí ani nevšimne. Musí se tam vyhřát: když je jim zima, jsou pomalé a malátné jako já, když se zrovna probudím. Nejrychleji nachytají teplo zmije, co jsou skoro černé: jenže jsou zase líp vidět, a tak je snáz uloví ježek nebo kuna. Když je slunce zahřeje na správnou teplotu - jakoby jim nabilo baterky -, můžou se vydat do lesního stínu.
Tam chytají hraboše, rejsky, žáby a jinou droboť. Vyrazí po ní, kousnou ji jedovýmí zuby a pak ji sledují" když dodýchá, můžou ji spolknout.
"Jenže toho jedu," uklidnil mě Brok, "je dost tak akorát pro myšku. Ale pro mě, zdravýho, silnýho psa, to by bylo, jako by mě píchla vosa, však víš Barborka. Nebo možná sršeň, Evženka." Ta představa se mi vůbec nelíbila, a tak Brok pokračoval.
"Zmije na lidi, psi, trpaslíky neútočí. Jakmile tě zmerčí, kouká zmizet. Jenže špatně vidí a slyší: pozná jen, že se země třese od tvých kroků. A tak ji vidíš leda tak, když se plazí do křoví. A kdyby na to přišlo, dokáže přeplavat i potok! Jenom na ni nesmíš šlápnout, pak se bude bránit. Jako každej."
Na podzim, když slunce vychladne a už nemá sílu nabíjet hadí akumulátory, se zmije protáhnou mezi kameny a schovají se pod zem. Ztuhlé zimou tam dospí až do jara.
:Na svatýho Jiří," zsamál se Fridolín a štípl Broka. "Svatýho střašpytla."
Ten den jsme viděli už jenom klouzky, babky a dvě veverky. Zmiji jsem spatřil až za hezkých pár nocí na skalce.
Klikatila se po lesní cestě a hleděla se ztratit, jak nejrychleji mohla. Zasyčela, dvě tři smyčky hubeného těla se zavlnily po asfaltu - a byla prč. Někde, kde na ni ten dvounohý obr s holí v ruce snad nešlápne. A mně bylo jasní, co mi Brok tenkrát chtěl říct. Že se zmije bojí ještě víc jak já.
Proč hadi vyplazují jazyk?
Ne proto, aby nás zastrašili, ale aby věděli, co se kolem nich děje. Hadi neslyší a vidí špatně, a proto se musí spoléhat na čich. Jeho hlavním sídlem není nos, ale jazyk. A tak ho hadi často vystrkují a "ochutnávají" jím vůně a pachy, které plují vzduchem. Kromě toho v něm mají i hmat /zmije si ulovenou myš "osahá" jazykem) a taky chuť.
Zdroj: Zu_Gang, Havětník, Jiří Dvořák