Červotoč - Fridolínův Havětník
Když byly naše děti ve školkovém věku, vymysleli jsme jim pohádku o trpaslíku Fridolínovi, většinou jsme dost vařili z vody, ale dětem se líbila, tak či tak, snad bude i vám.
V hájence uprostřed Josefova lesa bydlí myslivec Josef se svým mysliveckým psem Brokem. Každé ráno si myslivec obleče svůj myslivecký kabát, nasadí myslivecký klobouk, přes rameno si přehodí svou mysliveckou pušku, probudí Broka a vyrazí spolu na obhlídku svého revíru. Nedávno se stala Josefovi zvláštní věc, přinesl si domů sádrového trpaslíka Fridolína, jehož místo je teď v zahradě u hájenky na nejvyšším místě značně zanedbané skalky.
Už víme, že to není obyčejný trpaslík - v noci ožívá a vydává se na různá dobrodružství. O čem to bude tentokrát?
Zná ho každý. A každý o něm slyšel nebo četl. Je jich moc a vypadají různě. Většinou jsou stejně velcí, ale barvou se liší - jeden je skoro černý, druhý dohněda a další trochu nahnědlý a trochu růžový - jako čerstvě upečený. Ten i tamten mají tělo porostlé jemnými chloupky - někdo míň, někdo zase trochu víc.
Vleze, kam ho napadne. A když už se tam jednou usídlí, škodí: může se stát, že po něm zůstanou hromádky smetí, ale třeba zbořeniště, piliny a prach. Ruší. Hlavně v noci - chtěli byste spát, ale slyšíte, jak se činí...víte, že tu někde je a s ním spousta kamarádů. Vrže. Ne pořád - ale určitě zrovna tehdy, když na skřípání vůbec nemáte náladu.
Těžko se ho zbavit. Neplatí na něj domluvy, neplatí na něj zákazy, rámus, ba ani smrad. Snad jen nějaké to záření -- ale ne vždycky. Je všude - on a ti jeho. Těžko na světě najdete - nebo aspoň na suché zemi - místo, kde by se neobjevil. Tak co, už víte? Jasně, červotoč. Anebo člověk.
Červotoč
Tvůj dům je mým domem. Mám ho rád.
Tvůj dům je mým chlebem.
Až jednou dojím, půjdem spát
pod děravým nebem.
Dobrá otázka - Odkud se bere umrlčí klepání?
Určitě jste to už slyšeli. Možná domam ale spíš na staré chalupě, s trámy nad hlavou a vrzavými prkny pod nohama. Uprostřed noci vás něco probudí: praskají kamna, spoluspáči oddychují, něco tiká. Tiše, tesklivě, tajemně - ale tak, že nemůžete přeslechnout. "To mi někdo sčítá čas, co ještě zbývý," lekávali se naši pradědové. Těmhle zvukům říkávali "umrlčí klepání". Nevěděli, že je mají na svědomí červotoči: samečkové se ťukáním krovek o dřevo svolávají se samičkami. Ťuk ťuk ťuk... Ten kdo, na tohle přišel, věděl, že strach se dá zahnat legrací. A tak, všem strašpytlům pro úlevu, jeden druh klepajících brouků pojmenoval červotoč umrlčí.