Slunéčko asijské - Fridolínův Havětník
Když byly naše děti ve školkovém věku, vymysleli jsme jim pohádku o trpaslíku Fridolínovi, většinou jsme dost vařili z vody, ale dětem se líbila, tak či tak, snad bude i vám.
V hájence uprostřed Josefova lesa bydlí myslivec Josef se svým mysliveckým psem Brokem. Každé ráno si myslivec obleče svůj myslivecký kabát, nasadí myslivecký klobouk, přes rameno si přehodí svou mysliveckou pušku, probudí Broka a vyrazí spolu na obhlídku svého revíru. Nedávno se stala Josefovi zvláštní věc, přinesl si domů sádrového trpaslíka Fridolína, jehož místo je teď v zahradě u hájenky na nejvyšším místě značně zanedbané skalky.
Už víme, že to není obyčejný trpaslík - v noci ožívá a vydává se na různá dobrodružství. O čem to bude tentokrát?
Fridolínka ráno popíjela kávu a kochala se svítáním slunce. Když tu jí na čumáčku přistála beruška. Ale jak tak na ni přes svůj nosík švidrala, všimla si, že to není klasická beruška a tak se s ní dala do řeči. "Odkud jsi?" "Tebe neznám." "Jsi jinak barevná a navíc ti nerozumím ani slovo." Tak si Fridolínka otevřela google překladač a beruška jí začala vyprávět.
Začalo to dobrým úmyslem. Pak se – jak to taky bývá – něco zvrtlo. Jaký bude konec, zatím nikdo neví.
Tak se vraťme na začátek.
Byl to nápad jako pralinka: práci jedů můžou zastat kusadla.
Mšice, mery a další šestinozí nenasytové sají šťávu z rajčat, paprik i z květin – a zahradníkům pijí krev.
Celé roky na ně platily jen jedovaté postřiky. Až někdo přišel na lepší způsob: pozvat si na pomoc dravce, který škůdce sežere. Zadarmo, s radostí a bez lahviček s lebkou.
Když dravce, tak toho nejhladovějšího: slunéčko asijské.
Kdybyste ho hledali v atlase, nalistujte si ho latinsky: Harmonia axydiris. Na pohled se podobá našemu slunéčku sedmitečnému – ale spořádá toho mnohem víc a taky se rychleji množí. Mšicožravý kombajn.
Zahradníci z Holandska, kteří ho poslali do svých skleníků, se pod slamáky usmívali: slunéčko asijské se pustilo do nevítaných nájemníků s tygří chutí. Mšice mizely, okurky tloustly a červené krovky se spokojeně leskly.
Až jednou mšice došly
A tak slunéčko zavířilo křídly a vylétlo ze skleníku do světa tam venku.
Co na tom, řeknete si. Slunéčka tu s námi jsou odjakživa.
Jenže slunéčko asijské – to už víme – toho víc sní. A taky si míň vybírá_ někdy zhltne dokonce i larvy evropských slunéček.
Kromě toho má víc mláďat – a tak obsazuje další a další pole, zahrady i aleje.
A k tomu má za tykadly hnusný trik: přenáší nemoc, které se říká hmyzomorka. Samo se s ní umí vyrovnat, ale evropská slunéčka, která ji dostanou, hynou.
Trvalo deset let, než se uprchlíci z Holandska prokousali až k nám. Teď tu s námi žijí.
Až uvidíte berušku, zkuste si ji spočítat.
Dva černé puntíky nosí na krovkách slunéčko dvojtečné – náš letitý soused.
Když napočítáte do sedmi, máte před sebou slunéčko sedmitečné. Starého známého.
Ale když těch černých teček bude třeba devatenáct, anebo dvě či čtyři červené, nebo krovky černé jako noc, právě u vás přistál vetřelec. Z Asie. Schválně zkuste hádat: Kterých slunéček bude rok od roku přibývat?
Dobrá otázka: Přibývají slunéčkům s každým rokem tečky na krovkách?
Ne. Někdy se to dětem říká, ale je to jen pohádka. Dospělá slunéčka mají v den, kdy se vyklubou z kukly, přesně tolik teček, kolik mají mít. A ty už jim zůstanou na celý život. Kde se tedy berou všechny ty berušky, které jakoby neuměly napočítat do sedmi? Jsou to příbuzní. Třeba slunéčko dvojtečné, slunéčko vojtěškové, slunéčko tykvové…Nebo slunéčko dvacetitečné: to je ale žluté s černými skvrnami. Zdá se, že ten, kdo se zajímá o brouky, by měl být hbitý počtář.
Rostou dospělí brouci?
Ne. Brouci se složitě vyvíjejí: z vajíčka se vylíhne larva, z ní se stane kukla a teprve pak přijde na svět dospělý brouk. Ten už je ale „hotový“, nevyvíjí se a neroste. V celém broučím životě vlastně roste jenom larva.