Šalvěj
Nejužívanější evropskou šalvějí je pravděpodobně šalvěj lékařská, známá jako léčivka a koření již od starověku, stejně jako rozmarýn lékařský. Její listy se využívají při vaření jako koření, především v rámci středomořské kuchyně do omáček, ke grilovaným masům a rybám, případně ke zvěřině. Užívá se též jako dochucovadlo do sýrů, bylinkových másel nebo větrových bonbónů. Listy šalvěje ananasové (Salvia elegans) silně voní po ananasu a používají se na ochucování dezertů a aromatizaci vermutů, dezertních a sladkých vín, podobně jako šalvěj muškátová.
Šalvěj hispánská a zhruba 18 dalších druhů vyskytujících se na jihozápadě USA a v Mexiku (mj. šalvěj kalifornská nebo Salvia reflexa) produkuje jedlá semena zvaná chia, která mají vysoký obsah bílkovin, vápníku, omega-3 mastných kyselin a α-linolenových kyselin (ALA) a také velký podíl rozpustné vlákniny. Drcená semena jsou ve Střední Americe spoku s fazolemi, kukuřicí či amarantem tradiční přísadou cereální mouky zvané „piñole“, užívané na výrobu kaší, tortil a jiného pečiva. Využití v moderní evropské kuchyni zahrnuje též výrobu koktejlů, pudinků, dezertů a podobně.
Šalvěje patří také mezi významné medonosné rostliny s vysokou produkcí nektaru. Jednodruhové medy jsou kromě šalvěje lékařské a dalších středomořských šalvějí produkovány například v Kalifornii z kulturních i přírodních porostů šalvěje bílé (Salvia apiana), šalvěje černé či šalvěje bělolisté. Šalvějový med je obvykle světle jantarové barvy (z šalvěje bělolisté ale tmavě hnědočervený), jemně aromatický s květinovou chutí a s vysokým obsahem sacharózy a fruktózy, proto pomalu krystalizuje. Obsahuje množství antioxidantů a je tradičně používán též k léčbě a prevenci chřipkových onemocnění.
Tato a dalších 30 keší s názvy koření je součástí geocachingového závodu LeTreb 24. Všechny keše 1-30 jsou stejné, visí na stromě/keři.