Na úvodních souřadnicích kešku nenajdeš.
Jedy 
Paracelsus napsal: „Všechno je jed, ve všem je jed. Záleží pouze na dávce.“
První jedy se objevily kolem roku 4500 př.n.l. a jejich využívání lidstvo rychle zdokonalovalo. Postupně se nalézaly protijedy, ale vývoj šel neúprosně vpřed a nacházely se stále nové a nové toxiny.
Některé substance jsou jedovaté pro člověka, ne pro zvířata, jiné naopak.
Nahodilé příklady:
Travičství proslavil římský císař Claudius. Nesešel ze světa věkem, ale jeho žena Agrippina mu s největší pravděpodobností naservírovala chutně upravené houby. Jedem ze světa odešla i královna Kleopatra, Alexander Makedonský, mlynář Vávra … travičství zkrátka vždy bývalo oblíbenou kratochvílí.
Věhlas získal arzen – utrejch, prášek dědiců. Znám byl již ve starém Římě, ale proslul hlavně díky rodu Borgiů.
Snad nejúčinnější přírodní jed je botulotoxin. Klobásový jed. K vyhubení celého lidstva by ho stačily pouhé 2 kg. Na druhou stranu je tahle látka používána v lékařství a estetické medicíně. Tisíce lidí si ji nechávají dobrovolně aplikovat na úpravu mimických vrásek. Botulotoxin je považován i za velmi účinnou chemickou zbraň, která splní účel, ale nezamoří prostor na příliš dlouhou dobu.
Pro krásu se trpět musí, někdy i zemřít. V 16. století se používalo k dosažení bledé aristokratické pleti líčidlo zvané benátská běloba. Vyrábělo se z jedovatého uhličitanu olovnatého, který ve vhodné směsi, například s octem, lehce prochází pokožkou.
Prudce jedovatá krásná semena soterku obecného se používají pro výrobu růženců. Nebezpečná jsou jen po narušení velice pevné slupky. Potom je nebezpečná ovšem i jehla, která prošla semenem při výrobě.
Nespočet jedů se používá jako léky nebo jako protijedy k jiným jedům. Jen to správné dávkování! Když spolknu piluli, vím, kolik účinné látky se mi přesně do těla dostalo. Horší je to při žvýkání listů, kořenů, bobulí, pití odvarů, olizování žabiček, chroustání hmyzí havěti a podobně.
Mnoho jedů lidé užívají naprosto dobrovolně. Vedle již jmenovaného klobásového jedu je to třeba atropin, který obsahuje rostlina rulík zlomocný. Už od dob královny Kleopatry si dámy stříkaly šťávu plodů rulíku do očí bez ohledu na neblahé následky. Atropin rozšiřuje panenky, čímž oči „zkrásní“. Přezdívá se mu beladona – krásná dáma. Atropos je řecká bohyně osudu. Bývá zobrazována s nůžkami, kterými přestřihne nit života nebo se slunečními hodinami, které ukazují hodinu smrti, jindy s knihou života.
A co takový nikotin, alkohol, kokain, morfin, strychnin… Ale i obyčejná mrkev může být smrtící, když jí někdo zprudka a náhle sní 2 q.
Příroda se zkrátka vyzná a člověku to stejně není dost a vynalézá další dryjáky a novičoky. Nejen pro užití v medicíně, ale jako účinné zbraně.
Teď se můžeme vydat na cesty a do cesty se nám může postavit palovčík brazilský, velice agresivní až 18 cm velký banánový pavouk. Jeho prudký jed způsobuje mimo jiné trýznivou erekci a pokud do jedné hodiny není napadenému podán protijed, bolestivé trápení končí smrtí.
Žabí jed používaly domorodé kmeny při lovu v amazonských pralesích. Smrtící látkou napustily hroty šípů a zasažená kořist okamžitě umřela v důsledku ochrnutí svalstva a zástavy dechu.
V tropickém pásmu Ameriky roste snad nejnebezpečnější strom světa Mancinela obecná. Stačí se pod ním i jen projít s neblahými následky. Jeho jedem trávili domorodci nepřátelům studně, máčely v něm hroty svých šípů. Španělé se s touto dřevinou seznámili při dobývání Ameriky již v 15. století a říkali jejím plodům manzanilla de la muerte – jablíčko smrti.
Už i u pobřeží oblíbeného Chorvatska se zabydlela jedovatá ryba perutýn. Pozor i na elegantní medúzy.
V našich zahradách je oblíbená okrasná rostlina skočec obecný, jehož semena obsahují prudce jedovatý ricin. Lidově se rostlině říká Jonášovo stínidlo. V jeho stínu se prý sušil Jonáš, když se osvobodil z útrob velryby.
A co Praha? Jedová chýše, proslavené doupě pražské galerky, stála na Karlově již od středověku. Chodil do ní v přestrojení prý i král Václav IV. a stála tam do roku 1933. Tahle hospoda s nejdelší nepřetržitou historií v Čechách zřejmě dostala své jméno podle studentů medicíny, kteří tu byli častými hosty a byli spojováni s přípravou léků a jedů.
Výlet si můžeme udělat i na Jedovou horu v Brdech. Ve 14. století se tu začal těžit nerost cinabarit. Horníci, kteří dýchali jeho jedovaté výpary, brzy umírali. Odtud místní název.
Hřeben Jeseníků je porostlý prudce jedovatou kýchavicí bílou Lobelovou. Vyhýbají se jí i kolem Ovčárny pasoucí se ovce, ale využívá se v homeopatii. A přidávala se do šňupacího tabáčku.
I doma v květináči si hýčkáme nejednu jedovatost. Jeduplná je např. anturie, difenbachie, brambořík, klívie i tchynin jazyk. A co všechno by se našlo v kuchyni!
Zkrátka jedy jsou všude kolem nás.
Kešku ale najdeš právě jen tady:
Zdroj: wikipedie, ceskestavby.cz, stoplusjednicka.cz, prima zoom, google