⚠️ POZOR, OD 17. 10. 2024 NOVÁ KRABIČKA S NOVÝMI SOUŘADNICEMI A NOVÝM HINTEM, NAHRAZUJÍCÍ PŘEDCHOZÍ ZMIZELOU – AKTUALIZUJTE SI SVÉ ULOŽENÉ LISTINGY ⚠️
Vítejte! 🙂
O HEJKALOVI A KEJCHALOVI
V lese Boří, mezi Újezdem a Sebranicemi, pobývaly prý strašidelné bytosti, kvůli kterým bylo neradno večer chodit přes les. Ale jak to udělat, když lesem od nepaměti vede silnice. Mezi lidmi se vypráví, že v lese sídlil hejkal. A kdože to ten hejkal byl? Těžko dnes říci, prý to nebyl ani člověk, ani zvíře, ale lesní tvor, co v jeho hlubinách pobýval a živil se hmyzem a kořínky. Byl to prý takový zarostlý a chlupatý malý mužík. Byl plachý a lidem se vyhýbal. Když ho však lidé vyplašili, a to pak zvláště v noci, kdy měl kouzelnou moc a sílu, to pak své lesní království hájil.
Do dnešních dní se vypráví, jak forman, co se vypravil nerozumně po silnici přes les na noc, daleko nedojel. Vůz se i z kopce naráz zastavil, jako by jeho kola přirostla kořeny do země. A marně vozka švihá bičem, marně koně vší silou vůz táhnou, vůz se ani nepohne. Když se kočí podívá skrze větve do měsíce, spatří mihnout se tam temnou postavu a z lesa se ozve hrůzný řev, po kterém až v žilách tuhne krev.
Tehdy forman vypřáhl, vůz nechal vozem a již utíkal i s koňmi do Kunštátu, aby přenocoval v hostinci. Ráno pak zapřáhl koně do vozu a ten se již bez potíží rozjel. Inu hejkal ho držel a k ránu pustil. Zboží na voze bývalo netknuté. Jen když forman vezl jablíčka, vždy se jich několik ztratilo. A to se rozneslo. Kdykoliv pak další formani jeli přes les, vždy nejdřív nechali pár jablek na kraji lesa v trávě a hejkal je pak nechal v klidu projet.
V Sebranicích se vypráví, jak prý jeden soused šel z hospody v Újezdu přes les domů a potkal se s hejkalem tak, že z toho celý zešedivěl. To bylo tak. Hospodský vyprovodil dlouho po půlnoci kamarády z mokré čtvrti, že zítra je také den. To je vždycky brblání, ale co naplat. Cesta domů pak bývá dlouhá a klikatá. A sebranický soused notně pod parou si to šněruje po silnici z kopce.
A jak tak klopýtá, řekne si, že to vezme zkratkou. Jak už zkratky cesty často jsou, byla i tato delší, zato po horší cestě. A navíc přes les. Ještě je daleko do svítání a ochmelka se motá v houští. Všichni tušíme, že vrazil zrovna do hejkala, co tu podřimoval. A to byla mela. Hejkal skočil chudákovi na záda, přitiskl se k němu jako klíště, začal ječet a řvát, vřískat a hulákat a bušil pěstmi sousedovi do hlavy.
Ten utíká, zakopává, běží a snaží se hejkala setřást. Teď už vystřízlivěl. Už ví, že má běžet jako o život z kopce a tam že jsou Sebranice a snad i ponocný a pár světel v oknech, tam se snad dovolá pomoci. Ještě však zbývá mnoho kroků uběhnout, než ho u prvních chalup hejkal pustí. A z té hrůzy, jak sousedům druhý den ukazuje, mu úplně zbělely vlasy. Pokud si říkáte, že soused pak přestal pít, mýlíte se. Začal chodit přes ves do hospody ke Zlaté studni. Když zavírali, pak chodilo z hospody sousedů raději více pohromadě, a to ještě nad ránem snad proti strachu z hejkala zpívali. Probuzení Sebraničtí si říkali, že jim teď hejkal snad řádí přímo ve vsi.
Vedle hejkala byl prý v lese ještě kejchal. To byl duch člověka, co byl za života strašný morous a nemluva. Byl prý také ze Sebranic a patřil mu kus lesa. A v něm mu bylo dáno strašit po nocích. A za co že ho stihl trest a prokletí? Inu za to, že kdykoliv ho někdo slušně pozdravil, jen odfrknul a nadával, a dokonce prý, když pozdravení "Pozdrav pán bůh" dostal, výsměšně prý začal kýchat. V odpověď pak zkoprněnému sousedovi zvolal: "Hepčí!"
Tak není divu, že se po jeho smrti začalo po nocích z jeho lesa ozývat kýchání. Lidé věděli svoje a lesu se v noci zdaleka vyhýbali. No považte, mít v lese u vsi kejchala, to pak raději v noci nevystrkovat nos.
Byl to pak jeden pocestný, co šel po silnici do Kunštátu ze Skalice, co se s kejchalem potkal a věřte nevěřte, náhodou ho z prokletí vysvobodil. Totiž když se takto v noci ozvalo vedle kráčejícího pocestného kýchnutí jako rána "Hepčí!" zamyšlený pocestný jen odpověděl: "Pozdrav pán bůh!" A na to ubohý kejchal čekal celé věky. Od těch dob v lesích mezi Kunštátem a Sebranicemi už nestraší.
– PEŠA, Zdeněk: Pověsti a pohádky od Svitavy, od Svratky. Olešnice 2010, s. 24-27.
•••••••••••••••••••••••••••
VIII. Bůžkové lesní a skalní.
[...]
1. Lěšij.
Bůžkem lesa jest dle názoru Rusů L ě š i j, L ě š a k, L ě s o v i k, L ě s n i k, L i s u n, P o l i s u n (vše z l ě s). Lěší proměňují se rádi ve stromy a představují se dosud často jako duchové bytující ve kmeni toho neb onoho stromu. Zjevují se nejčastěji jako silní, zdraví mužíci v beraním kožichu, který je zapjat levou půlí na pravou; oči mají bez brv a řas, někdy jen jedno, vlasy a vousy zelené, tělo chlupaté a na rukou dlouhé drápy. Mohou však vzíti na sebe i jinou podobu zvláště lesních zvířat. Vzrůst jejich záleží na stromech, v kterých se zdržují; v lese rovnají se obyčejně vysokým dubům a sosnám, venku v poli mohou se učiniti malinkými jako tráva.
Někteří žijí o samotě v lesních jeskyních a pustinách, jiní milují společnost a strojí si v lese prostorné příbytky, kde hospodaří s ženami (L i s u n k a m i) a dětmi. Když se Lěší žení, vzniká prý divoký šum a ruch v lese; prudký vítr ohýbá stromy, roznáší hranice dříví a zdvíhá suché listí do výše. Ve větších lesích žijí dva neb tři Lěší, kteří často se nepohodnou o hranice lesního pozemku a svádějí kruté bitky. Válčí stoletými stromy, které z kořene vyvracejí, a stopudovými kameny odlomenými ze skal.
Lěšij jest neobmezený pán svého lesa a nazývá se proto c a r e m l e s n í m. V severních krajích ruských se domnívají, že nad lesy panuje c a r l e s n í, jehož sluhové jsou Lěšij, Lesovik, Borovik, Mochovik a j. Kdykoli Lěšij kráčí lesem, aby dohlédl po svém majetku, provází ho šumot lesa a stromy kolkolem se chvějí. Bloudí rád po lese, houpá se na stromech, proto se mu říká "Zybočnik," hvízdá, chechtá se, tleská dlaněmi, řehce jako kůň, bučí jako kráva, štěká jako pes a mňouká jako kočka. Od něho pochází ozvěna, on působí vichřici; prudký vítr vane kolem něho, proto nikdo neviděl jeho stopy ani na písku ani ve sněhu. Pod jeho vládou a ochranou jest zvěř a ptactvo lesní; někde nazývají ho pastýřem vlků. Ze všech zvířat nejvíce miluje medvěda, s kterým hoduje a pije; když se Lěšij opije a usne, hlídá ho medvěd a chrání ho před útoky Vodjaných. Lěšij miluje lesní ticho a netrpí, aby někdo v lese hvízdal nebo hlomozil.
Povahy jest škádlivé a škodolibé; odtud přísloví: "Nechoď do lesa, tam Lěšij šašky tropí." Zejména rád svádí pocestné s cesty; za tou příčinou přestavuje mezníky a znamení ukazující cestu, proměňuje se ve strom, který stanoví cestu, mnohdy béře i podobu přítele pocestného, aby ho jen zmátl a do bažin nebo houští zavedl. Napodobuje také pláč dětský nebo ston umírajícího, ano i v řeku se proměňuje, jen aby ho s pravé cesty svedl. Mnohdy mu zakalí oči prachem nebo mu vezme čapku a přimrazí mu saně, aby nemohl dále. Kdo zbloudí, pomůže si tím, že zuje obuv a obrátí v ní nášlapek, tak najde zase pravou cestu.
Největší nesnáze mají s ním pastýři a myslivci; za tou příčinou hledí si ho dary nakloniti. Pastýř má mu obětovati na léto krávu, aby mu za to pásl stádo a žádný kus se mu z něho neztratil. Lovci přinášejí mu chléb se solí a kladou tuto oběť na některý peň; odporučuje se také nechati mu za oběť první lov v lese. Kromě toho možno si ho zvláštními řikadly nakloniti a služebným učiniti, což se děje hlavně před sv. Janem Křtitelem.
Lěšij rád krade děti v lese zbloudilé, nebo je vyměňuje; v záměnu klade v kolébku vích slámy nebo poleno, které oživuje. Vyměněné dítě bývá netvárné, hloupé a žravé, ale silné jako dobrý kůň; ve dvanáctém roce uteče do lesa. Děti Lěším polapené lze modlitbami vysvoboditi; také když nedotknou se Lěšího pokrmu, bývají vráceny. Ale děti takové zůstanou přece již divokými, přihlouplými a brzy mrou. Onemocní-li někdo přišed z lesa, povídají lidé, že Lěšij naň poslal nemoc; aby se uzdravil, zavine kousek chleba a ždibec soli do hadříku a položí to v lese jako dar pro Lěšího. Člověk, kterého Lěšij obešel, ztrácí paměť i rozum.
V noci perou se Lěší s Vodjanými, při čemž rozléhá se po lese hřmot a praskot padajících stromův a hukot šumících vln. Jakmile udeřil první mráz, loučí se Lěšij se svým lesem; počne zuřiti, láme zlostí stromy a zahání zvěř do lesních doupat.
U Malorusů jeví se P e r e ł e s n y k (P e r e l e s t n i k) P i d ł e s n y k jako i n c u b u s; vyhlíží prý jako krásný, mladý jinoch; ukazuje se rád v podobě zemřelé osoby zvláště milence a láká dívku, která po něm pláče, k sobě. Baví se s ní a celuje ji, ale dívka taková brzy hyne a umírá.
Lěší podobá se nejvíce řeckému Panu a jest, jak z uvedených bájí vysvítá, p e r s o n i f i k a c í l e s n í p ř í r o d y; zejména pohnutlivé zjevy lesa vzbuzené větrem jsou jím zosobněny. Proto má Lěší hlavní vlastnosti s bytostmi větrnými společny.
– MÁCHAL, Jan Hanuš: Nákres slovanského bájesloví. Praha 1891, s. 124-126.
•••••••••••••••••••••••••••
8
BYTOSTI NESKUTEČNÉ, KTERÉ VZNIKLY Z MONTÁŽNÍCH PŘEDSTAV
[...]
DIVÍ MUŽI
Diví muži, rovněž lesní bytosti, jsou v našich lesích tím, čím byli v antice satyrové (faunové). Žijí v lese, honí zvěř, při tom hrozně houkají. Jako praví faunové rádi lákají a unášejí hezké dívky. Škádlí myslivce a dřevorubce. Zavádějí lidi, kteří v lese překročili tzv. bludný kořen, takže se z lesa tak hned nevypletou. Obranou proti nim, jako proti všem strašidlům, je přezout se, nebo obrátit kapsy. (Staré zaříkání praví: Obrať kapsy naruby, zaženeš ty obludy.)
Zvláštním druhem divého muže je hejkal čili hejkadlo. Je to chlupatý, vousatý, mechem obrostlý mužík se svítícíma očima. Běhá po lese a "hejká". Kdo by se mu však opovážil ozvat, toho poděsí. Zjeví se mu, někdy při tom vyroste do výše borovice, skočí mu na záda a prožene ho po lese. Ale nemá moc nad člověkem, který u sebe nosí chléb. Snad tu v podobě naivního selského strašidla přešel do našeho českého bájesloví antický Pan. Ten také děsil v lesích osamělé pocestné svým hrozným hlasem. (Odtud výrazy panický strach, panika.)
– HOLUB, František – VONDRÁČEK, Vladimír: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Praha 1968, s. 132.
•••••••••••••••••••••••••••
PŘÍRODNÍ DUCHOVÉ A DÉMONI
[...]
DUCHOVÉ ELEMENTŮ
[...]
Lesní bytosti
[...]
Hlavní lesní bytostí a vládcem lesa byl ruský lešij či lesovik, slovanská paralela starořeckého Pana. Představovali si ho jako škodolibého, chlupy porostlého mužíka se zelenými vlasy a vousy a s drápy místo nehtů. Jeho přítomnost a pohyb v lese zvěstuje šum stromů, ozvěna a vichřice, jeho boje se sousedními lesoviky nebo s nepřátelskými vodními duchy praskot větví a lomoz padajících stromů nebo odlamovaných balvanů. Jinak má však rád v lese ticho a trestá jeho porušení, např. hvízdáním. Chrání lesní zvěř, zejména medvěda, který je jeho strážcem. Lovci, pastýři a vůbec lidé putující lesem se ho bojí, neboť rád zavádí, krade nebo vyměňuje děti; proto se před ním chrání kusem lipového dřeva zbaveného kůry. Je schopen se proměňovat v strom nebo ve zvíře. Přinášejí se mu oběti na usmíření: chléb se solí, první ulovená zvěř, ba i kráva. Ještě v 19. stol. se mu posílaly zprávy napsané na březové kůře.
Jeho variantou je démonická bytost zvaná Div, o němž se zmiňují již staroruské traktáty a Slovo o pluku Igorově. Přebývá v korunách stromů, odkud se spouští na zem. V některých východoslovanských krajích nazývají zlého lesního ducha Nikola či Mikola, patrně podle Nikoly Dupljanského, který měl žít v dutém stromě v lese. Jde o případ, kdy na původní pohanskou představu bylo přeneseno jméno křesťanské postavy. Znali ho i Kašubové, podle nichž dával lidem bloudícím v lese hádanky: kdo uhádl, tomu ukázal cestu, kdo nikoli, propadl zlým mocem.
U západních Slovanů a Slovinců odpovídá těmto lesním bytostem divý muž, divji mož, čatež, podivná postava porostlá mechem nebo zvířecí srstí, s kapradinami ve vlasech, připomínající antického fauna či satyra anebo himalájského sněžného muže Yetiho současného mýtu. Zajímavé je, že o divých mužích – chlupáčích a lesních bozích – se zmiňuje i J. A. Komenský. Svými vlastnostmi a schopnostmi se divý muž podobá ruskému lesoviku, honí po lese mladé dívky a žení se s nimi (obdoba satyrů a nymf), provádí zlomyslné kousky lesníkům a rovněž svádí z cesty. Projevuje se houkáním nebo hýkáním – odtud též název hejkal nebo hejkadlo.
Jeho ženským protějškem je divá žena, divoženka, dziwożona, divja žena, divja devojka apod., vysloveně zlá a ošklivá bytost, nedbale oděná, s velkými prsy, které si přehazuje přes ramena. Unáší nebo vyměňuje děti, dospělé usmrcuje lechtáním, z mladíků činí své milovníky, z dívek své družky. Jde tedy vesměs o démonické síly přírody, nahánějící lidem strach.
– VÁŇA, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990, s. 124-125.
•••••••••••••••••••••••••••
4. Démonologie
[...]
4.2. Vegetační démoni
[...]
4.2.2. Les
[...]
Lesní prostor zabydlela lidská fantazie mnoha bytostmi. Z nejstarších dob nemáme téměř žádné zmínky o konkrétních bytostech. Kosmas se sice zmiňuje o oreádách, dryádách a hamadryádách, ale bohužel jejich skutečná jména nezaznamenal. Další doklady mluví spíše o kultu jednotlivých stromů (např. Helmold) než o lesních démonech. Mnohem více zaznamenala v tomto ohledu až později etnografie. Budeme tedy spoléhat, že zaznamenané zprávy mají podklad v původní víře předků a zaměříme se na tyto bytosti.
Vládcem lesa, a tedy i hlavním démonem této oblasti, byl lešij, lesovik, známý převážně v Rusku, jeho česká obdoba se nazývala hejkal. Zdeněk Váňa ho představuje jako slovanskou paralelu starořeckého Pana. Dalšími bytostmi obývajícími les pak jsou diví lidé.
4.2.2.1. Hejkal
Lesní démon vládnoucí lesům a objevující se převážně samostatně se jmenuje hejkal. V lesích Vysočiny, převážně na Počátecku a Chrudimsku se mu říkalo hejkadlo.49 Lešij a lesovik jsou ruské varianty této bytosti.
Objevoval se v hlubokých lesích, což v dávných dobách bylo téměř všude. Hejkal je démon samotářský a vysoce teritoriální. V jednom lese se objevuje jen jediný svého druhu. Občas, ale jen velmi zřídka, se vyprávělo, že měl ženu – hejkalku. Zato případy, kdy unášel mladé dívky a buď si je bral za ženy (v tom případě se zdržovaly jen na jednom místě a lidé je nepotkávali), nebo zneužil v lese (dívka se po té vrátila domů jako pomatená), jsou poměrně hojné. Obecně vzato nebyl hejkal k lidem zvláště přívětivý. Hlasitým voláním je zaváděl hlouběji do lesa, nebo pokud se nechovali podle jeho představ, rovnou je roztrhal. Existovaly ale možnosti, jak se proti jeho vlivu bránit. Buď hejkala uplácet dary (oběťmi) nebo použít jednu z mnoha metod, jak se zbavit jeho vlivu. Mezi ně patřilo obrácení oděvu, popř. jen kapes, naruby, obutí bot obráceně (pravé boty na levou nohu a naopak) nebo podívání se za sebe mezi nohama.
Hlavním zaměstnáním hejkala bylo střežit les a zvěř i ptáky v něm. Byl nebezpečný pytlákům i lidem, kteří se v lese chovali hlasitě a dělali cokoli, co ohrožovalo klid lesa i jeho obyvatel. Tyto lidi děsil, zaháněl a hlavně jim dělal naschvály. Jinak ale byl asi povahou veselý, protože se o něm často píše, že se rád houpe na stromech, tleská a nahlas se směje. Prý také od něho pochází ozvěna a vítr vanoucí v lese.
Hejkal vypadá jako statný muž porostlý srstí, ve vlasech a vousech mívá větvičky a kapradiny. Obyčejně bývá o něco vyšší než člověk, ale může se zvětšit až na úroveň největších stromů svého lesa. Také se může proměnit ve zvíře, nejčastěji do podoby medvěda, vlka nebo zajíce. Ve své lidské formě bývá ozbrojen palicí nebo kyjem.50
Stav ve staré češtině
Název bytosti hejkal není ve staré češtině znám. Ve slovnících ale můžeme nalézt sloveso, od něhož je výraz odvozen, a to sloveso hýkati. Uvádí ho jak Malý staročeský slovník, František Šimek ve svém Slovníčku staré češtiny, tak i Jan Gebauer. Znamenalo volat na někoho hý, což dotyčného mělo potupit.
Podstatné jméno se ze zmíněného slovesa hýkati vytvořilo činitelským sufixem -l, který byl ve staré češtině produktivní, i když jen periferně a podle Lamprechtovy Historické mluvnice češtiny nesl emocionální odstín. Druhým podstatným prvkem při vzniku pojmenování byla diftongizace ý>ej, který proběhla při nářeční diferenciaci ve 14. století. (Sloveso hýkati je ve 14. století doloženo ve spisech Tomáše Štítného.) Snad můžeme usuzovat, že výraz hejkal vznikl ve starší češtině, přestože nebyl zaznamenán slovníky popisujícími staročeskou slovní zásobu. Vede k tomu i mytologický kontext, podle kterého je jasné, že Slované byli přesvědčeni o existenci bytosti vládnoucí v lesích, obdoby ruského lešije či lesovika.
Heslo hejkal najdeme až v Česko-německém slovníku Františka Štěpána Kotta. Nijak více slovo nepopisuje, pouze jednoduše překládá do němčiny jako der Schreier (řvoun, křikloun, vřešťoun). (Kott 1878: I, 416)
Stav v nové češtině
Ani v nové češtině není slovo hejkal příliš běžné. Najdeme ho jen ve Slovníku spisovného jazyka českého a v Příručním slovníku jazyka českého. V SSJČ se o něm dočteme, že se jedná o lesní strašidlo objevující se v lidové představivosti, „divý muž“. (PSJČ 1935-1937: I, 847) Vedle výrazu hejkal nalezneme ještě další varianty slova, a to hýkal, hejkadlo, hýkadlo, hejkač, hýkač, hejhal se zdrobnělinou hejhálek a ženským jménem hejhalice nebo hejhálka. Deminutivum k základnímu tvaru hejkal slovníky uvádí hejkálek a ženské hejkalka i dlouze hejkálka. V PSJČ je ještě navíc jméno pro hejkalovo dítě - hejkale (užíváno ale jen vzácně). (SSJČ 1989: II, 21; PSJČ 1935-1937: I, 846-847)
Etymologie
Přímo o výrazu hejkal se zmiňuje pouze Rejzkův Český etymologický slovník u hesel hejkat a hýkat. Najdeme v nich ale jen konstatování, že spolu souvisí, stejně jako s citoslovcem hej. (Rejzek 2001: 197)
Můžeme tak celkem jistě vyvodit, že na počátku odvozovacího řetězce stálo zvolací citoslovce hej (má obdoby i v dalších evropských jazycích, např. něm. he! nebo angl. hey!), z něhož dále vzniklo sloveso hýkat, po diftongizaci hejkat. Odtud připojením sufixu -l vzniklo činitelské jméno hejkal.
49 Stejskal, Martin: Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha 1991, s. 41.
50 Máchal, J.: Bájesloví slovanské, J. Otto, Praha 1907, s. 88-90.
– KOUŘILOVÁ, Michaela: Slovanští duchové a démoni pohledem etymologie. Magisterská diplomová práce. Brno 2011, s. 51-53.
KE KEŠCE
Každá ze čtyř lesních říší, jež dolnobojanovickou vísku obestírají, má své vlastní unikum. Mutěňák, jak mu říkají místní, je lesem zdaleka největším a terénně nejčlenitějším. Na mapě byste označení Mutěňák hledali marně – katastrálně se jedná o Dolní Kapánsko, které spolu s Horním a Prostředním Kapánskem získalo svůj název pravděpodobně podle jedné z dnes již zaniklých vesnic jménem Kapanice (viz tradičku Zaniklé osady GC3FRM2 ownera Rybicky19). Roste v něm všechno možné – listnáče i jehličnany, rostliny všech barev a vůní. Zvířátek je tu taky plno.
Jeho kouzlo hyzdí pouze přítomnost hromady panelových kontrolních stanic, patřících k nedalekému podzemnímu zásobníku plynu společnosti SPP Storage s. r. o. Hluboko pod lesem se totiž nachází kapsle se zemním plynem a okrajově také s ropou (více informací vyzjistíte na waypointu Infotabule – lokální těžba zemního plynu & ropy). Místní si občas dělají černou legraci a říkají, že pokud by měl všechen plyn, co pod lesem a vesnicí je, nedejbože bouchnout, ocitneme se minimálně v Hodoníně na komíně (tamní tepelné elektrárny), zatímco se celá vesnice i les propadnou do země. Ano, i my máme náš vlastní katastrofický scénář 😏
Původně jsem chtěl krabičku umístit na nějaké speciální místo, kde by byla široko daleko obklopena jen a pouze lesem. Nakonec jsem ale skrze hrátky s mapou a geometrování určil místo toto, které je ve výsledku jak lépe dostupné z důležité spojnice mezi Dolními Bojanovicemi a Starým Poddvorovem, tak poukazuje na přítomnost rušivého elementu, kterým je prošpikovaná půlka lesa – právě na ony plynařské stanice.
Posláním Lešiho je totiž strážit klid a čistotu jeho lesního panství...
Věřím ale, že s vámi mít problém nebude 🙂
Užívejte lesa 🙂
Přeji hezkou návštěvu, ať se daří a ať jste zdrávi! 🙂
A kdyby vás čirou náhodou zajímalo, jak mé krabičky vznikají, proč je strkám tam, kam je strkám nebo kde se dost možná objeví další... 😉👉 https://www.instagram.com/mapperdb/