Vítejte v Nahořanech, ve vesnické památkové rezervaci. 
Najdeme zde místa, na kterých se zastavil čas. Pojďme tedy obdivovat krásy této malebné vísky.
Památková rezervace
Vesnická památková rezervace byla v Nahořanech vyhlášena v roce 1995 díky zachovalému souboru lidové architektury. Kolem nevelké návsi se nacházejí převážně zděná stavení se zdobenými štíty ve stylu selského baroka z 18. a 19. století. Za povšimnutí stojí kaple sv. Cyrila a Metoděje. Směrem ke Krušlovu si můžete prohlédnout výklenkovou kapli.
Nahořany
Ves Nahořany se 
rozkládá asi 5 km jihozápadně od města Volyně na jednom z výběžků šumavského předhůří ve výšce kolem 700 m nad mořem. Od bývalé nahořanské školy se otvírá úchvatný pohled do zdejší krajiny, do údolí řeky Volyňky a Spůlky. V dáli se rýsuje vrch Věnec a zalesněné pásmo svatomařské. Na obzoru se vypínají dva šumavští velikáni, Boubín a Bobík. Dole v údolí se lesknou střechy čkyňských domků, které převyšuje vížka kostela sv. Máří Magdaleny. Z druhé strany od hřbitova nad vsí vidíme lesnaté pahorky a údolí česticko-vacovské. V údolí pod vsí leží Malenice, kde na hřbitově odpočívá architekt Národního divadla Josef Zítek, který poslední roky svého života trávil na nedalekém lčovickém zámku, a František Teplý, kněz a historik, který promlouval ve svých knihách a kázáních o tomto kraji.
Z historie kraje a místa
Po roce 500 n. l. přicházely do našeho kraje z Ukrajinské oblasti, zejména z její části Volyně, kmeny a vyhledávaly místa, která ještě nebyla osídlena a dávala naději na obživu. Počátky osídlení volyňska sahají do 8. století. Jednotlivé rody zakládaly osady, kácely lesní porosty a budovaly políčka, Několik dřevěných obydlí tvořilo osadu a kolem byly ohrady pro dobytek, aby byl chráněn před dravou zvěří. Názvy osad pocházely od jmen starostů rodu, např. Zach, Přech, Onš, Budil apod.
V 11. století, kdy česká strana Šumavy byla méně osídlená proti Bavorské zemi a obchodní styky vyžadovaly hustější osídlení a bližší obchodní střediska, pražští panovníci přivolali do boubínského kraje řád Benediktinů z Windberga nad Řeznem, kteří se svými dělnými bratry mýtili ohromný prales a zakládali vesnice a samoty. Ochrana hranic přešla na nové obyvatele, stavěly se nové hrady (Windberg – dnešní Vimperk, Hus 1342, Karlšperk – dnešní Kašperk 1356) a tvrze (Drslavice 1359). Původní solná stezka vedla od Boubínského sedla, přes Pravětín, Sv. Máří, Štitkov, dál na Stachy a k Sušici a druhá novější stezka vedla přes Vysoký dvůr , Nahořany, Starov a dál k Volyni. Ve Vysokém dvoře čekaly vždy další kočí s koňmi na příspřež do Nahořanského kopce. Dodnes jsou mezi Nahořany a Starovem zbytky základů strážní věže.
První zmínky o Nahořanech 
jsou v listině české královny Elišky Přemyslovny z 22. července 1315, na které jim uděluje samosprávu. Král Jan Lucemburský potvrzuje listinou za 7. června 1316 všechna dříve daná privilegia a rozšiřuje je o právo honební – lovy zvěře čtvernohé, dvounohé a také v řekách ryb chytáním. Daná práva a svobody byly znovu potvrzeny českými panovníky. 10. června 1385 je potvrdil český král Václav IV. Nařídil svobodným královským sedlákům, aby nadále odváděli stanovené platby na královský hrad Kašperk, jehož purkrabího učinil správcem Prácheňského kraje. V důsledku zástavy hradu Kašperk. V předhusitském období byli svobodní královští sedláci podřízeni hradu Hluboká. Nahořanští sedláci odváděli držiteli hlubockého panství stanovené poplatky a jejich privilegia, udělená jim českými králi, zůstala zachována. Práva volyňských svobodných královských sedláků konfiguroval listinou z 28. května 1543 císař Ferdinad I. Avšak již 6. srpna 1550 je císařem dovoleno držiteli hlubockého panství Ondřeji Ungnadovi ze Suneku rozšířit panství o Dívčice a Novosedly a zaplatit za tyto statky odprodáním části volyňských vsí. V roce 1552 získal volyňské vsi Vilém z Rožmberka. V roce 1585 udělil císař Rudolf II. volyňské vsi do dědického držení a zrušil veškerá jejich privilegia a nahořanští se stali ze svobodných královských sedláků vrchnostenskými poddanými.
V originálu berní ruly z roku 1654 je první úplný soupis daňových povinností v Českém království. Berní rula nebo také berní rola (staročeské berně znamená daň, odtud též lidové označení pro finanční úřad „berňák“) je významný historický pramen pro historickou demografii, topografii i hospodářské dějiny Čech v době krátce po skončení třicetileté války.
V 17. století náleží ves Nahořany ke Lčovickému panství patřícího Hodějovským z Hodějova. V roce 1622 je Lčovické panství zkonfiskováno Janu Jiřímu Hodějovskému z Hodějova za účast v “ohavné rebelii”. Novými jeho držiteli se stávají v době pobělohorské Hýzrlové z Chodů. Tak se Lčovické panství ocítalo v držbách různých rodů, např. v poslední čtvrtině 18. století se ocítá v držení starého německého rodu pánů ze Sickingenu.
V roce 1770 se začaly v českých krajích pěstovat brambory. V roce 1771 byla zavedena povinná školní docházka dětí od 6 do 12 let. A roku 1781 bylo zrušeno poddanství císařem Josefem II. To znamenalo, že se i nahořanští mohli zabývat řemesly, nemuseli pracovat na panském a odvádět dávky, mohli uzavírat sňatky bez souhlasu vrchnosti, prodávat a převádět svůj majetek.
Na vesnicích 
se grunty označovaly jmény podle posledního známého majitele gruntu a mnohdy se tam tak říká dodnes “po chalupě”, i když se od té doby vystřídalo mnoho nájemníků nebo vlastníků. Ve městech byly domy označovány domovními znameními. Mnohde jsou znamení na domech dochována dodnes. V berních rulách jsou uváděny domy podle příjmení majitelů. První číslování domů bylo prováděno za vlády Marie Terezie (1740 – 1780). Číslování bylo uzákoněno zákonem z 19. července 1770. Pro každý grunt bylo přiděleno číslo popisné a k tomuto číslu byly připojeny i hospodářské budovy. Přidělování čísel probíhalo od prvního stavení při příjezdu do návsi a pokračovalo se po směru hodinových ručiček kolem středu obce a pak stavby na okraji. Pozdější čísla pak napovídají o pořadí dokončování dalších staveb. Přesnější číslování katastru pak bylo provedeno za vlády Josefa II. V roce 1785 tak vznikl Katastr Josefa II., který určil pro každý pozemek topografické číslo a pro každý dům číslo popisné upřesnil. Před tím se např. pozemek určoval tak, že se jednalo o pole mezi polem Kouby a polem Hanzala na Vysoké.
Život v Šumavském podhůří byl vždy velice tvrdý. Neúrodná kamenitá půda jen neochotně poskytovala hladovým krkům obživu. Každé zrno bylo vydobyto z půdy v potu a krvi. Zima zde trvá dlouho a léto je krátké a drsné. Mnozí hospodáři zde zanechávali své ženy a děti a odcházeli do ciziny za prací, aby bylo co jíst. Na půdě závisel život, neúroda znamenala hlad. Lidé tu žili po staletí stejně, nedocházelo k velkým změnám ani zvratům. Čas se řídil tím, že je třeba zasít a sklidit, kdy jít na mši, ke zpovědi apod. Až na samém konci 19. století, v roce 1893 kraj otevřela železnice spojující Volyni s Vimperkem. Místní lid si zachoval mnohé z dědictví minulosti. Staré divadelní kroje, opony a kulisy upamatovávají na zašlou slávu.
Čerpáno z: www.nahorany.net, wikipedia
Poděkování: hráči Klickon za vytvoření schránky
Fotografie: BaryBal
Jak na keš
Stahněte si wherigo cartridge a odehrajte hru. Doporučujeme důkladně nastudovat předchozí povídání nebo si ke hře přibalte vytisknutý listing, bude se vam hodit.
Přejeme příjemnou procházku
