10. Srpen 1944
Dnes byl krásný sluneční letní den, který jsem opět tak jako už nezpočet dnů předchozích strávil hlídkou ve zdejších lesích. Zdá se mi to už jako věčnost a každý den je tu stále stejný. Někdy mám pocit, jako by mi už řemen pušky pomalu přirostl k ramenu, na kterém ji nosím. Nebýt tohoto deníku, ztratil bych už dávno pojem o tom, jaký je vlastně den.
Kamarádi z naší party zašli včera v noci do těsné blízkosti Dolní Lhoty, kde si od naší spojky vyzvedli nějaké jídlo a informace. Před pár dny jsme totiž dostali pomocí vysílačky, kterou zde máme ukrytou, úkol zjistit co nejvíce informací o blízkých výrobních závodech, především o výrobě zbraní v závodech brněnské zbrojovky, do kterých část místních obyvatel dojíždí vlakem pracovat. Myslíme si, že se závody chystá spojenecká armáda bombardovat.
Večer po setmění bylo naším cílem opět podniknout další vysílání pomocí naší vysílačky a mým úkolem bylo těsně před tím zkontrolovat rozmístěné hlídky na všech přístupových cestách a poté vyšplhat na strom a dát pomocí lucerny signál, že je vzduch čistý. Hlídky měly být připraveny na svých místech již od odpoledních hodin a v blízkosti svých pozic mi zanechat na stromech šifrované znamení indikující, že je vše v pořádku.
Když padla úplná tma, vydal jsem se splnit svůj úkol. Nejdříve jsem vyrazil do míst známých pod názvem „U kamenné boudy“, kde byla první hlídka. Pomalu a opatrně jsem šel lesní tmou. Byla však jasná obloha a na cestu mi svítil měsíc a spousta hvězd. Po pár minutách chůze jsem se dostal na místo a úspěšně odhalil první znamení. Směrem od Černé Hory byl tedy vzduch čistý.
Poté jsem vykročil hlouběji do lesa do míst, kterým říkáme „Pod Kontlankou“, kde hlídkoval další z nás a střežil cestu od Milonic. Do této doliny už tolik nesvítil měsíční svit, a tak jsem musel jít pomalu a opatrně. Po chvilce jsem však odhalil další znamení a mohl se vydat dále směrem na Bukovec k další z našich pozic.
Na Bukovci, jakožto nejvyšším bodě zdejších lesů, byli ukryti rovnou dva partyzáni, přičemž znamení mi měl jeden z nich nechat dole pod kopcem přibližně mezi cestami, kterým říkáme Severní stráň a Obstová. Musel jsem si tedy dávat velký pozor, abych tohle znamení neminul. Naštěstí jsem je však objevil po pravé straně od lesní pěšiny poměrně bez problémů a mohl jsem tak pokračovat dále do kopce a poté zahnout doleva na Obstovou.
Zhruba po čtyřech stech metrech od místa, kde jsem odbočil z cesty vedoucí na Bukovec na Obstovou, měl úkryt další z naší skupiny, který dělal spojku mezi hlídkou na Bukovci a další hlídkou dále po cestě, ke které jsem se měl dostat poté. Od Lipůvky totiž hrozilo větší nebezpečí případného výpadu Němců v případě, že by se o nás dozvěděli, jelikož z této strany vedou schůdnější cesty pro vojenskou techniku. V tomto místě se cesta lehce zkroutí, což přináší poměrně dobrou obrannou pozici. Zdejší znamení jsem opět po chvíli našel a mohl se vydat dále.
Moje další kroky lesní tmou vedly na rozcestí k vysokým jedlím, kde se potkává druhá cesta vedoucí z Lipůvky s cestou vedoucí z Hořic. Kousek od tohoto rozcestí mě opět čekalo další znamení. Bylo tentokrát trochu lépe schované, jelikož jsme nechtěli, aby bylo přímo na křižovatce, kde mají lesníci lavičku. Když jsem si sedl na lavičku, znamení jsem měl mít někde kousek v lese za svými zády. Na zdejší pozici byl taktéž klid a když jsem znamení našel, vyrazil jsem dále na poslední pozici.
Poslední pozice se nacházela poblíž křižovatky mezi cestou, po které jsem přišel od předchozí pozice, cestou vedoucí z Dolní Lhoty a cestou vedoucí směrem k našemu tábořišti. Když jsem dorazil na místo, uslyšel jsem kousek od sebe hlasité zakřupání a v tu chvíli jsem si myslel, že už na mě snad čeká nepřítel a že je se mnou konec. Když jsem po dalším zaposlouchání uslyšel vzdalující se dusot kopýtek, tak mi spadl obrovský kámen ze srdce. Že bych narazil zrovna na nepřítele, bylo díky všem těm hlídkám téměř nemožné, ale když je člověk na noční hlídce v těchto těžkých časech, tak nikdy neví, co by jej mohlo čekat.
Od posledního stanoviště už nezbývalo nic jiného než dát vědět zpět do tábora, že je vzduch čistý, aby mohlo započít vysílání. Měl jsem vyzvednout ukrytou lucernu, jejíž úkryt znal doposud pouze náš velitel a její pozici zakódoval právě do oněch znamení, které měly za úkol vyvěsit jednotlivé hlídky, aby nemohlo dojít k jejímu zneužití případným nepřítelem. Zapsal jsem si tedy znamení tak, jak šla za sebou, a přeložil si jejich význam. Poté jsem vyrazil na získané souřadnice, kde byla ukryta lucerna, se kterou jsem následně vylezl na strom a dal signál do tábora.
Poté jsem ještě hodinu setrval na místě a když jsem měl jistotu, že je odvysíláno, vrátil jsem se zpět do tábora. Kéž bychom si mohli alespoň rozdělat oheň a něco si ohřát k jídlu. Bohužel v těchto těžkých časech by to bylo i v noci velmi riskantní. Nezbývalo mi tedy nic jiného než si dát trošku domácí samohonky, kterou jsme dostali od lidí z Dolní Lhoty, a za svitu hvězd usnout a odpočinout si před dalším dnem v tomto hlubokém lese.