„Zlodějííí, zlodějíííí,“ křičela hned, jak přišla v úterý ráno do své třídy paní učitelka Špalová.
„Co se stalo, Lenko?“ přiběhl okamžitě pan ředitel Lněnička, jehož obličej halil neblahý stín obavy. „Ještě včera, než jsem odcházela ze školy, jsem měla na stole nový parfém, který jsem dostala první školní den od svých dětí. A taky ze zásuvky zmizely všechny nové fixy a celý balík papírů. A kalkulačka? Není k nalezení!“
„A mně zase někdo z kabinetu sebral vycpanou sovu!“ vřískala přibíhající paní učitelka Janková.
„A já nemám ani jedno pravítko a kružítko, a to dobře vím, že jsem si je v přípravném týdnu zavěsila na zeď u dveří!“ lamentovala paní učitelka Raušová, jejíž oči se zúžily vztekem.
„Je to jasné, byl tady ZLODĚJ! Svolávám okamžitou poradu!“ zahřměl pan ředitel a pospíchal do sborovny společně s celým pedagogickým sborem.
„Vážení,“ začal ředitel s vážným výrazem na tváři, „ze včerejška na dnešek se v naší škole stal zločin! Pachatel odnesl řadu důležitých věcí. Zkuste si vzpomenout, zda jste neviděli něco nápadného, klidně jste se mohli se zlodějem i potkat!"
Všichni se zamyšleně zadívali do prázdna, když náhle paní učitelka Černá vykřikla! „Počkejte, já jsem dnes do školy přišla už před sedmou, chystala jsem si nějaké materiály pro svůj kroužek Tuláček a na chodbě jsem slyšela nějaký podivný zvuk, jako kdyby se někomu něco vysypalo nebo spadlo. Šla jsem se podívat a na schodech viděla vysokého, hubeného muže s knírem a velkým batohem. Když mě zahlédl, lekl se a utekl dolů. Z okna jsem pak toho muže viděla, jak vybíhá ze školy,“ zamýšlí se mladá paní učitelka.
„Říkáš hubeňour s knírkem? A měl na sobě proužkované triko?“ rychle vstoupil do rozhovoru pan učitel Voneš.
„Ano, ano, přesně tak vypadal,“ horečně přitakávala Jana.
„Tak toho jsem viděl taky, když jsem přicházel o čtvrt na osm do školy. Běžel směrem dolů k Lhoteckému potoku."
„A já ho málem srazil na koloběžce u retenční nádrže, ale tam už žádný pytel neměl,“ vložil se do proudící diskuse nedávno promovaný pan učitel Mirek.
„Nikdo na nic už nesahejte, volám policii,“ uzavřel to pan ředitel.
Policie dorazila během chvíle. Komisař Nehyba s detektivem Mácou se ihned pustili do snímání otisků.
Paní učitelka Veselá, napjatá jako struna, vyhrkla: „Kdy budete něco vědět?“
„Nebojte, hodíme to na forenzní oddělení Kapustňákovi, ten to bude mít raz dva,“ uklidňoval netrpělivou učitelku detektiv.
Napětí rostlo. Neuplynula ani hodina a tým vyšetřovatelů z modřanské Routparty už měl výsledky.
Komisař Nehyba vešel zpět do sborovny s povzneseným výrazem.
„Máme dva otisky, které se neshodují s žádnými, které jste nám poskytli. A už víme, komu patří. Je to známá firma, myslím, že své ukradené věci ještě uvidíte.“
