Úvodní souřadnice vás dovedou do ulice Elišky Junkové. Ulice nese název od roku 1997.
Přestože Eliška Junková (16. listopadu 1900 Olomouc – 5. ledna 1994 Praha) usedala za volant závodních vozů pouhých pět let, dodnes se o ní mluví jako o nejlepší české závodnici všech dob. Mezi její největší úspěchy patří první místo ve Velké ceně Německa na Norimberském okruhu (1927) a pátá pozice na Targa Florio (1928), tehdy nejtěžším závodě na světě; dvě třetiny závodu ovšem vedla.
Eliška Junková, za svobodna Alžběta Pospíšilová (když se provdala, změnila si i své křestní jméno vzhledem k tomu, že ji v zahraničí většina lidí oslovovala Eli nebo Elizo), odmalička toužila cestovat. Již v šestnácti letech se průbojná dívka nechala zaměstnat jako korespondentka v nově zřízené pobočce Pražské úvěrové banky v rodné Olomouci. Jejím šéfem se stal o 6 let starší Čeněk Junek (1894-1928), její pozdější manžel. Jiskra přitažlivosti prý přeskočila ihned, a když mladý bankéř dostal za úkol otevřít novou pobočku v Brně, šikovnou korespondentku si vzal sebou. Eliška se věnovala nejen práci v bance, ale také studovala jazyky. Jejím snem bylo navštívit Cejlon, ovšem vízum potřebné k plánované cestě nedostala.
Na konci 1. světové války byl Junek služebně přeložen do Prahy, kam odjel se svou, již oficiální snoubenkou Alžbětou Pospíšilovou. V posledním roce války odjela mladá žena do Paříže, aby se zde na stáži v zahradnické firmě Antibes zdokonalila ve francouzštině. Později do Paříže dorazil Čeněk Junek, který přijel na tamní autosalon. Tou dobou se totiž Junek začal zúčastňovat automobilových soutěží. Tento ryze "mužský sport" se zalíbil i Alžbětě. Na autosalonu je tehdy zaujal model Bugatti T30. Při další návštěvě Prahy se Alžběta dokonce potají zapsala do autoškoly a posléze úspěšně složila i řidičskou zkoušku. Dotazům tehdejšího zkoušejícího komisaře se dnes jen pousmějeme - rychlost na silnici byla 41 km/h, ve městě 15 km a v zatáčkách 6 km. Pokrokového Junka odvaha mladé ženy potěšila a v červnu 1922 si snoubenci na Staroměstské radnici v Praze řekli své "ano".
V září 1924 ji i sebe Čeněk přihlásil do závodu Lochotín – Třemošná, který oba vyhráli. Stejně se jim dařilo i v závodě Zbraslav – Jíloviště. O rok později se na desátém ročníku závodu Zbraslav – Jíloviště Eliška stala absolutním vítězem; porazila dokonce i manžela, který závodil se silnějším strojem Bugatti T35B. Následovaly další úspěchy: Eliščin první zahraniční a tehdy nejtěžší závod švýcarským průsmykem Klausenpass (startovalo 115 aut, Eliška dojela druhá), již zmíněný závod Targa Florio na stovkách kilometrů šotolinových horských silniček na Sicílii, a také vůbec první závod na Nürburgringu, 29 kilometrů dlouhé trati v pohoří Eifel.
Slibně nastartovanou kariéru ale záhy ukončila manželova tragická smrt v roce 1928 na závodě v Nürburgringu. Osudný závod předcházela celá řada potíží a podivných náhod, snad jako kdyby je osud chtěl varovat. Čeněk napřed havaroval při závodech v Karlově Studánce a jeho závodní Bugatti pak byla nečekaně dlouho na servisu u Bugatti v Moselhaimu, chybělo málo a ani by nestihl nastoupit do závodu. Napřed podivné průtahy s vydáním auta, pak noční bloudění při cestě na Nürburgring… Junek si po předchozí zkušenosti nechal přes rodinného přítele objednat v Paříži závodní helmu, ale ta nedorazila a Eliška marně sháněla v Adenau jinou. A pak, těsně před závodem, se v nádrži závodní Bugatti objevil písek, takže mechanici měli plné ruce práce, aby vůz vůbec stihli připravit. Junek nakonec do závodu odstartoval a upřímně, jiné závody už mu šly podstatně lépe. Bojoval s autem, s tratí i sám se sebou. V sedmém kole pak dostal v zatáčce Exmuhle smyk, po nárazu vyletěl z auta a na místě zemřel - příčinou smrti byla prasklá lebka. Jeho mechanik přežil. A Eliška se po návratu do Prahy dozvídá, proč nedorazila objednaná helma: „Přilbu z Paříže neodeslali, protože si v obchodě opomenuli vyúčtovat pět franků za poštovné.“ Čeněk Junek se stal první obětí nově postaveného závodního okruhu, který je dodnes považován za nejtěžší závodní trať světa.
Eliška ten den se závoděním definitivně skončila, a i když ji k tomu soupeři i přátelé mnohokrát přemlouvali, za volant závodních aut se už nikdy nevrátila. Po smrti manžela se Eliška rozhodla uskutečnit již dříve plánovanou cestu na Cejlon. Po návratu z cest se zapojila do organizace motoristického života v Československu. Spolupracovala s Československým automobilovým klubem pro Moravu a Slezsko (ČAMS), který na počátku 30. let 20. století začal s přípravou brněnského Masarykova okruhu. Svým jménem pomohla pro závod získat tehdy význačné jezdce, jako byl například Louis Chiron a další. Byla též známá jako dobrá organizátorka a díky své znalosti cizích jazyků (němčiny, angličtiny, francouzštiny a italštiny) mohla působit i jako tlumočnice. Roku 1933 začala firma Baťa s výrobou pneumatik i pro osobní automobily a Junková začala pracovat ve vedení prodejního úseku, který dodával pneumatiky továrnám a centrálním úřadům.
Je autorkou názvu pneumatik Barum (při znárodňování gumárenského průmyslu se spojovaly značky Baťa, Rubena Náchod a Matador. Barum je složenina z počátečních písmen těchto tří firem).
V roce 1940 adoptovala svého osiřelého pětiletého synovce Vladimíra Pospíšila, syna jejího bratra Vojtěcha. Vladimír přijal po adopci příjmení Junek. Po druhé světové válce se znovu provdala – za motoristického novináře Ladislava Kháse. Psala motoristické sloupky do časopisu Za volantem. V oboru zůstala až do svého odchodu do penze, a to i přes to, že měla výhodné nabídky ke změně místa. Po znárodnění firmy Baťa pracovala dál v gumárenském průmyslu a poté na ministerstvu chemického průmyslu.
V roce 1972 vydala Eliška Junková svou autobiografii Má vzpomínka je Bugatii. Manželé Khásovi bydleli na Hradčanech v podkrovním bytě s velkou terasou s nádherným výhledem na Petřín i celou Prahu a nevšedním koníčkem bývalé závodnice bylo sbírání kachních figurek a obrázků kachen. Tato vitální dáma ještě v jednadevadesáti letech sedla do letadla a odletěla do USA na Bugatti sraz, aby se pozdravila se svými přáteli a pokochala se svou milovanou značkou. Zemřela krátce po svých 93. narozeninách a je pochovaná na Vinohradském hřbitově v Praze. Připomíná ji také pamětní deska na fasádě domu Na krásné vyhlídce (Úvoz 13/156), kde žila od roku 1928 až do smrti.
Kdo by se chtěl o životě Elišce Junkové dozvědět ještě více doporučiji navštívit prostory restaurace Palace Inn na Jílovišti - je zde stálá výstava.
