Tato minisérie kešek je věnována českému géniovi Járovi Cimrmanovi. Již existující série se převážně věnují jeho divadelním hrám, ale zde se pokusíme rozebrat některé obory lidské činnosti, kterým se významně věnoval.
Cimrman byl hudebně nadán už od dětství. O jedné odpolední zkoušce přišla k dirigentovi Schmellingovi herečka Marlen Jelinková s prosbou, zda by se nemohl podívat na její děcko. Dítě mělo v ručičce klacík, kterým ťukalo do zrezivělých blatníků kočárku, připoutáno na kožených řemíncích se vyklánělo z kočárku tak, aby mohlo rozeznít hned levý přední, hned pravý zadní blatníček. Někdy zazvonilo i o spirálu péra. Chlapec hrál nápěv staré rakouské písně Žebráci z Vídně, žijí tak bídně. Oním dítětem byl Jára Cimrman.
V roce 1892 seznámil se Cimrman s kovářem Wolfgangem Jirsou, a hned jak ho uviděl, rozhodl se, že o něm napíše trojvětou programní symfonii Kovář Jirsa. Třetí věta symfonické básně je pozoruhodná tím, že se nedochovala. O jejím osudu existují rozporné verze. Norský badatel Skansen ve své knize Kam se poděla třetí věta? soudí, že skladba je dvouvětá. Naproti tomu český hudební znalec dr. Emil Frei upozorňuje na dopis, který Cimrman za svého pobytu na Březnici dostal od skladatele Fibicha: „Váš kovář Jirsa mě docela upoutal. Je to svěží, dovedně napsaná věc – až na třetí větu, která je vysloveně špatná. Proto vám ji ani neposílám zpět.“ Dr. Frei upozorňuje, že dopis byl psán roku 1894, což je shodou okolností rok, kdy Fibich, pracující jinak pomalu a těžce, uvádí hned dvě hudební díla – operu Bouři a selanku V podvečer. Dr. Frei se domnívá, že „ztracená“ třetí věta Cimrmanovy symfonické básně je buď předehrou k Bouři, anebo druhým tématem zmíněné selanky, melodii známou pod názvem Poem.
Jeho talent se projevil i v operní tvorbě. V r. 1895 nastudoval Cimrman s absolventy Kreibichovy hudební školy vlastní jednoaktovou operu V chaloupky stínu. Je veliká škoda, že se z tohoto úsměvného dílka zachovalo jen libreto. Dalším dílem bylo mohutné operní dílo Panama. Pohnutkou k záměru zkomponovat toto dílo byl příklad italského komponisty G. Verdiho, který k slavnostnímu otevření Suezského průplavu složil operu Aida. Na rozdíl od Verdiho nechtěl být Cimrman pouze autorem zahajovací opery, nýbrž i autorem Panamského průplavu samotného. Ale protože byly práce na průplavu svěřeny americkému inženýru G. W. Goethalsovi, prohlásil na sjezdu abiturientů vídeňské reálky, že souhlas k veřejnému provozování opery Panama nikdy nedá. A svůj slib dodržel. Významným dílem byla i jednoaktová opera Úspěch českého inženýra v Indii, která se hraje dodnes.
A nyní se zaměřme na tvorbu operetní. Jeho prvním dílem v roce 1883 byl kuplet I sedlák se nasytí ve výpravné zpěvohře Avaři. A tady doopravdy začíná jeho práce v oblasti operety. Zde propagoval teorii absolutního rýmu, jejímž základem je tvrzení, že dokonalý rým lze vytvořit pouze opakováním téhož slova, kterou posléze zdokonalil zavedením akustické konstanty. Princip spočíval v tom, že se každý verš uzavíral stejně znějící a velmi zpěvnou skupinou slabik, která však nedávala v daném jazyce významový smysl. Z jeho konstant jmenujme například dyja dyja dá, bač bač jucharé, hojdaláridý, já, já, jupy jupy já a nehru, nehru.
Nejvýznamnějším dílem byla jeho sedmihodinová operetní freska Proso. Tu Cimrman přihlásil do velké mezinárodní soutěže, vypsané k zahájení provozu obřího ruského kola v Prátru. V porotě vídeňské operetní soutěže však seděli tito pánové: František Lehár, Johann Strauss, Oskar Nedbal, Adolf Piskáček – starší bratr známého Rudolfa Piskáčka – a maďarský statkář a hudební mecenáš Béla Kálmán, otec skladatele Imre Kálmána. Tito mužové se nepochybně domnívali, že celá soutěž bude pro ně hladkou záležitostí, při níž si navzájem pochválí svá vlastní díla a rozdělí se o ceny. A u nich, již zběžné zalistování fasciklem Cimrmanových not, způsobilo paniku. Naštěstí pro ně a bohužel pro nás byla skutečnost, že Cimrman byl drobný škudlil a balíček s notami neposlal doporučeně. Když pánové v porotě zjistili, že mohou příjem zásilky zapřít, ztratili poslední zbytky studu a části operety Proso si rozebrali mezi sebou. Uceleným fragmentem operety Proso se stala hra Hospoda Na mýtince.
(Zdroj: texty divadelních her)