Tato minisérie kešek je věnována českému géniovi Járovi Cimrmanovi. Již existující série se převážně věnují jeho divadelním hrám, ale zde se pokusíme rozebrat některé obory lidské činnosti, kterým se významně věnoval.
Své filozofické myšlenky zformuloval Cimrman za útoku na baštu extrémního idealismu – filozofii solipsismu. Solipsista, jak známo, tvrdí: existuji jen já; neexistuje okolní svět, ten je toliko mojí představou. Proti této tezi postavil Jára Cimrman tezi svoji: „Opak je pravdou,“ řekl. „Existuje pouze okolní svět, a neexistuji já.“ A z této originální teze pak rozvinul celý logický filozofický systém, který nazval externismem.
Profesor Bohlen se na filozofické disputaci v Basileji Cimrmana otázal: „Jak mohlo neexistující vědomí vyprodukovat svou vlastni filozofii?“ „Pravím-li,“ řekl Jára Cimrman, „že existuje toliko okolní svět, a neexistuji já, neznamená to, že nejsem ve vnějším světě vůbec patrný. Neboť patrnost a existence jsou dvě naprosto odlišné věci.“ A dále Jára Cimrman přirovnal okolní svět k jakési velké ploše, uprostřed níž je místo, kde chybí Jára Cimrman. Představte si svět jakožto plochu papíru. Pak vidíme, že nám tu Cimrman vyváří takovou řekli bychom díru, jejímž reliéfem je Mistr jasně ohraničen, tedy patrný. Proces myšlení ve vnějším světě si můžeme představit jako napínání a smršťování plochy. Toto napínání a smršťování se projeví i na reliéf díry, bude se taky napínat a smršťovat. Což nám představuje proces myšlení neexistujícího Járy Cimrmana. Vidíme tedy, že i neexistující filozof může zplodit filozofii. A tady upozornil sám Cimrman na zajímavý důsledek své filozofie. Tvrdí-li totiž Jára Cimrman, že existuje pouze okolní svět a že neexistuje on sám, pak ale musí ve vnějším světě, jak jsme si teď ukázali, platit myšlenka zrcadlově obrácená: existuje pouze Cimrman, a neexistuje okolní svět. Tedy – znovu zpátky filozofie solipsismu. Autor tak vlastně zastává stanovisko, které zároveň vyvrací.
Významnou byla i Cimrmanova Teorie poznání. Cimrman říká, že základním pojmem poznání je OMYL, zpočátku samozřejmě PŘESNÝ. Jak se naše poznání prohlubuje, dostáváme se do druhé fáze poznávacího procesu, v němž pouze VYVRACÍME OMYL. Na konci poznávacího procesu omyl zcela vyvrácen a my NEVÍME NIC. Cimrman však chápe poznání jako proces v podstatě pozitivní, při němž se vymaňujeme z počátečního omylu, abychom – jak doslova říká – „stanuli nakonec před tváří Všehomíra s hlavou jasnou a prázdnou.“ To, že na konci poznání nevíme nic, je jen logickým důsledkem jeho externismu. Takže nevíme sice nic, ale zato to víme správně.
Cimrmanovu teorii poznání lze aplikovat na celé jsoucno, ale s jedinou výjimkou – a tou je Cimrmanova teorie poznání samotná. Aplikována sama na sebe sebe samu totiž vyvrací: buď je OMYLEM, anebo ji NEVÍME. Avšak Cimrman si i tady věděl rady. Těsně předtím, než vyslovil svou finální větu NEVÍME NIC, udělal tzv. KROK STRANOU. Tím stanul – ovšem jen na chvilku – na půdě vulgárního materialismu, odkud mohl svou teorii poznání uznat jako objektivně pravdivou.
(Zdroj: texty divadelních her)