Tato minisérie kešek je věnována českému géniovi Járovi Cimrmanovi. Již existující série se převážně věnují jeho divadelním hrám, ale zde se pokusíme rozebrat některé obory lidské činnosti, kterým se významně věnoval.
V oblasti historie se Cimrman zabýval problémem zapamatovatelnosti historických dat. V úvodu své knihy History and Memory si položil otázku: Jakou funkci má historická událost? A hned si také odpověděl: Dvojí.
- událost ovlivňuje chod dějin.
- událost se stává dějepisným učivem.
Závěr jeho knihy je, že politikové by měli myslet nejen na to, co svými skutky způsobí v dějinách, ale i na žáky, kteří se o tom budou muset učit. Pro důležité akce, které vejdou do historie, by měli proto volit zapamatovatelná data. Ale nejde jen o historické události. I data narození význačných osobností by se mohla volit uvážlivěji. Cimrman v této souvislosti apeloval na rodiče s vysokým inteligenčním kvocientem, u nichž je nebezpečí, že přivedou na svět génia, aby těhotenství s ohledem na to plánovali.
Další problematikou, kterou se Cimrman zabýval jsou defenestrace. Ve své práci Die Fensterpolitik píše: „Defenestrací se obecně míní vyhození jedné, nebo více osob z místnosti oknem ven. Není to však přesné. Ne každé vyhození z okna je defenestrací. Dojde-li k němu například při manželské hádce, nebo v závěrečné fázi taneční zábavy, pak se o defenestraci v pravém slova smyslu nejedná. Osoby oknem prohazované musí zastávat nějakou význačnější veřejnou funkci“. Defenestraci je možné provádět jen v dostatečně vysokých budovách, tedy jen v urbanisticky vyspělých zemích. Zaostalým zemím, kde se prakticky patrové budovy nevyskytovaly, Cimrman defenestraci nedoporučoval. Zvláštní kapitolu věnoval Cimrman defenestračním pokusům v zemljankách. Tak klasická zemljanka bez oken nepřichází pochopitelně v úvahu, ale luxusní zemljanky prominentů se stropními okny defenestraci v zásadě umožňuje.
Velkou část svého bádání věnoval Cimrman blanické pověsti. Cimrman píše: „Není divu, že takto tísněný malý národ hledá sobě ochrany nadpřirozené, ano i zázračné, neboť jedině zázrakem lze tu přežíti.“ Cimrman si uvědomoval, že tato pověst dává lidu naději, ale zároveň i rezignaci a pasívní spoléhání na cizí pomoc. Tato životodárná, a přitom zhoubná pověst musela by být dějinnou praxí dávno vyvrácena, kdyby byla nebyla vymyšlena tak rafinovaně. Výjezd zachránců z hory podmiňuje především tím, že národu musí být nejhůře a druhou podmínkou mobilizace v Blaníku je skutečnost, aby země byla napadena ze čtyř stran. Proto Cimrman na svých osvětových přednáškách bojoval proti této pověsti. Nicméně na konci přednášky se posluchači sice tvářili, že v rytíře již nevěří, ale sotva za Cimrmanem zapadly dveře, začali debatovat kdo rytířům velí, jakou mají výzbroj a z které díry vylezou.
Když Cimrman poznal, že si náš lid nedá svou pověst vzít, změnil taktiku. Rozhodl se, že blanickou báj naopak zpopularizuje, ale s takovým ideovým vyzněním, aby napáchala co nejméně škod. A to se mu povedlo v jeho úspěšné divadelní hře Blaník.
(Zdroj: texty divadelních her)