Vítej kačere u naší zvířátkové série, ve které se seznámíme s obyvateli lesa, které můžete na svých procházkách potkat a bez kterých si život v lese nedokážeme představit. Každý tvor je jedinečný a ztráta druhu je obrovskou dírou v naší fauně.
Liška obecná (Vulpes vulpes) je nejrozšířenější divoce žijící zástupce šelem. Oblast jejího přirozeného výskytu zahrnuje Eurasii,Severní Ameriku a severní Afriku. Jako extrémně nebezpečný invazní druh je vedena v Austrálii, kam byla zavlečena v 19 století, a na ostrově Vancouver.
Liška je nejrozšířenější středně velká šelma České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Je lovena pro kožešinu, případně jako sport (obzvláště ve Velké Británii a jí kulturně ovlivněných zemích), na kožešinu se i chová.
Liška je oblíbenou postavou různých bajek a bájí, kde často vystupuje v roli chytrých a lstivých vítězících nad hloupějšími siláky. Ve zvířecí symbolice evropských národů ztělesňuje lstivost a vychytralost, jedná se ale o antropomorfismus (polidšťování).
Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s poměrně dlouhýma špičatýma ušima a dlouhým huňatým ocasem. Stavbou těla a lebky se liška jen málo liší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg, výjimečně může přesáhnout i 12 kg.
Nejobvyklejší barevná kombinace je rezavá srst na většině těla, dolní část obličeje, břicho a konec ocasu žlutobílé, nohy a uši na konci černé. Kromě této barevné kombinace se v přírodě běžně vyskytují ještě dvě další, tzv. stříbrná a černá.
Trvalý chrup má 42 zubů. Mléčný chrup má pouze 28 zubů.
Liška se dokáže pohybovat rychlostí 40 km/h, tedy asi jako pes. Svůj revír v okruhu 6–8 km si vyznačuje vizitkami, což je trus poznamenaný pachem žláz. Na některých záběrech v televizních dokumentech či na fotografiích můžete vidět lišku ve skoku. Jedná se mimo jiné o styl jejího lovu.
Liščí nora je v zemi vyhrabané obydlí, které primárně slouží jako úkryt a prostor pro vyvádění mláďat. Mimo období rozmnožování dává většina lišek přednost životu venku, v oblastech s hustou vegetací, přestože se občas ukryjí v noře, aby se vyhnuly špatnému počasí. Liščí nory jsou nejčastěji vyhrabávány ve svahu kopce, v soutěskách, útesech, srázech u vodních toků, příkopech, propadlinách, strouhách, skalních štěrbinách a opuštěných lidských stavbách.
Liška je relativně nenáročný všežravec.
Pokud loví myším podobnou zvěř, nejprve určí místo výskytu sluchem, pak zaútočí až 5 m dlouhým skokem, v letu kormidlují oháňkou a zvysoka dopadají na kořist. V zimě je schopna liška slyšet svoji kořist i pod sněhem a proskočit při jejím lovu sněhovou vrstvu silnou několik desítek centimetrů.
Lišky mohou trpět svrabem, vzteklinou a tasemnicí liščí. Svrab a vzteklinu mohou přenést i na hospodářská zvířata a domácí mazlíčky. Vzhledem k nebezpečnosti vztekliny se pro její potlačení ve většině civilizovaných zemí praktikuje program očkování skrze imunizační návnadu.
Doporučuji začít trasu od čísla 1. V nápovědě naleznete zda se keš nalézá vpravo, nebo vlevo od cesty.
Přeji krásnou procházku a vychutnejte si kouzlo tohoto lesa.
V keši není tužka.