Vítáme Vás na bonusové mysterce k labkám Nobelova cena, které se nachází v parku Střed. Čeká zde na Vás pět zastávek a každá je věnovaná jedné z pěti Nobelových cen.
Nobelova cena
Je to nejprestižnější ocenění, které může vědec či umělec obdržet. Uděluje se za zásadní vědecký výzkum, technické objevy a za přínos lidské společnosti. Alfred Nobel, švédský vědec, vynálezce dynamitu, rozhodl, že svůj majetek vloží do fondu, z něhož bude každoročně udělována cena za vynikající činy, zásluhy a objevy, a uvedl to ve své závěti. 10. prosince, v den úmrtí Alfreda Nobela, od roku 1901, je tedy udělována Nobelova cena v pěti oborech: fyzika, chemie, fyziologie a lékařství, literatura a mír. Držitel Nobelovy ceny obdrží medaili, diplom a finanční odměnu, která by mu měla pomoci v pokračování ve výzkumu či práci bez nutnosti ohlížet se na finanční stránku. Od roku 1902 je většina cen předávána švédským králem na slavnostním ceremoniálu ve Stockholmu, Nobelova cena za mír je předávána stejný den na ceremoniálu v Oslu. Roku 1968 založila Švédská národní banka Nobelovu cenu za ekonomii, není však pravou Nobelovou cenou, neboť není v Nobelově závěti a není vyplácena z Nobelova fondu. Je pouze pět osobností, které obdržely dvě Nobelovy ceny. Marie Curie-Skłodowská získala Nobelovu cenu za fyziku a za chemii. Linus Pauling získal Nobelovu cenu za chemii a za mír. John Bardeen získal Nobelovu cenu za fyziku dvakrát (1956, 1972). Frederick Sanger a Karl Barry Sharpless získali oba dvakrát Nobelovu cenu za chemii (1958 a 1980, 2001 a 2022). Z českých osobností získali Nobelovu cenu Jaroslav Heyrovský za chemii (1959) a Jaroslav Seifert za literaturu (1984). Zajímavostí je, že rodinný archiv Alfreda Nobela, kde je možno sledovat krok po kroku Nobelovu činnost (poznámkové bloky a korespondence), patří od roku 2007 na seznam světového dědictví UNESCO.
Nobelova cena za fyziku je jednou z pěti Nobelových cen. Od roku 1901 je každoročně udělována Královskou švédskou akademií věd za zásadní vědecký výzkum či vynález v oboru fyziky. Výjimečně nebyla udělena v letech 1916, 1931, 1934 a v letech 1940 až 1942. Ocenění může získat v jednom roce více lidí stejně jako u jiných Nobelových cen, nejvýše však tři lidé. První Nobelovu cenu za fyziku získal roku 1901 Wilhelm Conrad Röntgen za objev záření následně pojmenovaného po něm. V roce 1903 získal Nobelovu cenu za fyziku Antoine Henri Bequerel za objev přirozené radioaktivity, společně s Marie Curie-Skłodowskou a jejím manželem Pierrem Curie. Po Bequerelovi je pojmenovaná jednotka radioaktivity = bequerel. Bequerel studoval fluorescenci uranových solí, přitom víceméně náhodou objevil přirozenou radioaktivitu. Vložil fluorescenční minerál mezi fotografické desky, a když desky prozkoumal, zjistil, že na deskách, které přišly se solemi do styku, došlo k chemickým změnám, i když nebyly ozářeny světlem. Z toho usoudil, že soli vyzařují záření jiné než světelné povahy. Roku 1901 určil, že zdrojem záření je uran a zkoumal fyziologické účinky radioaktivního záření. Studium tohoto záření si vybrala Marie Curie, žena jeho kolegy, jako téma své disertační práce. Potvrdila, že záření je vlastností více prvků, a nazvala jej radioaktivitou. Manželé Curie objevili později prvky polonium a radium. Marie Curie získala i Nobelovu cenu za chemii (1911). Nobelova cena za fyziku byla udělena dvakrát Johnu Bardeenovi v roce 1956 a 1972. Nejmladšímu laureátovi bylo 25 let, a byl jím William Lawrence Bragg, který získal cenu v roce 1915 spolu se svým otcem za výzkum týkající se analýzy krystalových struktur pomocí rentgenových paprsků. Nejstarším laureátem byl Arthur Ashkin oceněný roku 2018, kterému bylo 96 let. Dalšími známými držiteli jsou například Max Planck (1918) za objev energetických kvant nebo Albert Einstein (1921) za vysvětlení fotoelektrického jevu a za zásluhy o teoretickou fyziku.
Nobelova cena za chemii je jednou z pěti Nobelových cen. Uděluje ji Královská švédská akademie věd za zásadní vědecký výzkum či vynález v oboru chemie. První Nobelovu cenu získal Jacobus Henricus van ‘t Hoff za objev zákonů chemické dynamiky a osmotického tlaku v roztocích. Roku 1903 získal cenu Svante Arrhenius, švédský fyzik a chemik, za elektrolytickou teorii disociace. Udílení Nobelových cen však ovlivňoval ve prospěch přátel a v neprospěch oponentů. Z odtajněných starších záznamů z jednání výboru vyplývá, že kvůli nepřátelství s Arrheniem nedostal Nobelovu cenu Dmitrij Ivanovič Mendělejev, známý díky objevům periodickým zákonem předpovězených prvků. Další nespravedlností bylo udělení Nobelovy ceny pouze Ottu Hahnovi, přestože by bylo fér udělit cenu i Lise Meitnerové, která s Hahnem spolupracovala. Publikovali několik prací a zabývali se Aktiniem C, zářením beta a Thoriem D. Roku 1933 bylo Lise kvůli židovskému původu zakázáno přednášet, ale stále s Hahnem udržovala spolupráci na výzkumu. Pracovali na štěpení jader a naplánovali sérii experimentů, které jev radioaktivního štěpení prokázaly. Roku 1944 získal Hahn za tento objev Nobelovu cenu za chemii. Podíl Lisy nebyl oceněn kvůli politické situaci, ale také kvůli samotnému Hahnovi, který jej plně neuznal. Nobelovu cenu za chemii získala roku 1911 Marie Curie-Skłodowská za objev radia a polonia. Roku 1935 získali Nobelovu cenu za chemii také manželé Frédéric a Irène Joliot-Curie za syntézu nových radioaktivních prvků. Irène byla dcerou Marie a Pierra Curie. Z českých vědců získal Nobelovu cenu za chemii roku 1959 chemik Jaroslav Heyrovský za objev polarografické analýzy. Polarografie je metoda používající měření elektrického proudu, který prochází rtuťovou kapkou a roztokem, do něhož rtuť odkapává. Tímto způsobem se dají získat informace o druhu a množství látek, které roztok obsahuje. Pro urychlení zaznamenávání hodnot zkonstruovali s japonským vědcem Šikatou polarograf, který křivky automaticky zaznamenával.
Nobelova cena za fyziologii a lékařství je jednou z pěti Nobelových cen. Je udělována za významné objevy v oblasti fyziologie a medicíny. Za udělování této ceny je dle poslední vůle Alfreda Nobela zodpovědná švédská lékařská fakulta a vědecké pracoviště Karolinska Institutet. Alfred Nobel se zajímal o experimentální fyziologii a založil také vlastní laboratoře k experimentům s transfuzí krve. Mezi lety 1901 a 2024 obdrželo Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství celkem 229 osob, z toho 216 mužů a 13 žen. Prvním oceněným byl Emil von Behring za práce o léčení sérem a zvláště za použití séra proti záškrtu. Roku 1902 získal cenu Ronald Ross za práce o malárii. Objevil, že přenašečem je komár rodu Anopheles, a pracoval na preventivních opatřeních. Roku 1904 získal cenu Ivan Petrovič Pavlov za práce v oboru fyziologie trávení. První ženskou nositelkou byla pražská rodačka Gerty Cori, která spolu s manželem Carlem získala cenu roku 1947 za objasnění katalytické přeměny glykogenu známé jako Coriho cyklus. Barbara McClintock získala roku 1983 Nobelovu cenu za objev pohyblivých genetických jednotek. Jako jediná žena získala cenu samostatně, dokonce ji obdržela až po 39 letech od objevu. Kontroverzní bylo udělení ceny Antóniu Egasu Monizovi roku 1949 za prefrontální leukotomii (lobotomii), která byla užívána k léčbě psychóz. Prudké diskuze také rozpoutala otázka, kdo měl obdržet cenu za objev inzulinu. Cenu získali roku 1923 Frederick Banting a John Macleod, přičemž Macleod se na objevu přímo nepodílel, pracoval pouze jako přednosta ústavu Torontské univerzity. Banting označil Charlese Besta jako toho, kdo měl druhou cenu získat, a věnoval mu polovinu obdržené finanční prémie. Roku 1952 se stal jediným laureátem Selman Abraham Waksman za objev antibiotika streptomycinu, avšak výbor opomněl přiznat zásluhy spoluobjeviteli Albertu Schatzovi. Roku 1939 bylo Gerhardu Domagkovi zakázáno cenu přijmout, nakonec ji převzal až v roce 1947. Cena nebyla udělena celkem devětkrát.
Nobelova cena za literaturu je jednou z pěti Nobelových cen. Podle závěti Alfreda Nobela se uděluje za nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru. Uděluje ji Švédská akademie. Slavnostní vyhlášení každoročního laureáta se koná ve Stockholmu za účasti švédského krále. Cena nebyla udělována ve válečných letech 1914 a 1918, v roce 1935 a v letech 1940 až 1943. Za rok 2018 byla předávána až o rok později. Cena se dává zásadně jen žijícím autorům či autorkám. Jedinou výjimkou byl Erik Axel Karlfeldt, který zemřel v dubnu roku 1931, ale byla mu v témže roce udělena Nobelova cena za básnické dílo. Jediným Čechem, který obdržel Nobelovu cenu za literaturu, byl Jaroslav Seifert. Stalo se tak v roce 1984 a bylo to konkrétně za ,,poezii, která svěží smyslovostí a mimořádnou vynalézavostí podává osvobozující obraz lidské nezdolnosti a mnohotvárnosti”. Dalšími známými autory jsou například: Rudyard Kipling 1907, Romain Rolland 1915, George Bernard Shaw 1925, Thomas Mann 1929, Sinclair Lewis 1930, William Faulkner 1949, Ernest Hemingway 1954, Albert Camus 1957, John Steinbeck 1962, Samuel Beckett 1969, Pablo Neruda 1971, nebo třeba William Golding 1983. Roku 1953 dostal Nobelovu cenu za literaturu Winston Churchill. Byl pátým (a zatím posledním) držitelem této ceny, který nebyl spisovatelem krásné literatury, ale jiných spisů, které však mají svou formou a pojetím literární hodnotu. Z českých autorů byli několikrát nominováni Jaroslav Vrchlický, Otokar Březina, Karel Čapek, Alois Jirásek, nebo také Franz Werfel. Ke světoznámým autorům, kteří byli vícekrát nominováni, ale cenu nikdy nezískali, patří například Lev Nikolajevič Tolstoj nebo Henrik Ibsen. Někteří Nobelovu cenu odmítli. Boris Pasternak, ruský básník a spisovatel, by byl získal Nobelovu cenu za literaturu roku 1958, ale byl nucen cenu odmítnout z politických důvodů i přesto, že ji po telefonickém hovoru přijal. Nakonec cenu převzal roku 1989 jeho syn. Dalším, kdo cenu odmítl přijmout, byl roku 1964 Jean-Paul Sartre.
Nobelova cena za mír je jednou z pěti Nobelových cen. Je jako jediná předávána na slavnostním ceremoniálu v Oslu a výjimečná je také tím, že může být udělena nejen osobě, ale také organizaci, která vykonala nejvíce pro bratrství mezi národy, zrušení nebo zmenšení existujících armád, či propagaci a pořádání mírových kongresů. Uděluje ji norský Nobelův výbor jmenovaný norským parlamentem. Nebyla udělena v letech 1914-1916, 1918, 1923, 1924, 1928, 1932, 1939-1943, 1948, 1955, 1956, 1966, 1967 a 1972. Bertha von Suttnerová získala Nobelovu cenu za mír roku 1905. Narodila se v Praze, ale nepovažuje se za českou laureátku, protože v Čechách žila pouze 13 let. Byla Alfredu Nobelovi blízká a připisuje se jí velká míra vlivu na jeho rozhodnutí založit Nobelův fond jako ocenění pro ty, kteří během předcházejícího roku prokázali největší přínos lidstvu. Pro Nobela byla Bertha inspirací zejména udělovat Nobelovu cenu za mír. Známými laureáty byli například 26. prezident Spojených států amerických Theodore Roosevelt, který získal Nobelovu cenu za mír roku 1906, Fridjtof Nansen, norský polárník, vědec a diplomat, který obdržel Nobelovu cenu za mír v roce 1922, nebo Linus Carl Pauling, který získal Nobelovu cenu za chemii a v roce 1962 také Nobelovu cenu za mír za organizování kampaně proti testům jaderných zbraní. Dalšími slavnými držiteli byli Martin Luther King (1964), Betty Williamsová (1976), Matka Tereza (1979), Desmond Tutu (1984), Michail Sergejevič Gorbačov (1990) nebo Nelson Mandela (1993). Nositeli, kteří vzbudili ambivalentní reakce, byli Jásir Arafat roku 1994 nebo Barack Obama roku 2009. Co se týče České republiky, odtud zatím nikdo cenu nezískal, ale například Tomáš Garrigue Masaryk byl nominován sedmnáctkrát, dále byl nominován Rudolf Vrba, Edvard Beneš, Václav Havel či Jiří Hájek. Zajímavostí je, že Nobelovu cenu za mír získala třikrát organizace Mezinárodní červený kříž, v letech 1917, 1944 a 1963, a dvakrát Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (1950 a 1981).
Jak na keš?
Pokud jste obešli všechny zastávky labek, stačí jen doplnit čísla do vzorce a můžete se vydat pro kešku. V keši NENÍ tužka!
N 50° 3A.CDE'
E 013° 3B.CED'
Pohodovou procházku a příjemnou zábavu přejí Bydláci. 
