Mura Traditional Cache

Vítejte! 🙂

Pověsti a pohádky.

[...]

Jak na lidi chodila "mura".

V noci chodívala na lidi "mura". Sedala jim ve spaní na prsa a tlačila je a dusila.

I na malé děti v kolébce chodila. Cucala jim "prsečka" a paty. Děti mívaly pak celé paty a "prsečka" červená. "I na naše malé děvče chodila letos" – vyprávěla tetička H. v Laziňově (roku 1920).

Aby se děti před ní chránily a "mura" na ně nechodila, udělá se křídou "znameni muři nohe" na všech čtyřech stranách kolébky, nebo na obou čelech postele. "Take sem to naši hoďála, ha potom jož na ňo nešla", vykládala H.

"Muró" bývala některá ženská. Která ženská se chtěla "muró" udělati, musela napřed, než se "muró" stala, pokaždé ze sebe vysoukat střeva.

Jednomu mužovi se každou noc ztrácela žena. Umínil si, že to musí vyzkoumati. Lehl si jako jindy a dělal, jako by spal. Když se přiblížilo k půlnoci, žena vstala a "hajde ven, za homna". Muž ji šel špehovati a viděl, jak "za homnama" vysoukala ze sebe střeva na zem, na hromádku a hajdy pryč – ztratila se. Muž hned poznal, že se dělá "muró".

Povídá si: "Počké, já tě dám dělat se muró!"

Jak se ztratila, vzal muž ječmených plev a střeva jí posypal "plevama".

Když se žena vrátila zpátky, nemohla střeva, posypaná plevami, "nazpátek" do sebe vsoukati a musela umříti.

Na jednoho ševce také "mura" chodila. Umínil si, že ji musí dočkati, až přijde. Spaní jej moc přemáhalo, ale přece se přemohl, zdržel a neusnul. Jak nastala půlnoc, "mura" přišla. Z ničeho nic, seděla na "vokynko" kočka, tak očima svítila. Švec hodil po ní kopytem a kočka spadla zpátky z okýnka dolů.

Ráno pak našli v síni pod okýnkem místo kočky mrtvou ženskou. Byla to jeho kmotřenka. Chodila na něj "co mura", a jak po ní hodil, zabil ji. (H. z Laziňova.)

"Dež je chlib popálené, dež ho ji, řikávalo se: Haspoň tě nebode škodit mura." (Babička V. ze Třebětína.)

– ZLATÚŠ, Mira: Naše staré pověsti, pohádky a zvyky. Letovice 1929, s. 167-168.

•••

Pověsti a pohádky.

[...]

"Vo muře."

"Mé maminke bratr bel v Letovicich v zámko, dež bel svobodné, za kočiho. Chodila na ňé "mura". Decke večir, dež přešla desátá hodina, přešlo na ňé najednó spani, hoďál se najednó velké větr ha dež hosnol, cétil na prsách velkó tiho, jak debe mo nehdo na prsa dal velké kameň ha dosilo jé to strašně. Nihdá se tomo spaňó nemohl hobránit. Přece šak jednó si hominil, že mosi vezkómat, co to jenom je; přemohl se ha spat nešil.

Dež přešla jedenástá hodina, koně začale najednó frkat ha vehazovat, ha zas cétil tiho na prsách, že milé bratr strachem bel celé pryč.

Všecko to potom vekládal v kocheni. 'To néni nic henyho, jenom mura', řekli mo. Ha jedna ženská mo poradila, že dež zase mura na ňé přende, mosi na ňo zavolat: 'Muro muróci, peklo horóci, přendi ráno k nám, já tě neco dám!' Že si má nachestat slaměnko króp nebo móke ha prvnimo, hdo ráno přende do maštale, že móko má dat.

Stréček to teda všecko hoďál, jak to měl nakázany. Nešil hani spat ha vlezl koňom pod žleb. Jak přešla hodina, dež mura měla přehyt, šel na ňé velké strach, zase koně začale dělat velké randál, hoďál se z ničeho nic velké větr. Hale, jak na muro zavolal 'muro muróci, peklo horóci, přendi ráno k nám, já tě neco dám', hneď všecko ztichlo, jak be hoťal. Bratr hale strachem do rána zpod žlebo nevelezl, jak se bál.

Ráno pak brzo přešla do maštale cezi škaredá babizna. Nic nemlovila. Bratr ji slaměnko króp dal, ha vod té dobe měl pokoj ha vickrát jož na ňé mura nepřešla. Ha babo jož take vickrát nehoviděl." (Babička V. ze Třebětína.)

– ZLATÚŠ, Mira: Naše staré pověsti, pohádky a zvyky. Letovice 1929, s. 183-184.

•••••••••••••••••••••••••••

JAK NA LIDI KOLEM LETOVIC CHODILA MURA

Když vás v noci trápí úzkostné sny, když máte pocit, že vám na prsou leží balvan, když se budíte s výkřikem strachu a zase upadáte do spánku, pak vězte, že na vás přišla Mura. Sedla si vám na prsa, tlačí a dusí vás.

Jedná se prý o ženskou z okolí, co se přes den tváří jako člověk, v noci se mění v Muru a člověku nedopřeje klidný spánek.

Taková Mura před mnoha léty chodila i do chalup u Letovic a škodila i malým dětem v kolébce. Cucala jim prý patičky a prsíčka, až je maminky ráno nacházely celé červené. Tehdy poradila jedna babka kořenářka, aby maminky nakreslily svěcenou křídou na čtyři strany kolébky, či na čelech postele znamení muří nohy a že budou mít od Mury pokoj. Když tak učinily, opravdu měly děti klidný spánek a červené patičky už neměly.

Také na chalupníka v letovickém podzámčí chodila Mura. Celé noci jako by mu ležel na prsou těžký balvan, psi v okolí zuřivě štěkali a jemu se v noci nedostávalo klidného spánku. Ráno vstával z lože zbitý a unavený a usínal se strachem.

Když už to takhle šlo celé celé týdny, pozval k sobě bratra, aby u něj jednu letní noc přenocoval a pokusil se mu pomoci. Když oba usnuli, Mura opět přišla a chalupníka trápila. Vzbudit se úplně nemohl, avšak jeho bratr, co spal na lavici, se po půlnoci probudil a uviděl nad ložem bratra jakousi stařenu. Když vstal, ženština se zvedla a utíkala k oknu. Když se i chalupník probudil, seděla na okně jen černá kočka se zářivýma žlutočervenýma očima. Chalupník se jí lekl a hodil po ní dřevákem. A dobře mířil, kočku trefil a ta s vřískáním vyskočila z okna.

Oba šli pak znovu spát, ale jaké bylo po probuzení jejich překvapení, když pod oknem našli sousedé ráno bezduchou starou kmotru obou bratří.

Mura trápila i kočího ze zámku. Ten ve své světničce u stájí přespával a zde mu Mura spát nedala. Celé noci se kočí probouzel z hrozných snů, tíha mu drtila prsa, dusil se a probouzel se celý mokrý potem a skoro bez dechu.

Když se svěřil starému zámeckému sluhovi, dostalo se mu poučení, že na něj chodí Mura. Což o to, znát příčinu příliš kočímu nepomohlo, tak tedy vyzvídal, jak si od Mury pomoci. A tehdy mu stařec poradil, co slýchal od své báby. Má, když se ze sna probudí trápen Murou, zavolat: "Muro murócí, peklo horócí, přendi ráno k nám, já tě neco dám!" A má si prý nachystat ošatku krup nebo mouky a prvního, kdo ráno přijde do maštale, tím má obdarovat.

Jak bylo řečeno, tak bylo uděláno. Kočí nachystal ošatku mouky, a když ho Mura v noci ve snu trápila, probudil se a zvolal: "Muro murócí, peklo horócí, přendi ráno k nám, já tě neco dám!" Hned po ránu, sotva se oblékl, vešla do stáje stará babizna, hlavu skrývala pod plachetkou. Kočí hned k ní a podal jí ošatku mouky. Ta si ji beze slova vzala a odešla. Od těch dob měl kočí klidné spaní a na Muru si už ani nevzpomněl.

– PEŠA, Zdeněk: Pověsti a pohádky od Svitavy, od Svratky. Olešnice 2010, s. 72-75.

(podle M. ZLATÚŠE)

•••••••••••••••••••••••••••

XIII. Věďmy, Můry, Vlkodlaci a Vampiři.

[...]

2. Můra.

Tajemná bytost, která lidi ve spánku moří, známa jest všem Slovanům. Čechové říkají jí M ů r a (stč. M ó r a, mor. M o r a), M u r á k, M o r o u s (na Slovensku K i k o m o r a), Lužičané M u r a v a, M ó r a v a, M y r a v a, V u r l a v a, Poláci M o r a, M a r a, Z m o r a, M o r u s, Rusové M o r a, M a r a, M o r u c h a, K i k o m o r a, Š i š i m o r a, Jihoslované M o r a. V staroslověnštině znamená M o r a čarodějnici; známa jest i Albáncům (M o r ę), Řekům (M ό ρ α) a Němcům (M a r, M a r e). Etymologie slova m o r a není dosud vysvětlena.¹

Nejstarší historické zprávy o Můrách pocházejí ze XIV. stol.; stavějí se na roveň lat. s u g a e, u Komenského s t r y g e s.² Starodávné pověry o nich shodují se úplně s dosavadním podáním národním.³

V představách lidu slovanského Můra jest ž i v á  o s o b a, muž nebo žena, z níž za noci duše vychází, béře na se rozmanité podoby a moří spící lidi. Vedle tohoto obecného mínění známo jest pouze na Rusi a v Bulharsku také jiné. Na Rusi stotožňují Moru se smrtí; držíc hlavu svou pod paždí těká v noci pod okny domů a volá jména hospodáře nebo domácích. Kdo se jí ozve, musí umříti.⁴ Dle domnění Bulharů jest Mora duše dítěte zemřelého bez křtu, která dusí lidi ve spánku. Dle víry Čechův a Poláků Můra rozeznává se tím od ostatních lidí, že má husté, černé obočí nad nosem srostlé. V Polsku známo jest pořekadlo: "Černý jak Morus".⁵ V Čechách kromě toho se věří, že Můra má špičaté čelo a chodidlo zcela ploské bez prohloubení uprostřed.⁶ Kdo chce poznati Můru, která ho dusí, ať bodá do teplých buchet, hned se mu zjeví.⁷

Můrou bývá člověk o d  n a r o z e n í. Dítě, které bude Můrou, rodí se s e  s r o s t l ý m  o b o č í m nebo s e  z u b y. Dalo-li by se takovému dítěti, než okusí prsu matčina, dřevo do úst, bude choditi na stromy. Ale matce obyčejně bývá dítěte líto, že by zhubenělo, proto mu dá okusit kravského mléka, a tak bude choditi na cizí krávy a bude silno.⁸ Dá-li mu svůj prs, bude chodit na lidi.⁹ Narodí-li dítě se dvěma zuby, třeba mu je vytrhnouti, aby nebylo Můrou.¹⁰ V Čechách jest také pověra, že dítě odstavené, začne-li se znova kojiti, stane se Můrou. Srbové se domnívají, že Mòrou stane se dívka zrodivší se v košilce (povlaku), které bába na ohni nespálila.¹¹ Kromě toho věří, že Mora je věštice, která se zřekla, že nebude už lidí jísti, za to je však v noci dusí; někde se myslí, že je to dívka, která se stane věšticí, až se vdá. Také v Čechách jest domnění, že čarodějnice každé noci v Můry se proměňují a lidem krev ssají; dle jiné pověry jest Můra duše zlé ženy zakleté, která vychází o půlnoci lidi mořit.¹² Slovinci zase věří, že Morou stane se dítě, s kterým babička při křtu dříve přes práh do kostela vstoupí než kněz.¹³ V Čechách jest domnění, že Můrou bývá dítě, jehož matka šestinedělka jdouc k úvodu vstoupí s dítětem do kostela dříve, než ji kněz svěcenou vodou pokropí.¹⁴ V XVI. stol. byla už v Čechách pověra, aby při křtinách nenesli dítě "do sínce nebo kostela", že by bylo Morous.¹⁵ Dle pověry Poláků dítě bude Morou, když rodiče při křtu se opijí nebo když kmotr místo "Chci víru (wiaru)" řekne: "Chci maru".¹⁶

V noci – dle domnění Poláků od půlnoci do tří hodin – vychází duše z Můry, a tělo leží jako mrtvé. Budí-li kdo Muráka, přiletí duše jeho zpět.¹⁷ Vcházejíc do domu béře na se rozmanité podoby; v Čechách jeví se nejčastěji jako s t é b l o  s l á m y, b í l ý, t á h l ý  s t í n, p á p ě r k a nebo b í l á  k o č k a, v Lužicích jako p o u h ý  s t í n, s t é b l o, p á p ě r k a, k o ž e n ý  m ě c h, k o s t, b í l á  m y š, h a d, k o c o u r, v Polsku jako s t é b l o, m o u c h a, m y š, h a d, k o c o u r, p s í k, t o č í c í  s e  k o l o, v Srbsku jako b í l á  s r s t, m o t ý l, m o u c h a nebo j i n é  z v í ř á t k o. Lužičané kromě toho věří, že ukazuje se i v podobě lidské jako b í l ý  m u ž nebo č e r n á  ž e n a¹⁸; má prý drsný jazyk, tělo hrubé jako plátno a jezdí na kozlu.¹⁹ Poláci zosobňují ji v podobě m l a d é  d í v č i n y.²⁰ Zvláštní jest pověra srbská, v níž Mora stotožňuje se s b í l ý m  k o n ě m. Člověk, jejž Mora mučila, chtěje se jí zbaviti, opustil svůj domov a vsednuv na svého bílého koně, jel do světa, ale marně. Kdekoliv se zdržoval, všudy ho Mora mořila. Jednou byl noclehem u nějakého hospodáře, kterému si stěžoval do Mory; když ulehli, slyšel hospodář, jak pocestný sténá. Vstal a spatřiv, že na něm leží nějaká bílá srst, přeřezal ji na kusy. Člověk si oddechl a spal tiše celou noc. Když se ráno probudil, našel svého koně mrtvého; poznal, že jeho kůň byla ta Mora, která ho dusila.²¹ Také v Čechách rozšířena jest víra, že i z v í ř e může se státi Můrou; bývá to jmenovitě h ř í b ě odstavené, připustí-li se znovu ke kobyle.

Před Můrou nechrání zavřené dveře, ježto může každou skulinou nebo klíčovou děrou se protáhnouti. Na lidi dopouští nejdříve libý spánek a potom když usnou, představuje jim strašné sny, dusí je a ssaje jim z prsou krev.²² Člověk, jejž Můra dusí, nemůže ani hlasu vydati ani se hnouti. Nejspíš pohne palcem na pravé noze a jím hýbaje přichází pomalu k sobě.²³ Lužičané míní, že lehá spícímu na prsa a dusí ho; mnohdy tlačí mu peřinu na obličej. Člověk těžce vzdychá a nemůže křičeti.²⁴ Téhož mínění jsou Poláci věříce, že Mora usazuje se lidem na prsa, tak že se nemohou hnouti, mají těžký sen, vzdychají a chrápou, a ssaje jim krev.²⁵ Rusové se domnívají, že Mora sedá na spícího člověka a dusí ho; ženám ssaje mléko z prsou; totéž věří Bulhaři.²⁶ Srbové myslí, že Mora zakrývá lidem ústa rukou, aby nemohli křičeti, a ssaje jim krev;²⁷ ráno možno na těle takových lidí spatřiti modřiny, kde jim krev ssála.²⁸ Také Slovinci věří, že Mora dusí lidi a vyssává jim krev.²⁹ Zvláštní jest mínění na jihozápadní Rusi, že Mora pokrývá oči lidí neviditelnou rouškou a zatemňuje jim rozum, aby je zavedla na místa nebezpečná.³⁰ V Lužicích, v Polsku a v Čechách rozšířeno jest domnění, že nejčastěji moří lidi, kteří leží na znak; chodí také na toho, kdo pomodle se ještě něco sní. V Čechách a v Slavonii věří, že nejraději vyssává krev nemluvňatům, které slabostí a vysílením hynou. Pověra tato byla již v XV. stol. v Čechách známa. Moří nejen lidi nýbrž i zvířata, zvláště koně a krávy, jimž ssaje mléko; ano škodí i stromům, které pak schnou.³¹ V Polsku vypravují, že Zmora chycena byvši zasnoubila se s jinochem a měla s ním několik dětí.³²

Poláci znají s e d m Mar; jedna jezdí na koni, druhá na hovadu, třetí na plotě, čtvrtá na trní, pátá na metle, šestá na svini a sedmá na člověku.³³ Dle domnění Lužičanů má Murava velikou sílu; sedlák, jejž dusila Murava, chytil na posteli kožený měch a pevně jej držel. Ale ten sebou tak silně zmítal, že sedláka shodil s postele a vysmekl se mu z ruky. Těžko jest ji poraniti; voják jeden sekl po ní šavlí, ale neuškodil jí.³⁴ Nejčastěji prý se zjevuje od narození Páně do tří králův a před velikonocemi.³⁵ Komu se učazeného jídla dostane, na toho prý Můra ani Morous nepřijde.³⁶

V pověrách národních udávají se rozmanité prostředky, jimiž se možno Můry zbaviti. Nejznámější prostředek jest p ř i b i t i  j i  h ř e b e m na stěnu; dle pověry v Čechách učinil to jednou kovář³⁷, ve Slezsku švec³⁸, v Lužicích sedlák³⁹. Podobný prostředek jest p ř e s t ř i h n o u t i  j i. Člověk jeden vida stéblo děrou klíčivou se protahovati, přestřihl je. Najednou padla mu půle člověka k nohám, druhou půli našli za dveřmi.⁴⁰ Dle uvedené pověry srbské přeřezal hospodář bílou srst, která člověka dusila a usmrtil Moru. V Čechách vypravují toto: Na spícího vojáka snesla se Můra v podobě stébla. Soudruh jeho, který bděl, popadl stéblo, utrhl klas a kus ze spoda a ostatek vyhodil oknem. Ráno našli pod okny člověka bez hlavy a bez nohou.⁴¹ Lužičané radí, že třeba vše, cokoliv na peřině se lapí, pevně držeti, do hrnce zavříti a vlastní košilí pokrýti. Ráno zjeví se Murava ve své lidské podobě. Kdyby ji někdo nechal 24 hodin v hrnci zavřenu, umřela by osoba, která jest Muravou.⁴² Poláci věří, že třeba ji jen pevně uchytiti a držeti do tří hodin do rána.⁴³ Radí se také koupiti bez smlouvání nový džbán a v noci lapiti do něho vše, co na sobě člověk najde; ráno se Mora ukáže v lidské tvářnosti.⁴⁴ Zabiti ji není radno, neboť by přišly jiné Zmory a zničily by dobytek toho, kdo jejich sestru ubil.⁴⁵ V rukopise čes. z XV. stol. radí se, aby Můra dítěte nessála, toto: "Tehdy bába, kdy k večeru dítě zmyje, té vody po zmytí nalej do čbánu a což muož' nejlépe, zahraď a tak nech až do zajtří a tuť zví, že ta baba ráno přijde a tu, kdež šestinedělka leží, oznámiť se ta muora".⁴⁶ Podobné pověry známy jsou dosud našemu lidu.⁴⁷ Můry lze se i mírnějším spůsobem zbaviti. V Čechách, v Lužicích, u Srbův a Slovincův radí s l í b i t i  j í  n ě j a k ý  d a r (bochníček chleba, chléb se solí, sůl, kousek másla a j.) nebo p o z v a t i  j i  k  s n í d a n í; ráno přijde si osoba ta do domu pro slíbený dar. Stojí pootevřevši dvéře a slova nemluvíc. Dostane-li slíbené, a neradno jí to odepříti, odejde a člověka nechá na pokoji; Srbové míní, že možno se s ní i pobratřiti.⁴⁸ Chrání před ní také m u ř í či š k ř í t k o v é nohy (dvojitý trojhran), nakreslené svěcenou křídou na dvéře nebo na kolébku⁴⁹, z r c a d l o vložené do kolébky nebo do žlabu⁵⁰, k o š t ě (pometlo) obrácené proutím vzhůru a postavené u dveří⁵¹ nebo p á s položený na vrch oděvu⁵². Na Moravě kladou tomu, koho Můra tlačí, n ů ž (d v ě  v i d l i č k y křížem) pod hlavu a potírají mu prsa a okna jizby č e s n e k e m nebo o l e j e m, který na zvonech se ustojí, a zapichují do čtyř úhlův okna š í d l a.⁵³ V Polsku kladou na práh domu s e k e r y křížem nebo zapichují ve dveřích šídlo⁵⁴; v Čechách postavují také do postele s e k e r u ostřím vzhůru.⁵⁵ V Lužicích postavují s t ř e v í c e pod postel nebo na práh špičkami ven, aby byli jisti před Muravou. Dusí-li člověka, dostačí hnouti jen palcem u nohy, hned zmizí; přestane také člověka mořiti, když ho někdo jménem zavolá nebo když pomyslí na člověka, který ji posílá. Radí se též lehnouti si na stranu nebo uchytiti cíp peřiny a držeti jej pevně.⁵⁶ Slovinci opravují se proti ní rozličnými bylinami. Hájek v herbáři radí proti Můře z r n a  p i v o ň k y  č e r n é stlučená a smíšená s medem nebo vínem; také prý z v o n e č e k  č e r v e n ý před ní chrání. V Čechách rozšířena jsou některá ř i k a d l a, jimiž ji odbývají a zahánějí, na př. "Můro, Můro muří, nepřicházej k mému lůži, Panenka Marie ti zapověděla, abys k mému lůži nechodila"⁵⁷; nebo "Můro, Můro! nepřistupuj k mému loži, pokud nespočítáš písek v moři, hvězdy na nebi, cesty na zemi"⁵⁸; nebo "Můro, Můro můroucí, běž na peklo horoucí"⁵⁹. Také Srbové znají modlitbu, kterou Moru zahánějí.⁶⁰ Dále chrání před ní r ů ž e n e c, m o d l i c í  k n í ž k y, s v ě c e n á  v o d a, t ř í k r á l o v á  k ř í d a a pod.

Poněvadž Můra zjevuje se v noci, říkají jí na Slovensku také N o č n i c e věříce, že ssaje novorozeňátkům z prsou mléčko.⁶¹ V Polsku slove N o c n i c a⁶², u Srbů N o ć n i c a. Srbové věří, že Noćnica živí se krví mladých lidí, jimž za noci ve spaní ssaje krev. Jak vyhlíží, není lidu známo, věří jen, že je to nějaká bytost, která sama sebou ze vzduchu nebo z mraku tvoří a oživuje.⁶³ Na Rusi mají však N i č k y (Nyczky) poněkud jiný význam; vypravuje se o nich, že v noci zvláště v pátek v jizbách hlomozí a předou koudel, které hospodyně nesepředla.⁶⁴ V Rusku vůbec M ó r a m (Marám, Maruchám) přikládají vlastnosti, jež u jiných Slovanů známy nejsou. Mary představují se jako malé bytosti ženského rodu, které sedávají za pecí a předou v noci přízi; ženám, které odkládajíce přeslici se nepožehnají, zmotají neb roztrhají koudel. Na lidi spící rády vrhají cihly.⁶⁵ Stotožňují se s K i k o m o r a m i, o nichž se bájí, že jsou to mládenci, kteří umřeli beze křtu nebo byli prokleti rodiči. Kikomory jeví se jako malé bytosti ženského s hlavou jako náprstek a s tělem jako sláma, které bydlí v domech za pecí, kdež v noci šramotí, hvízdají, skučí a na lidi spící kamením házejí. Rády zabývají se přádlem; v noci před narozením Páně trhají a spalují koudel, kterou odložily přadleny, nepomodlivše se. Mnohdy proměňují se v malé děti a ukazují se pocestným; když se nad nimi někdo smiluje a vezme je na vůz, nehnou se koně s místa. Vezme-li je někdo z útrpnosti do náruče, dávají se nésti až ke vsi, ale tu vyrvou se a s divokým smíchem a zmizejí. Mohou udělati se neviditelnými a nestárnou; těkají rychle sem a tam bez oděvu a obuvi. Kikomoru posílají na hospodáře tesaři, když jim nezaplatí za vystavění jizby. Aby se jí zbavili, zametají pec i úhly světnice, říkajíce: "Ach, ty Kikomoro domová! vyjdi rychle z ubohého domu, nebo tě vyženu kalenými pruty, spálím ohněm a zaleji černou smolou".⁶⁶ V pověrách ruských připodobnily se tedy Mary b ů ž k ů m  d o m á c í m; vypravujeť se o Domovém, že rád přede a za noci možno slyšeti, jak vřeteno vrčí, a ráno znamenají, že příze jim přibylo.⁶⁷

Můra jest původem svým zosobněné a s t h m a  n o c t u r n u m, které se projevuje těžkými a děsivými sny, a spojeno jest s pocitem tíže, která dech stěžuje a zadušením hrozí. Římané zosobnili zjev ten jako nadpřirozenou bytost zvanou i n c u b u s, i n c u b o.⁶⁸

S Můrou souvisí bez pochyby také V j e k  a  G n j ó t e k, bytosti v pověrách Sandoměřských Lesováků, které ve spánku lidi dusí.⁶⁹

¹ MIKLOSICH, F.: Etymologisches Wörterbuch der slavischen Sprachen. Vídeň 1886, s. 201.

² ZÍBRT, Č.: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk. Příspěvek ke kulturním dějinám českým. Praha 1889, s. 210-215. (doporučuju počíst si, jedná se o solidní odbornou studii, opatřenou odkazy na další prameny – pozn. MapperDB)

³ Srv. KOŠŤÁL, J.: "Můra" v podání prostonárodním. Časopis Musea království Českého LXV, 1891, č. 2, s. 273-281.

⁴ AFANASЬEV, A.: Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu III. Moskva 1869, s. 79.

⁵ Časopis českého Museum XXVII, 1853, č. 3, s. 471; Literárně-řečnický spolek Slavia: Pohádky a pověsti našeho lidu. Praha 1882, s. 80; KOLBERG, O.: Lud. Jego zwyczaje, sposób życia, mowa, podania, przysłowia, obrzędy, gusła, zabawy, pieśni, muzyka i tańce XV, 1882, č. 7, s. 38-44.

⁶ Literárně-řečnický spolek Slavia: Pohádky a pověsti našeho lidu. Praha 1882, s. 80.

⁷ Časopis Musea království Českého XXIX, 1855, č. 1, s. 46.

⁸ BARTOŠ, F.: Lid a národ I. Velké Meziříčí 1883, s. 217. (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde; pokud ne, ve volně přístupném novějším vydání z roku 1891 hledejte na s. 235 – pozn. MapperDB)

⁹ KULDA, B. M.: Moravské národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry II. Praha 1875, s. 265.

¹⁰ PRASEK, V.: Vlastivěda Slezská I. Podání lidu. Opava 1888, s. 44.

¹¹ Srbadija. Časopis za zabavu i pouku II, Bělehrad 1882, s. 75.

¹² GROHMANN, J. V.: Aberglauben und Gebräuche ans Böhmen und Mähren. Praha 1864, s. 24.

¹³ PAJEK, J.: Črtice iz duševnega žitka štajerskih Slovencev. Lublaň 1884, s. 106.

¹⁴ Literárně-řečnický spolek Slavia: Pohádky a pověsti našeho lidu. Praha 1882, s. 80.

¹⁵ ZÍBRT, Č.: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk. Příspěvek ke kulturním dějinám českým. Praha 1889, s. 212. (doporučuju počíst si, jedná se o solidní odbornou studii, opatřenou odkazy na další prameny – pozn. MapperDB)

¹⁶ Zbiór Wiadomości do Antropologii Krajowej VIII, Krakov 1884, s. 291.

¹⁷ Časopis Musea království Českého XXX, 1856, č. 3, s. 59.

¹⁸ VECKENSTEDT, E.: Wendische Sagen, Märchen und abergläubische Gebräuche. Štýrský Hradec 1880, s. 132.

¹⁹ VECKENSTEDT, E.: Wendische Sagen, Märchen und abergläubische Gebräuche. Štýrský Hradec 1880, s. 132; SCHULENBURG, W. von: Wendische Volkssagen und Gebräuche aus dem Spreewald. Lipsko 1880, s. 150.

²⁰ Wisła. Miesięcznik geograficzno-etnograficzny IV, Varšava 1890, č. 1, s. 109; č. 4, s. 786.

²¹ KARADŽIĆ, V. S.: Srpski rječnik istumačen njemačkijem i latinskijem riječima. Beč (maďarsky, srbochorvatsky či bosensky Vídeň – pozn. MapperDB) 1852, s. 367-368.

²² KULDA, B. M.: Moravské národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry II. Praha 1875, s. 265; BARTOŠ, F.: Lid a národ I. Velké Meziříčí 1883, s. 217. (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde; pokud ne, ve volně přístupném novějším vydání z roku 1891 hledejte na s. 235 – pozn. MapperDB)

²³ KULDA, B. M.: Moravské národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry II. Praha 1875, s. 265.

²⁴ SCHULENBURG, W. von: Wendische Volkssagen und Gebräuche aus dem Spreewald. Lipsko 1880, s. 150.

²⁵ KOLBERG, O.: Lud. Jego zwyczaje, sposób życia, mowa, podania, przysłowia, obrzędy, gusła, zabawy, pieśni, muzyka i tańce XV, 1882, č. 7, s. 38-44; Wisła. Miesięcznik geograficzno-etnograficzny IV, Varšava 1890, č. 1, s. 109; č. 4, s. 786.

²⁶ AFANASЬEV, A.: Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu III. Moskva 1869, s. 79.

²⁷ ILIĆ ORIOVČANIN, L.: Narodni slavonski običaji. Záhřeb 1846, s. 298.

²⁸ Srbadija. Časopis za zabavu i pouku II, Bělehrad 1882, s. 75.

²⁹ PAJEK, J.: Črtice iz duševnega žitka štajerskih Slovencev. Lublaň 1884, s. 207.

³⁰ ČUBINSKIJ, P. P.: Trudy etnografičesko-statističeskoj ekspediciji v zapadno-russkij kraj I. Petrohrad 1872, s. 196. (nenašel jsem ani digitalizovanou verzi, ba dokonce ani nic o Čubinském 😅 – pozn. MapperDB)

³¹ BARTOŠ, F.: Lid a národ I. Velké Meziříčí 1883, s. 217 (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde; pokud ne, ve volně přístupném novějším vydání z roku 1891 hledejte na s. 235 – pozn. MapperDB); VECKENSTEDT, E.: Wendische Sagen, Märchen und abergläubische Gebräuche. Štýrský Hradec 1880, s. 135; KOLBERG, O.: Lud. Jego zwyczaje, sposób życia, mowa, podania, przysłowia, obrzędy, gusła, zabawy, pieśni, muzyka i tańce XV, 1882, č. 7, s. 38-44; AFANASЬEV, A.: Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu III. Moskva 1869, s. 79; PAJEK, J.: Črtice iz duševnega žitka štajerskih Slovencev. Lublaň 1884, s. 207.

³² Wisła. Miesięcznik geograficzno-etnograficzny IV, Varšava 1890, č. 1, s. 109.

³³ Zbiór Wiadomości do Antropologii Krajowej VIII, Krakov 1884, s. 291.

³⁴ VECKENSTEDT, E.: Wendische Sagen, Märchen und abergläubische Gebräuche. Štýrský Hradec 1880, s. 133-134.

³⁵ VECKENSTEDT, E.: Wendische Sagen, Märchen und abergläubische Gebräuche. Štýrský Hradec 1880, s. 131.

³⁶ Krok II. 356. (pramen se mi prozatím nepodařilo identifikovat – pozn. MapperDB)

³⁷ Časopis českého Museum XXVII, 1853, č. 3, s. 468.

³⁸ PRASEK, V.: Vlastivěda Slezská I. Podání lidu. Opava 1888, s. 44.

³⁹ VECKENSTEDT, E.: Wendische Sagen, Märchen und abergläubische Gebräuche. Štýrský Hradec 1880, s. 136.

⁴⁰ Literárně-řečnický spolek Slavia: Pohádky a pověsti našeho lidu. Praha 1882, s. 81; srv. Časopis Musea království Českého XXIX, 1855, č. 1, s. 46; Wisła. Miesięcznik geograficzno-etnograficzny I, Varšava 1887, č. 3, s. 99.

⁴¹ Literárně-řečnický spolek Slavia: Pohádky a pověsti našeho lidu. Praha 1882, s. 81.

⁴² SCHULENBURG, W. von: Wendische Volkssagen und Gebräuche aus dem Spreewald. Lipsko 1880, s. 151-152.

⁴³ KOLBERG, O.: Lud. Jego zwyczaje, sposób życia, mowa, podania, przysłowia, obrzędy, gusła, zabawy, pieśni, muzyka i tańce XV, 1882, č. 7, s. 38-44.

⁴⁴ GOŁĘBIOWSKI, Ł.: Lud Polski, jego zwyczaje, zabobony. Varšava 1830, s. 156.

⁴⁵ Wisła. Miesięcznik geograficzno-etnograficzny IV, Varšava 1890, č. 4, s. 786.

⁴⁶ ZÍBRT, Č.: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk. Příspěvek ke kulturním dějinám českým. Praha 1889, s. 212. (doporučuju počíst si, jedná se o solidní odbornou studii, opatřenou odkazy na další prameny – pozn. MapperDB)

⁴⁷ GROHMANN, J. V.: Aberglauben und Gebräuche ans Böhmen und Mähren. Praha 1864, s. 24.

⁴⁸ Časopis Musea království Českého XXIX, 1855, č. 1, s. 46; Literárně-řečnický spolek Slavia: Pohádky a pověsti našeho lidu. Praha 1882, s. 80; KULDA, B. M.: Moravské národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry II. Praha 1875, s. 266; VECKENSTEDT, E.: Wendische Sagen, Märchen und abergläubische Gebräuche. Štýrský Hradec 1880, s. 131; GOŁĘBIOWSKI, Ł.: Lud Polski, jego zwyczaje, zabobony. Varšava 1830, s. 156; Srbadija. Časopis za zabavu i pouku II, Bělehrad 1882, s. 75; PAJEK, J.: Črtice iz duševnega žitka štajerskih Slovencev. Lublaň 1884, s. 207.

⁴⁹ BARTOŠ, F.: Lid a národ I. Velké Meziříčí 1883, s. 128 (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde; pokud ne, ve volně přístupném novějším vydání z roku 1891 hledejte na s. 134 – pozn. MapperDB); PAJEK, J.: Črtice iz duševnega žitka štajerskih Slovencev. Lublaň 1884, s. 207.

⁵⁰ ILIĆ ORIOVČANIN, L.: Narodni slavonski običaji. Záhřeb 1846, s. 299; PAJEK, J.: Črtice iz duševnega žitka štajerskih Slovencev. Lublaň 1884, s. 207.

⁵¹ KULDA, B. M.: Moravské národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry II. Praha 1875, s. 266; GOŁĘBIOWSKI, Ł.: Lud Polski, jego zwyczaje, zabobony. Varšava 1830, s. 156; ILIĆ ORIOVČANIN, L.: Narodni slavonski običaji. Záhřeb 1846, s. 298; Srbadija. Časopis za zabavu i pouku II, Bělehrad 1882, s. 75.

⁵² Srbadija. Časopis za zabavu i pouku II, Bělehrad 1882, s. 75.

⁵³ KULDA, B. M.: Moravské národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry II. Praha 1875, s. 266; BARTOŠ, F.: Lid a národ I. Velké Meziříčí 1883, s. 217. (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde; pokud ne, ve volně přístupném novějším vydání z roku 1891 hledejte na s. 235 – pozn. MapperDB)

⁵⁴ GOŁĘBIOWSKI, Ł.: Lud Polski, jego zwyczaje, zabobony. Varšava 1830, s. 156.

⁵⁵ GROHMANN, J. V.: Sagenbuch von Böhmen und Mähren. Praha 1863, s. 210.

⁵⁶ SCHULENBURG, W. von: Wendische Volkssagen und Gebräuche aus dem Spreewald. Lipsko 1880, s. 150-152; VECKENSTEDT, E.: Wendische Sagen, Märchen und abergläubische Gebräuche. Štýrský Hradec 1880, s. 132.

⁵⁷ Literárně-řečnický spolek Slavia: Pohádky a pověsti našeho lidu. Praha 1882, s. 81.

⁵⁸ Časopis Musea království Českého XXVIII, 1854, č. 4, s. 526.

⁵⁹ Vesna. List pro belletristiku, umění a literaturu IV, s. 36. (nenašel jsem prozatím jakoukoliv digitalizovanou verzi – pozn. MapperDB)

⁶⁰ KARADŽIĆ, V. S.: Srpski rječnik istumačen njemačkijem i latinskijem riječima. Beč (maďarsky, srbochorvatsky či bosensky Vídeň – pozn. MapperDB) 1852, s. 367; Srbadija. Časopis za zabavu i pouku II, Bělehrad 1882, s. 75.

⁶¹ DOBŠINSKÝ, P.: Prostonárodní obyčaje, povery a hry slovenské. Turčiansky Svätý Martin 1880, s. 115, č. 9.

⁶² KOLBERG, O.: Lud. Jego zwyczaje, sposób życia, mowa, podania, przysłowia, obrzędy, gusła, zabawy, pieśni, muzyka i tańce XV, 1882, č. 7, s. 23.

63 KARADŽIĆ, V. S.: Srpski rječnik istumačen njemačkijem i latinskijem riječima. Beč (maďarsky, srbochorvatsky či bosensky Vídeň – pozn. MapperDB) 1852, s. 424; Srbadija. Časopis za zabavu i pouku II, Bělehrad 1882, s. 75.

⁶⁴ Zbiór Wiadomości do Antropologii Krajowej III, 1879, s. 95, č. 27; AFANASЬEV, A.: Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu III. Moskva 1869, s. 137.

⁶⁵ AFANASЬEV, A.: Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu II. Moskva 1868, s. 101.

⁶⁶ AFANASЬEV, A.: Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu II. Moskva 1868, s. 101-102; III. Moskva 1869, s. 136-137.

⁶⁷ AFANASЬEV, A.: Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu II. Moskva 1868, s. 102.

⁶⁸ ROSCHER, W. H.: Ausführliches Lexikon der griechischen und römischen Mythologie II, svazek 1. Lipsko 1890-1894, s. 127-128.

⁶⁹ Archiv für slavische Philologie V, Berlín 1881, s. 644.

– MÁCHAL, Jan Hanuš: Nákres slovanského bájesloví. Praha 1891, s. 175-180.

•••••••••••••••••••••••••••

18

SMRT A CO S NÍ SOUVISÍ

[...]

UPÍŘI

[...]

Ačkoli v našich zemích víra v upíry nikdy tak nekvetla jako v klasických oblastech vampyrismu, totiž na poloostrově Balkánském, v Maďarsku, v Polsku a na Ukrajině, máme v češtině slovo, které je snad původním českým názvem pro upíra. Je to morous. Zdá se, že morous značí totéž, co noční můra. Noční můrou je snad míněn upír, který se chová mírněji; protože nemůže z živého člověka sát krev, alespoň ho ve spánku tlačí a dusí. Tato představa vznikla patrně ze zkušenosti lidí, kteří měli neklidný spánek buď pro tělesné poruchy, nebo proto, že jim na prsa ulehlo nějaké zvíře, např. kočka, která to zejména ráda dělá.

Pocit tlaku na prsou a ztíženého dýchání v noci vznikne velmi snadno, někdy stačí zduřelá sliznice nosní při rýmě. Další příčiny mohou být nevinné, i vážnější: plynatost, velká vzduchová bublina žaludeční, astmatický záchvat, asthma cardiale, počínající dekompensace oběhová, onemocnění tepen věnčitých aj.

Podle lidového podání může být noční můrou i duše živého člověka, která ve spánku opouští jeho tělo a v rozmanitých podobách, jež na sebe bere (kočka, myš, had, ale i stéblo slámy, bílý stín), tropí tyto nepřístojnosti. Můra přichází a sedá si na lidi, zejména na děti, ale i na koně a na krávy, ba i na stromy, jež pak odumírají. Toto tlačení a dušení dělá však někdy i skřítek, hospodáříček. Činí tak většinou bez zlého úmyslu, když v noci slídí po domě, proměněn v kočku.

Obrannými prostředky proti noční můře jsou na příklad zrcadlo, jež se dětem klade do kolébky, nůž, dvě zkřížené vidličky, koště postavené proutím vzhůru, a zejména jistý magický znak, kreslený křídou na kolébky nebo postele a nazvaný právě se vztahem k noční můře muří noha. Toto prastaré znamení tvořené úhlopříčnami pětiúhelníka nazývá se též pentagram, pentagramma, pentalfa, pěticípá hvězda. Toto znamení bylo ve vážnosti u pythagorovců, gnostiků, novoplatoniků, druidů. Užívaly ho i mnohé tajné společnosti, zejména však chránilo před zlými mocnostmi. Totiž alespoň dobrý pentagram. Namnoze se totiž rozeznával pentagram, jenž čněl hrotem nahoru, od pentagramu, jenž čněl nahoru dvěma hroty. První byl "dobrý", v nahoru čnějícím hrotu byl spatřován vzhůru šlehající plamen z bohumilé oběti, druhý byl "zlý", dva nahoru čnějící hroty prý znamenaly rohy ďáblovy.

Pentagram nesmíme zaměňovat s jiným znamením, jež také mělo velký význam v magii a mystice, totiž se znamením vytvořeným úhlopříčnami šestiúhelníka, které se jeví jako dva na sebe položené rovnostranné trojúhelníky. Toto znamení se nazývá hexagramma, hexagram, též hvězda Šalomounova.

Magikové učili, že obě zmíněné "hvězdy", pentagram a hexagram, musí být uzavřeny, dotaženy. Nejsou-li někde uzavřeny, pak "tekou" a nejsou účinné. Mluví se o tom v I. dílu Goethova "Fausta". Mefisto vběhne do Faustovy pracovny v podobě černého pudla; Faust ho znamením kříže přinutí, aby odložil psí podobu. Oba spolu rozmlouvají, pak se Mefisto Faustovi přizná, že nemůže odejít, poněvadž na prahu je nakreslena muří noha.

– HOLUB, František – VONDRÁČEK, Vladimír: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Praha 1968, s. 264.

•••••••••••••••••••••••••••

PŘEDSTAVY O DUŠI, KULT MRTVÝCH A LIDŠTÍ DÉMONI

[...]

Lidští démoni

Do zvláštní skupiny představ o záhrobí patří duše předčasně či násilně zemřelých, udušených, utopených, vrahů, sebevrahů, nekřtěňátek, čarodějů a čarodějnic. Jsou vesměs silně připoutány k tělu nebo k místu, kde zemřely, nebo se připojují k přírodním duchům. Někdy se mohou stejným způsobem projevovat i putující duše živých lidí (vědmy, můry, planetníci apod.).

Patří k nim především představy o strašidlech, která se zjevují v podobě stínu, bílé postavy nebo zvířat poblíž hrobů, příbytků, zvláště opuštěných, na mostech, v místech, kde se odehrála nějaká tragédie nebo kde byly zakopány poklady. Projevují se i hlasy, hluky, klepáním, řinčením, přemisťováním nebo shazováním předmětů, tedy vesměs jevy, které nemusí být pouhým výplodem fantazie, nýbrž jsou dnes i předmětem vážného psychotronického studia.

Zlovolně si počínají zejména můry (mora, mara, morava, kikimora), které moří lidi ve spánku, dusí, sají krev, ženám i mléko, způsobují strašné sny. Může jít o duše nekřtěňátek, avšak i o živé osoby, z nichž duše vychází ve spánku, přijímá nejrůznější podoby (stínová postava, had, myš, kočka, motýl, stéblo atd.) a vrhá se na spící. Obranou proti ní jsou nejrůznější magické praktiky: muří noha nakreslená na dveře, zkřížené sekery na prahu, zrcadlo, různé byliny apod. Jde o obecně rozšířenou představu i označení, jak ukazuje např. řecká moira, germánská mara, německá Mahr, albánská more atd.

– VÁŇA, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990, s. 138-139.

•••

KOUZLA, ČÁRY A VĚŠTBY

[...]

Rodinná a individuální magie

[...]

Velmi často se užívaly rostliny, jimž byla připisována velká působnost, především česnek, který chránil před čarodějnicemi, můrou, zlými duchy i uhranutím, ať už nošený na těle, nebo zavěšovaný na okna či na dveře.

[...]

Jako apotropaické prostředky¹ mohly posloužit také některé předměty denní potřeby, nástroje a zbraně. [...] hlavně ostré předměty: sekera umístěná pod lůžkem, pod kolébkou, na prahu, zvláště při významných rodinných slavnostech (narození dítěte, svatba); srp, kosa nebo nůž pod lůžkem nemocného; nůž kromě toho i v kolébce, pod poduškou (proti můře), u těhotné, na dveřích a na oknech; šídlo zapíchnuté do dveří nebo do oken rovněž chránilo před můrou; podobně i jehla se zavěšovala nad vrata nebo ji nosila při sobě těhotná, aby chránila dítě před křečemi. Z dalších předmětů to byla metla postavená na prahu nebo položená pod kolébkou; dvě zkřížené metly, položené na cestu, nebyla čarodějnice schopna překročit.

¹ apotropaion = zobrazení, předmět nebo gesto, které má odvracet zlé působení (pozn. MapperDB)

– VÁŇA, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990, s. 236-237.

•••••••••••••••••••••••••••

4. Démonologie

[...]

4.6. Lidští démoni

[...]

4.6.1. Můra

[...]

Škodí především tím, že člověka ve spánku dusí, saje mu krev a životní sílu a ženám také mléko. Zadusit může svou oběť rovnou, ale častější bývá případ, kdy oběť postupně ztrácí sílu a chuť k životu, bledne a hubne. Z těchto případů vzniklo sloveso mořit - hubit, trápit, týrat, trýznit, mučit, soužit, sužovat.¹ Mírnější variantou jsou můry, které škodí v hospodářství, kde vysávají ovocným stromům mízu a trápí dobytek. V českém a lužickosrbském prostředí jsou známy také můry „z lásky“. Jsou to dívky, které se démonem staly vinou velkého milostného zklamání. Můra mimo jiné způsobuje zlé sny, od toho se také vyvinul výraz noční můra (i v jiných jazycích, např. anglicky nightmare).

[...]

Stav ve staré češtině

Můrou se nazývá člověk, jehož duše v noci opouští tělo a chodí v různých podobách dusit a vysávat druhé. Jak tento motiv, tak i samotné slovo je široce rozšířené.

Jeho výskyt ve staré češtině je zaznamenán ve Slovníku staročeském Jana Gebauera. Píše, že můra, staročesky móra, představovala těžkost ve spaní, jako by člověka něco dusilo. Pro srovnání uvádí staroněmecké tvary stejného základu, ale různého rodu - mužského byl mar, ale mare a mara byly ženského.

Druhý význam slova mora, móra uvádí, že je „červ, hmyz nějaký“.²

Význam slova v lexiku 19. století nedostal žádné větší změny. Stále označuje noční dušení, ale tentokrát, podle Jungmanna, „od krve pochodící, jež sprostí lidé duchovi a kouzlům připisují“.³

Další významy uvádí František Štěpán Kott. Rozvádí ten základní vysvětlením, že tak nazývali západní Slované noční obludu, která moří člověka ve spaní. Doplňuje také, že někdy chodily můry i na dobytek nebo stromy. Zaznamenal též úsloví Chodí jako můra, nebo také Vleče se jako můra, což popisovalo lenocha, člověka, kterému všechno dlouho trvalo.

Vedle tohoto základního významu se slovo můra používalo jako nadávka. Další použití našlo slovo v pojmenování nočního motýla, světlušky, který se později, v nové češtině, stal významem hlavním.⁴

Stav v nové češtině

Základní význam substantiva můra označuje nočního motýla s krátkým, zavalitým tělem a s křídly střechovitě složenými, rod Phalaena, Xylena a další. Pro nás je ale podstatnější význam druhý, který popisuje mytickou bytost mořící lidi v noci ve spánku, nebo potom přeneseně tíživý, děsivý sen. Třetí význam hanlivě pojmenovává zlou, nevraživou ženu.⁵

Často se také užívá deminutivní tvar můrka. Oproti významům základního tvaru ale pojmenovává téměř výhradně jen můru, nočního motýla. Velmi zřídka je možné se setkat s názvem noční můrka pro nevěstku. Také jméno mláděte můry - můře - se téměř nevyskytuje. Častější jsou přídavná jména odkazující k můrám: můrovitý, můří a nejčastěji muří.⁶ Nejznámější je asi slovní spojení muří noha, což je magický ochranný symbol ve tvaru pěticípé hvězdy.

K pojmu můra se váže rčení tlačí ho můra s významem tísní ho starosti, obavy ap. a dvě přirovnání: chodí co můra „zamlkle, nevrle, lenivě ap.“ a něco ho tížilo jako můra, což souvisí s výše uvedeným rčením a má i stejný význam, tedy „nepříjemně, tísnivě“.⁷

Etymologie

Bytost jménem můra, mužský tvar morous, morák, lidové expresivní merák, se vyskytuje také v jiných slovanských jazycích; slovensky, srbochorvatsky, bulharsky a ukrajinsky je to mora, polsky zmora, mora, v horní lužické srbštině murawa, v dolní lužické srbštině morawa a rusky kiki-mora.⁸

Praslovanská podoba slova *mora je příbuzná se starohornoněmeckým, staroseverským a staroanglickým tvarem mara (současné německé Mahr, Nachtmahr nebo anglické nightmare označující noční můru) a staroirským mor(r)īgain ‘královna duchů’. Východiskem je nejspíš indoevropské *mer- ‘tlačit, drobit, třít’, odkud vzniklo přeneseně i ‘umřít’.⁹

Ze slova mora bylo odvozeno také všeslovanské sloveso mořit (původně faktitivum moŕǫ moriti ve významu působit mření) žadonit, hubit (např. hladem) či metaforicky „sedět na někom“.¹⁰

Díky dalšímu vývoji se slovem můra označoval přeneseně noční motýl, ale hlavně vzniklo pojmenování pro bohyni zkázy a smrti Morany, u lužických Srbů nazývané Mórawa či Murawa, neboli ženský můří démon. Objevovala se v podobě motýla popelavé barvy ve dnech, kdy pršelo, přestože svítilo slunce, a působila škody.¹¹

¹ Slovník spisovného jazyka českého III. Praha 1989, s. 130. (jde o relativně nový titul, čili jsem prozatím nenašel jakoukoliv volně přístupnou digitalizovanou verzi – pozn. MapperDB)

² GEBAUER, J.: Slovník staročeský II. Praha 1970, s. 399. (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde; pokud ne, ve volně přístupném starším vydání z roku 1916 hledejte rovněž na s. 399 – pozn. MapperDB)

³ JUNGMANN, J.: Slovník česko-německý II, K-O. Praha 1990, s. 515. (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde; pokud ne, ve volně přístupném původním vydání z roku 1836 hledejte rovněž na s. 515 – pozn. MapperDB)

⁴ KOTT, F. Š.: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický I, A-M. Praha 1878, s. 1086.

⁵ VÁŠA, P. – TRÁVNÍČEK, F.: Slovník jazyka českého L-Ž. Praha 1937, s. 1032 (nenašel jsem prozatím jakoukoliv digitalizovanou verzi, alternativně lze nahlédnout do přepracovaného a doplněného vydání z roku 1952, str. 963 – pozn. MapperDB); Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha 1998, s. 190 (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde); Slovník spisovného jazyka českého III. Praha 1989, s. 151. (jde o relativně nový titul, čili jsem prozatím nenašel jakoukoliv volně přístupnou digitalizovanou verzi – pozn. MapperDB)

⁶ Příruční slovník jazyka českého II, K-M. Praha 1937-1938, s. 998.

⁷ ZAORÁLEK, J.: Lidová rčení. Praha 2000, s. 203, 490. (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde; pokud ne, ve volně přístupném původním vydání z roku 1947 hledejte rovněž na s. 203 a 490 – pozn. MapperDB)

⁸ MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 2010, s. 383. (jde o relativně nový titul, čili jsem prozatím nenašel jakoukoliv volně přístupnou digitalizovanou verzi; pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde a nahlédnout do původního vydání z roku 1957 – pozn. MapperDB)

⁹ MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 2010, s. 383. (jde o relativně nový titul, čili jsem prozatím nenašel jakoukoliv volně přístupnou digitalizovanou verzi; pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde a nahlédnout do původního vydání z roku 1957 – pozn. MapperDB); REJZEK, J.: Český etymologický slovník. Voznice 2001, s. 396.

¹⁰ MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 2010, s. 374, 383. (jde o relativně nový titul, čili jsem prozatím nenašel jakoukoliv volně přístupnou digitalizovanou verzi; pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde a nahlédnout do původního vydání z roku 1957 – pozn. MapperDB)

¹¹ HOLUB, J. – KOPEČNÝ, F.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1952, s. 235 (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde); MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 2010, s. 383. (jde o relativně nový titul, čili jsem prozatím nenašel jakoukoliv volně přístupnou digitalizovanou verzi; pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde a nahlédnout do původního vydání z roku 1957 – pozn. MapperDB)

– KOUŘILOVÁ, Michaela: Slovanští duchové a démoni pohledem etymologie. Magisterská diplomová práce. Brno 2011, s. 81-84.

KE KEŠCE

Co vám budu o zdejších končinách povídat, to věru velmi nevím, poněvadž za dobu, kdy se v mé rodné vísce a jejím okolí vynacházím všude možně, jsem se tady vynacházel zdaleka nejmíň 😅 A nejsem na to hrdý, to zas jakože prrr! Zlodějský háj, či pomístně Lapoš, byl pro mne odjakživa místem záhadným, poznaným jen v záblescích. Ne tak pro mého tatinka a jeho ročník a ročníky kolem dokola něj, které se sem chodívaly bezstarostně dětsky vyřádit. Lapoš je v tom podporoval vším možným i nemožným – bývaly tu (a asi pořád jsou) pozůstalé podzemní bunkry, uměle zbudovaná lesní hřiště... Terén je tu vlnitý, kopcovitý... Dovedu si představit, že o dobrodružství nouze nebyla... 😉

Já tento les začal objevovat pořádně až loni těsně před Vánoci. Lákal mě už dlouho, protože jsem cítil, že bude, tak jako naše ostatní okolní lesy, mít své vlastní kouzlo a atmosféru. A skutečně má. Trochu více jsem se o tom rozepsal na mém Instagramu, kde k mé předvánoční lesní procházce najdete samozřejmě i náležitou fotodokumentaci 😉 Chutě sobě jsem prolezl velkou část, nejenom skrze hledání místa pro nové krabičky (kterým se tu bude náramně dařit, to jsem věděl skoro hned 😉), ale i skrze průzkum lesňaček, které by si zasloužily zápis do mapy. Amatérského mapaře v sobě totiž pořád nezapřu 😉

Byla to úžasná, v předvánočním shonu těžce potřebná procházka po přírodě...

A navíc jsem během ní našel místo pro Muru 🙂

Požadavek byl jediný – krabička musí být v nějakém hezkém zákoutí, odkud jde vidět západ sluníčka, neboť právě s ním Mořidlo začíná svůj každonoční úřad.

Co myslíte, povedlo se? 😉

⚠️ PRO PŘÍSTUP KE KRABIČCE ROZEBÍRAT POUZE STŘECHU (KŮRU), NIKOLIV STĚNY (VĚTVIČKY) DOMEČKU, AŤ NÁM I KRABIČCE VYDRŽÍ CO NEJDÝL ⚠️

NIKAM NESPĚCHAT 🙂

Přeji hezkou návštěvu, ať se daří a ať jste zdrávi! 🙂

A kdyby vás čirou náhodou zajímalo, jak mé krabičky vznikají, proč je strkám tam, kam je strkám nebo kde se dost možná objeví další... 😉👉 https://www.instagram.com/mapperdb/