Vítejte! 🙂
RUSALKA.
První dějství.
Palouk na pokraji jezera. Kolkolem lesy, v nich na břehu jezera chalupa čarodějnice. Měsíc svítí. Na staré vrbě, jež se sklání k jezeru, sedí rusalka, smutně zamyšlena.
T ř i l e s n í ž í n k y
tančí na palouku:
Hou, hou, hou,
stojí měsíc nad vodou!
Zvědavě se v hloubku dívá,
po kameni ke dnu splývá,
hastrmánek hlavou kývá,
hou, hou, hou,
starou hlavou zelenou.
Hou, hou, hou,
kdo to chodí nocí tou?
Hastrmánku, měsíc stoupá,
už se tobě v okně houpá,
za chvíli se k tobě vloupá,
hou, hou, hou,
ve tvou síňku stříbrnou.
Hou, hou, hou,
měsíc bloudí lučinou!
Po jezeře tančí vánek,
probudil se hastrmánek,
hastrmánek tatrmánek,
hou, hou, hou,
bublinky už ze dna jdou.
V o d n í k
se vynoří a mne si oči.
L e s n í ž í n k y:
Hou, hou, hou,
hastrmánek nad vodou!
Hastrmánek chce se ženit,
která z vás chce vodu pěnit,
dědka česat, lože změnit,
hou, hou, hou,
s babkou hastrmanovou?
Skotačí kolem vodníka.
V o d n í k:
I pěkně vítám z lesa k jezeru!
Jakž, je tam smutno bujným slečinkám?
Mám dole na dně samu nádheru
a zlatých rybek na pytle tam mám –
rákosím se kmitnu,
ruku svou jen napnu,
po slečince chňapnu,
za nožky ji chytnu,
stáhnu si ji k nám!
Lapá nemotorně po lesních žínkách.
L e s n í ž í n k y:
Hastrmánku, heja hej,
tedy si nás nachytej!
Kterou chytíš, mužíčku,
dá ti pěknou hubičku!
Ale žena, hahaha,
hastrmánku, hahaha,
za uši ti vytahá!
Rozutekou se.
V o d n í k:
Uličnická havěť! Kterak zbrkle pádí!
Horem dolem polem – inu, mládí, mládí!
R u s a l k a:
Hastrmánku, tatíčku!
V o d n í k:
Kýho šlaka, dítě –
snad mi tady v měsíčku
nesušíš mé sítě?
R u s a l k a:
Hastrmánku, tatíčku,
než se vody zpění,
sečkej se mnou chviličku,
ať mi smutno není!
V o d n í k:
I vida, smutno!
R u s a l k a:
Všechno řeknu ti!
V o d n í k:
A dole taky?
R u s a l k a:
Smutno k zalknutí!
V o d n í k:
Dole, kde je samý rej?
Není možná! Povídej!
R u s a l k a:
Chtěla bych od vás, hlubin těch se zbýti,
člověkem být a v zlatém slunci žíti!
V o d n í k:
Mohu-liž věřit vlastním uším svým?
Člověkem býti? Tvorem smrtelným?
R u s a l k a:
Sám vyprávěl's ty zvěsti neznámé,
že mají duši, které nemáme,
a duše lidí že jde nebi vstříc,
když člověk zhyne a když znikne v nic!
V o d n í k:
Dokud rodná kolébá tě vlna,
nechtěj duši, ta je hříchu plna.
R u s a l k a:
A plna lásky!
V o d n í k:
Vodo pravěká –
snad nemiluješ, dítě, člověka?
R u s a l k a:
Sem často přichází
a v objetí mé stoupá,
šat shodí na hrázi
a v loktech mých se koupá.
Leč pouhou vlnou jsem,
mou bytost nesmí zříti –
ó vím, že člověkem
dřív musila bych býti,
jak já jej objímám
a jak jej vinu v ruce,
by on mne objal sám
a zulíbal mne prudce!
V o d n í k:
Dítě, dítě, z noci do noci
tvoje sestry budou pro tě plakat –
už ti není, není pomoci,
člověk-li tě v svou moc doveď zlákat!
R u s a l k a:
Hastrmánku, mužíčku,
on mne musí zočit –
pověz, pověz, tatíčku,
co mám smutná počít?
V o d n í k:
Ztracena, ztracena do věků,
prodána, prodána člověku!
Marno je, lákat tě dolů v rej –
Ježibabu si zavolej,
ubohá rusalko bledá!
Potápí se:
Běda! Ó běda! O běda!
Zmizí pod vodou.
R u s a l k a:
Měsíčku na nebi hlubokém1,
světlo tvé daleko vidí,
po světě bloudíš širokém,
díváš se v příbytky lidí.
Měsíčku, postuj chvíli,
řekni mi, kde je můj milý!
Řekni mu, stříbrný měsíčku,
mé že jej objímá rámě,
aby si aspoň chviličku
vzpomenul ve snění na mě.
Zasvěť mu do daleka,
řekni mu, kdo tu naň čeká!
O mně-li duše lidská sní,
ať se tou vzpomínkou vzbudí!
Měsíčku, nezhasni, nezhasni!
Měsíc zmizí v mracích.
Ta voda studí, ó studí!
Zachvěje se úzkostí:
Ježibabo! Ježibabo!
V o d n í k
pod vodou:
Ubohá rusalko bledá!
Běda! Ó běda! Ó běda!
[...]
1 V případě audiovizuální ukázky jednoznačně nejznámější árie celé Rusalky nabízím buďto klasiku, nebo neoklasiku 😉 (MapperDB)
– KVAPIL, Jaroslav: Rusalka. Lyrická pohádka s hudbou Antonína Dvořáka. Praha 1901, s. 11-16.
(úplně první vydání Kvapilova libreta ke Dvořákově opeře Rusalka, poprvé hrané v neděli 31. března roku 1901)
•••••••••••••••••••••••••••
RUSALKA
Kdys u jezera, v doubrav hluši,
mnich vyhledával spásu svou;
dny trávil v kázni čím dál tužší
jak postem tak i modlitbou.
Již stařeček si někde stranou
hrob rýčem hrubým vyrýval
a o smrt brzkou, vroucně ždanou,
se ke všem svatým modlíval.
V čas letní, na prahu své chaty,
již rozvalené bezmála,
se jednou modlil mnich ten svatý.
Tma v doubravách se černala;
klín jezera se do mlh tulil.
A měsíc, skrytý v mráčků běl,
se rudý po obloze kulil,
Mnich na vody se zahleděl.
Zří mimovolné bázně plný
a neví, zdali bdí či sní...
i vidí: rozčeří se vlny
a náhle se zas uklidní...
V tom, jak když noční stín se mihne,
a bílá jako ze sněhu
se z vody nahá žena zdvihne
a mlčky sedá na břehu.
A na starého hledí mnicha
a provlhlý si češe vlas.
Mnich bázní chvěje se a vzdychá
a vpíjí se v tu krásu krás.
Teď kyne mu, by vyšel vstříc jí,
teď rychle hlavou zakývá...
a v tom jak hvězda padající
v tůň ospalou se ukrývá.
Noc tuto stařík probděl způli
a nemodlil se celý den:
nač myslil, všude mimo vůli
zjev krásné děvy viděl jen.
Zas doubravy se tměly šerem,
z mlh měsíc vyplul zlehoučka,
a znova děva nad jezerem
si sedla, krásná, běloučká.
Zas dívá se a hlavou kývá,
rty špulí, líbá z daleka,
hrá si a tělo vlnou zmývá,
jak dítě směje se a lká.
Zve mnicha, vábí něžným stonem...
"O mnichu, mnichu, pojď sem již!..."
A do průzračných vln zas honem...
a stále hluboká je tiš.
V den třetí stařík, vášní slepý,
si nad kouzelné vody klín
seď, ždaje děvin obraz lepý.
Již na doubravy klaď se stín...
Noc ustoupila záři ranní.
Když po mnichu se sháněli,
tu šedý vous jen ve hlubani
prý jacís kluci viděli.
– JUNG, Václav Alois: Z Puškinovy lyriky. Praha 1920, s. 12-14.
•••••••••••••••••••••••••••
VII. Vily a Rusalky.
[...]
2. Rusalky.1
Víra v Rusalky a v jejich vliv na člověka rozšířena jest hlavně u lidu na Veliké, Malé a Bílé Rusi. Dle mínění lidu jsou Rusalky spanilé dívky, obdařené všemi vděky a půvaby, které mohou okouzliti slabého smrtelníka. Z obličeje vzdušně průzračného a přibledlého září jim sivé, modré nebo černé oči, ozdobené širokým a hustým obočím; rusé, černé nebo zelené vlasy, po zádech volně rozpuštěné, spadají jim až po kolena. Ve vlasech tají se zvláštní síla; dokud jsou mokré, Rusalka může jimi zatopiti třeba celou krajinu, rozčesá-li si je hřebenem z rybí kosti. Uschnou-li, Rusalka pozbývá své síly a hyne. Postavu má Rusalka štíhlou a pružnou; půvabné tělo své přikrývá zeleným lupením nebo bílou košilkou bez pasu. Ve svatodušní týden sedává prý na stromě a prosí žen za sukénku a dívek za košilku:
Sydila rusalka
na krivij berezi,
prosyla rusalka
u žinočok namitok,
u divočok soročok:
"Žinočky – podružky
Dajte mini namitku;
Chotь vona chudenьka,
Da abyb bilenьka."
Nebo:
Na granij nedili, na granij nedili
Rusalky sydily, soročok prosyly,
soročok prosyly? da i dajte, divočky,
molodii molodky, dajte rubašku atd.2
Za tou příčinou ženy pověšují plátna nebo klůcky odtržené od šatů na stromy v oběť Rusalkám, aby jim neškodily a nemoci jich zbavily. Někdy Rusalky ukazují se jen jako sedmileté dívky, jindy zase jako dorostlé panny se všemi půvaby mládí. V některých újezdech ruských přidávají jim husí nohy a rybí chvost. Malorusové v saratovské gubernii konečně tvrdí, že Rusalky jsou staré a ošklivé, že mají ostré drápy a veliké břicho; tělo jejich pokryto prý je kosmatou srstí a zohyžděno hrbem.
Příbytkem Rusalek jsou vody, lesy, pole i nivy. Ve vodě žijí ve společnostech hlavně na pustých místech, v hlubinách, pod říčnými prahy; strojí si tam hnízda ze slámy a peří sebraného po vsích o svatodušních svátcích. Dle jiných představ mají pod vodou křišťálové paláce, které se třpytí uvnitř zlatem, stříbrem, drahokamy a perlami. Denní světlo odráží se o třpytivé stěny paláců vodních a jasné vlny tajemně šumíce válejí se přes průzračné krovy a stropy jejich. Sedíce v hlubinách řek a potoků, zamotávají rybákům síti, prolamují hráze, zatopujíce sousední pole a boří mosty; chytají husy, které zůstaly přes noc ve vodě, a zavinují jim křídla, tak že se nemohou odtrhnouti.
Vycházejíce za jasných nocí letních na povrch vody, koupají se, tleskají do vody a laškují s vlnkami; rády sedávají na mlýnském kole, stříkají na sebe vodou a pak vrhají se do hloubi s křikem: kuku! Vylézají také na břeh, aby mohly natrhati si květin a plésti věnce, jimiž si zdobí hlavu. Zvláště po jaru vycházejí z vod, rozbíhají se po sousedních lesích a huštinách, tleskají rozpustile v dlaně nebo válejí se klubkem po trávě, a chechot jejich rozléhá se daleko hlubinami lesa. Večer rády houpají se na štíhlých větvích stromův a lákají neostražité poutníky k sobě na houpačky slovy: " Chadzice k nam na oreli (kačeli = houpačky) kolyhacьsja!" Kdo se dal svésti, ulehtávají ho nebo zavlékají do hlubin. Z jinocha jimi utopeného stává se "Utoplenyk" nebo "Topelnyk". Nejčastěji se to děje o svatodušních svátcích; proto venkované na Malé Rusi bojí se tehdy opozditi se v lese a ozvati se na cizí volání. V gubernii charkovské říká se jim za tou příčinou "Loskotalky". Není také radno koupati se o svatodušních svátcích, aby člověka neutopily. Děti nesmějí se koupati před zakukáním kukačky, aby jich Rusalky nechytily a neulehtaly. Některé rostliny, jako máta, peluněk a libeček chrání před jejich mocí.
V lesích žijí na vysokých stromech, jako na př. na dubě, lípě a pod. Sedíce na větvích rozmotávají nitky, jež vzaly těm venkovankám, které šly bez modlitby spat.
Zdržují se také rády na polích v obilí. Malorusové věří, že večer o letnicích běhají po nivách a zpívajíce pobíhají po klasnatém obilí nebo na něm se houpají, čímž obilí se vlní. Nade vše milují zpěv a hudbu. Hlas Rusalčin jest velice krásný; kouzelným svým zpěvem lákají plavce do hlubin a topí je zlomyslně při tom se chechtajíce. Také tancem rády se baví; tancují při bledém svitu měsíce a lákají pastýře, aby jim hrál. Kde tancují, viděti možno na polích kruhy, na nichž tráva bujněji roste a jest zelená jako routa. Rády předou a rozvěšují přízi po stromech a utkané plátno perou ve vodě; potom je prostírají po březích a suší. Kdo vstoupí na plátno rozestřené Rusalkou, zeslábne a zchromne.
Z maloruské písně poznáváme, že Rusalky dávají hádanky; kdo jich neuhodne, toho ulehtají:
Oj, bižitь, bižitь mala divčina,
A za jeju da rusaločka:
"Ta posluchaj mene, krasna pannočko!
Zagadaju tobi tri zagadočki,
Jak ugadaeš – do batьka pušču,
Ne ugadaješ – do sebe vozьmu:
Oj ščo roste bez korinnja,
A ščo bižitь bez povoda,
A ščo cvite da bez cvitu?"
– Kamenь roste bez korinnja,
Voda bižitь bez povoda,
Paporotь roste da bez cvitu."
Pannočka zagadoček ne vgadala, –
Rusaločka pannočku zaloskotala.3
V gubernii astrachaňské se věří, že mořské Rusalky zjevem svým působí bouře a převrhují koráby; jinde přikládá se jim zase moc posílati bouřky a krupobití, proto v určité dni se vyhánějí z obilí, aby mu neškodily. Běloruská píseň, která se při tom zpívá, zní:
Provedu ja rusaločky do boru,
Sama ja vernusja do domu!
Oj koly-ž my rusaločky provodyly,
ačob do nas často ne chodyly,
da našoga žitečka ne lamaly;
bo naše žitečko v kolosočku,
a našii divočky u vinočku.
Hlavní činnost rozvíjejí Rusalky v témdni po svatodušních svátcích. Tehdy lid boje se jich nezdržuje se za noci zbytečně venku, nekoupá se v řece, netleská v dlaně a varuje se prací na poli, jimiž by je pohněval; rozhněvané Rusalky rády se mstí, zvláště na skotu, spůsobujíce, aby kráva vrhla tele s křivou hlavou nebo s křivýma nohama. V rusalném témdni děvčata a jinoši přinášejí na břehy řek a potoků chléb, sýr, máslo a jiné pokrmy Rusalkám, házejí jim do vody rozmanité hadříky, domnívajíce se, že se v ně ustrojí.4 V poslední večer tohoto téhodne chodí dívky na Bílé Rusi do lesa a pověšují na stromy vínky z květin, domnívajíce se, že Rusalky se jimi ozdobí a budou běhati po polích a lese.
Rusalky žijí prý od jarního roztání sněhu až do pondělí svatodušního (Trojcyna dne) v řekách a od toho dne až do Petrovky na zemi, hlavně na stromech. Na zimu mizejí se země a objevují se zase po jaru; jakmile z jara se ukáží, rozvíjejí se vrby a zelenají se pole a nivy.
Ruští venkované jsou přesvědčeni, že Rusalky jsou duše dětí zemřelých beze křtu nebo utopených a udušených, vůbec žen a dívek, které zhynuly sebevraždou a nehodny jsou křesťanského pohřbu. V sobotu před letnicemi běhají prý takové Rusalky, jež matky nemilosrdně před křtem zabily, po osení tleskajíce v dlaně a pokřikujíce: "Buh, buh! solomjanyj duch! mene maty porodyla, nechreščenu položyla." Hochy narozené mrtvé nebo zemřelé beze křtu Rusalky vyrvou z mohyl a unášejí do svých osad.
Na spojení Rusalek s dušemi zemřelých ukazuje také víra, že Bludičky jsou světla, která roznášejí Rusalky. V národní písni, která se zpívá o Trojické neděli, nazývají se přímo z e m l j a n o č k y, t. j. obyvateli podzemního světa:
Rusaločky, zemljanočky,
Na dub lězli, koru gryzli,
Zvalilisja, zabilisja.
V gubernii astrachanské se vypravuje, že mořské Rusalky vyplývají na povrch vod a táží se, brzo-li bude konec světa; čekajíť duše zemřelých na konec světa, aby byly vykoupeny. Při slavnostech Rusalek ženy podobně si počínají jako při pohřbech; rusalské svátky spojeny jsou vůbec se vzpomínkami na mrtvé. Kdo na rusalskou neděli nepamatuje na zemřelé a neobětuje jim, tomu Rusalky se mstí. Venkované navštěvují hřbitovy, kladou na hroby horké chleby a rozbíjejí vejce zvouce k hodům Rusalku. Na hrobech utopených a uškrcených dětí říkají rodiče:
Rusalka carica,
Krasnaja děvica!
Ne zagubi duški,
Ne daj udavitca;
A my tebě klanjaemsja.
Dle svědectví Fr. Řehoře5 možno u Rusínů v Haliči rozeznávati Rusalky trojího druhu: "Mavky, jinak Nedoljitky, tu a tam také Semiljitky zvané, potom Rusalky Divy a Rusalky Meluziny." O Mavkách bude později obšírněji pojednáno. Rusalky Divy povstávají z utopených děvčat a jsou nadmíru krásny. "Mají sněhobílé líce s nádechem slabého ruměnce, jasně modré oči, průhledné jak hladina Dněstru ve vybraný letní den. Vlasy dlouhé a rusé, kdežto pohyby těla jejich přirovnati lze k vodní vlnce, s níž si vánek pohrává. Za půvabným zjevem Rusalky Divy jinoch nerozmýšlí se vrhnouti se do vodní hlubiny. Žijí na dně hlubokých jezer, rybníkův a řek, ano i ve studánkách, ve skleněných palácích, jichž střecha jest z liliových květů, okna z jasné pěny a podlahy z červených korálů." Jinak shodují se ve svých vlastnostech s Rusalkami vůbec.6
"Rusalky Meluziny jsou půvabné obyvatelky velmi velikých řek a Černého moře. V kráse nezůstávají za Divami. Mají dlouhé, plavé vlasy, jednu ruku lidskou a druhou zaměněnou v ploutev rybí. Hoření čásť těla mají dívčí, dolení zaměněnou v rybí ocas. Skládají písně a líbezně je zpívají. Rádi naslouchají jim Čumáci, kteří vrátivše se z obchodních cest, učí jim doma mládež. Tak krásné jsou to zpěvy. Národní píseň připsala jim původ polobožský. Námořním tureckým vojákům, kteří nemilujíce je, střílejí do nich z děl, Meluziny brání se zpěvem, jistou zbraní, jíž každého ošálí. Zpívajíc přiblíží se Meluzina k vojákovi, načež ho polkne."7
Královna Rusalek nazývá se v pověstech rusínských Diva, Divka, Divšina a Dana. Byla to dcera velmi bohatého cara, kterou utopila macecha. Vlasy má zlaté, oči jasné jako slunce a tělo bělejší liliového květu. Jednou za rok, v poledne na "rusalčyn vełykdeň," vystupuje z vody. V tomto okamžiku uzřel ji jednou mladý carevič; když ji chtěl chytiti, skočila do vody a okouzlila ho svými půvaby tak, že skočil za ní. Objala ho a zatáhla do svých zlatých paláců, kde s ním blaženě žije. Mnohdy sedají spolu na zlatý, dvoukolový vozík, Rusalky samy se do něho zapřáhají a vozí je po hladině hlubokých vod.8
V Polsku v okolí Čehrynském rozšířeno jest u Malorusů podání, že Rusalky jsou vlastně zakleté dívky, které umřely před svatbou. Část jich proměňuje se v Rusalky vodní, které zdržují se nad velkými vodami, meškajíce v rákosí a v křovinách na břehu, a část v Rusalky lesní a polní. Tyto nejvíce prý s lidmi obcují; číhajíce na kolemjdoucí vábí je zpěvem a svými vnadami, a pojavše je do svého kouzelného objetí usmrcují je lehtáním. Obyčejně se zjevují a jsou též nejnebezpečnější v čase, kdy v poli začíná obilí dozrávati. Tehdy rozpustivše své dlouhé rusé vlasy, ozdobené chrpami, pestrými květy máku a klasy, pějí, tancují a tropí svévole, skryty jsouce uprostřed hustého obilí. Pastýř jeden vypravoval, že když ráno při východu slunce pásl stádo na louce, vyběhla tajemná Rusalka z obilí na louku, ohlížela se na všecky strany a již chtěla běžeti do blízkého potoka koupat se, když právě zazvoněno v kostele na všecky zvony. Obrátila se v onu stranu, odkud se zvonilo, tleskla do dlaní a v témž okamžiku skryla se v obilí, které jako voda zavřelo se nad ní a pokrylo ji hluboko svými zelenými vlnami.9
1 AFANASЬEV, A.: Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu III. Москва 1869, s. 121 a dále; s. 240 a dále; ČUBINSKIJ, P. P.: Trudy etnografičesko-statističeskoj ekspediciji v zapadno-russkij kraj I. Petrohrad 1872, s. 196 (nenašel jsem ani digitalizovanou verzi, ba dokonce ani nic o Čubinském 😅 – pozn. MapperDB); ŠEJN, P. V.: Bělorusskij sbornik. S. 196 a dále. (pramen se mi prozatím nepodařilo identifikovat – pozn. MapperDB)
2 Srv. ČUBINSKIJ, P. P.: Trudy etnografičesko-statističeskoj ekspediciji v zapadno-russkij kraj III. S. 187 (nenašel jsem ani digitalizovanou verzi, ba dokonce ani nic o Čubinském 😅 – pozn. MapperDB); ŠEJN, P. V.: Bělorusskij sbornik. S. 199 a dále. (pramen se mi prozatím nepodařilo identifikovat – pozn. MapperDB)
3 ČUBINSKIJ, P. P.: Trudy etnografičesko-statističeskoj ekspediciji v zapadno-russkij kraj III. S. 190 (nenašel jsem ani digitalizovanou verzi, ba dokonce ani nic o Čubinském 😅 – pozn. MapperDB); srv. MILLER, O.: Christomatija k Opytu istoričeskago obozrěnija russkoj slovesnosti. Petrohrad 1866, s. 10-11. (pramen se mi prozatím nepodařilo identifikovat, ale vypadá to na soubor vybraných pasáží z díla Opyt istoričeskago obozrěnija russkoj slovesnosti, které vyšlo ve více svazcích – pozn. MapperDB)
4 ŘEHOŘ, F.: V době rusalek. Rusinská črta národopisná. Slovanský sborník statí z oboru národopisu, kulturní historie a dějin literarního a společenského života V, 1886, č. 10, s. 445.
5 Tamtéž, č. 11, s. 500.
6 Tamtéž, s. 501.
7 Tamtéž; Pověry o mořských Meljuzinách zakládají na apokryfické skazce o přechodu Mojžíše přes Rudé moře, k níž přimknuly se západoevropské pověsti o Meluzině [podle SUMCOV, N. F.: Kulьturnyja pereživanija. Kyjev 1890, § 8. (nenašel jsem prozatím jakoukoliv digitalizovanou verzi – pozn. MapperDB)]
8 Tamtéž, s. 501-502.
9 Zbiór Wiadomości do Antropologii Krajowej IV, 1880, s. 6-7; III, 1879, s. 89.
– MÁCHAL, Jan Hanuš: Nákres slovanského bájesloví. Praha 1891, s. 115-119.
•••••••••••••••••••••••••••
PŘÍRODNÍ DUCHOVÉ A DÉMONI
[...]
DUCHOVÉ ELEMENTŮ
[...]
Vodní bytosti
[...]
Bytosti přebývající v pramenech, ve studánkách, v řekách, v jezerech a v mořích mají převážně ženskou podobu. Antickým nymfám a néreidám, germánským nixám a undinám, keltským divám a divonám (srov. i názvy řek Dive, Divone) odpovídají slovanské víly, samovily, rusalky, vodní nebo mořské panny a žínky, jež mají při všech krajových odlišnostech v podstatě totožné vlastnosti i sféru působnosti.
V popředí stojí víly a rusalky, které souvisejí i s jinými elementy, zdá se však, že jejich vlastní doménou byl právě vodní živel. Původní název, známý všem Slovanům, zněl asi vila (na Balkáně samovila), případně diva, samodiva (převzatá i do novořečtiny jako samotitha), divka, což má indoevropský kořen – srov. keltské dive, divone, latinské divus, diva atd. Na Ukrajině se vládkyně rusalek nazývala právě Diva. Výraz vila pochází od viliti = být posedlý, vilý = bláznivý; v Dalimilově kronice z počátku 14. stol. je užito slova vila ve smyslu blázen. Označení rusalka je patrně novějšího data, alespoň není doloženo před 16. stol. Vzniklo jednak z domácího kořene – nejspíše "rusá" podle barvy vlasů nebo "rusa" ve významu "řeka" (viz ruslo = řečiště, vodní proud), jednak pod vlivem antických slavností bakchického rázu zvaných rosalia, jež se pod názvem rusalija rozšířily přes Balkán na Rus, kde se slavily již v 11. stol.; výraz rusalka je vůbec rozšířen především u východních Slovanů. Rusalije se spojovaly se vzpomínkou na mrtvé a z toho asi vznikla představa rusalek jako duší dívek předčasně zemřelých, utopených nebo sebevražednic, které se zařadily k přírodním bytostem.
[...]
Mnoho styčných bodů víl s východoslovanskými rusalkami naznačuje spřízněnost, ne-li částečnou totožnost těchto elementárních bytostí, jejichž působištěm byl vedle lesů a polí hlavně vodní živel. Jsou popisovány shodně jako víly, také jejich moc je soustředěna v dlouhých vlasech, které musí zůstávat neustále mokré, jinak by rusalka zahynula. Začne-li si je však rozčesávat, může způsobit i povodeň. Snad k nim patří i bytosti zvané bereginje, je-li výklad jejich původu od slova "bereg" (břeh) správný; jsou zmiňovány bez bližšího vysvětlení v některých ruských Slovech z 12. stol.
Také rusalské svátky se slavily o letnicích, kdy se přinášely oběti k břehům vod (chléb, máslo, sýr), věšely na stromy věnce a kousky látek, popř. se házely do vody. V onom svatodušním týdnu se však rusalky stávaly lidem nebezpečnými: topily poutníky nebo je ulechtávaly k smrti, pokud neuhodli jejich hádanky (v tom se podobají antickým sfingám), bořily mosty, hráze, ničily rybářům sítě, na moři převrhovaly lodě. Před jejich mocí však chránily některé rostliny, jako máta, pelyněk a libeček.
Zdá se, že na rozdíl od víl bylo působení rusalek na lidi převážně neblahé, a to zřejmě v důsledku jejich předpokládaného manistického původu: duše nekřtěňátek, utopených dívek, sebevražedkyň, nevěst zemřelých před svatbou apod. Vesměs tedy duše nešťastných lidí, na něž bylo třeba pamatovat, aby se nemstily. Proto se také o rusalijích vzpomínalo na zemřelé – pokud se podobné motivy projevovaly i u víl, odráží se v tom zřejmě zpětný vliv kultu rusalek.
Podle některých náznaků byly rusalky jakýmsi posledním vývojovým stupněm duší nešťastně zesnulých, neboť vedle nich podobně působily mavky (majky, navje), rovněž duše nekřtěňátek a utopených, o nichž se vyprávělo, že se po sedmi letech, pokud je někdo nevysvobodil z jejich zakletí, měnily v rusalky. Tyto bytosti však patřily výslovně ke kultu mrtvých. Představy, že duše zemřelých spolupůsobí v přírodních silách, byly obecně rozšířeným přesvědčením, jež se neomezovalo jen na určité etnické hranice.
– VÁŇA, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990, s. 111, 113-114.
•••••••••••••••••••••••••••
4. Démonologie
[...]
4.1. Duchové přírodních živlů
[...]
4.1.2. Voda
[...]
4.1.2.1. Rusalka
Rusalky jsou spolu s vílami nejvýraznější démonickou ženskou bytostí elementů. V určitém ohledu by je bylo možné zařadit také k jiným elementům, ale voda je pro ně prvotní. Je pravděpodobné, že jak rusalky, tak víly byly původně jediná bytost a až s přijetím druhého pojmenování vznikl též nový vodní duch. Jméno rusalka je mladší, protože o něm nejsou zmínky před 16. stoletím, kdežto o vílách se mluví už na počátku 14. století v Dalimilově kronice.
[...]
Stav ve staré češtině
Rusalka, jméno pro vodního démona příbuzného s vílou, je, jak už bylo uvedeno výše, mladším pojmenováním. Na našem území je doloženo mnohem později než výraz víla. Fakt, že staří obyvatelé Čech znali a používali pro vodního ducha zprvu jen slovo víla, dokládá také to, že ve staročeských slovnících tento výraz (rusalka – pozn. MapperDB) nenajdeme.
Pojem rusalka je zachycen až ve slovnících mapujících lexikum druhé poloviny 19. století, ve slovnících Josefa Jungmanna a Františka Štěpána Kotta. Oba se shodují v popise, tedy v tom, že šlo o "bohyni vod, jmenovitě řek a potoků". K lepší představě by mohly sloužit i německé termíny, které by slovu rusalka odpovídaly, a to das Wasserweib, die Undine nebo die Nymphe. Vyjadřují se také k původu slova. Jsou přesvědčeni, že jméno vzniklo ze csl. slova rus1, rosa → rusa "řeka"2. Což by oboje bylo v souvislosti s vodou, konkrétně řekou, jezerem či rybníkem.3
Stav v nové češtině
Slovo rusalka se do nové češtiny dochovalo beze změn. Jediná drobná změna je ve variantním označení rusálka, které uvádí Slovník jazyka českého. Slovníky popisující slovní zásobu nové češtiny toto substantivum vykládají jako "vodní víla"4 nebo "ženská bytost z lidového bájesloví bydlící ve vodách5.
Odvozená adjektiva, rusalkovitý "připomínající rusalku" a rusalkový "k rusalka", uvádí PSJČ jako málo užívaná, stejně jako zdrobněliny rusalčička, rusalečka nebo rusalička. Zmiňuje také rusadla "hry a slavnosti konané o svátcích svatodušních, rusadelné hry" a k těmto hrám se vztahující adjektiva rusadelní, rusadelný, rusadlný jako slova běžně užívaná. Přídavné jméno, které je užíváno (není zastaralé), uvádí výraz rusalčí.6
Etymologie
Pojem rusalka se do českého jazyka dostal od východních Slovanů, nejspíše z ruského rusálka. Tam označoval mytickou bytost sídlící ve vodách, ale i v lesích a na loukách. Věřilo se, že rusalkami se stávají duše dívek a žen zemřelých nepřirozenou smrtí (např. sebevraždou) nebo duše nekřtěných dětí, čili takové, kterým se nedostalo řádného křesťanského pohřbu. Tato část vznikla jistě po přijetí křesťanství, ale základ související s mrtvými je nepochybně starší.
Nejčastěji uváděným výkladem původu slova je přejetí od názvu původně starořímské slavnosti růží (rosalia). Ty vznikly na základu pohanského svátku okrašlování hrobů (tedy už zde je patrné spojení s mrtvými, které v chápání slova zůstalo i přes mnohá přejetí do dalších jazyků).7 Konaly se v době letnic, kolem křesťanských svatodušních svátků, tedy padesát dní po Velikonocích. Z tohoto důvodu se jim původně v liturgickém jazyce, řecky, říkalo pentēkostē, tj. padesátý den povelikonoční. Bylo také přejato do církevní slovanštiny - pętikostьji a do gótštiny - pentēkustē; odtud posunutím dnešní německé Pfingsten "letnice, svatodušní svátky". Podle stejného klíče také francouzské pentecôte a ruské pjatidesjátnica, i když to už je překlad kalkový. U nás, v českém jazyce, existuje pouze název letnice, který je ale doložen už ve staré češtině (letnicě).8
Holub-Kopečný9 uvádí, že původní byla letní pohanská slavnost u vod (podle ruslo řečiště), která se na slavnost růží změnila až vlivem křesťanství. Oproti ostatním etymologickým slovníkům zastávají názor, že přejetí proběhlo v opačném směru. Tedy že domácí bylo slovo na slovanské části Balkánu, podle praslovanského kořene *rus-: csl. rusalьję letnice, s. rusalje, slk. rusadlá, dial. rusalné sviatky, b. rusalija (rusalska nedělja = r. rusáľnaja nedélja), a odtud teprve přešlo do střední řečtiny, kde se kontaminovalo latinským rosa = růže, čímž vzniklo pojmenování rūsalia.
Machek zastává názor přímého přejetí z latiny do slovanských jazyků. Říká, že slovo přešlo z antické slavnosti k balkánským Slovanům ještě za pohanských dob, a protože se svátek těšil velké oblibě, postupně se rozšířil i k Slovanům východním, především na Rus. Tam se vyznačoval nejvíce tanci a scénkami. Vyvozuje z toho, že rusalkou byla dívka tančící (jako) o rusalských slavnostech.10
Tato Machkova teorie by sice odpovídala jedné části přirozenosti rusalek - vášnivá záliba v tanci, zpěvu i mladících, ale druhá a možná podstatnější část by se někam vytratila. Rusalky byly totiž spojovány nejen s tancem a veselím nebo vodou, ale zvláště se smrtí a mrtvými. Téměř jednoznačně z toho tedy vyplývá, že slovo rusalka má opravdu původ v antickém svátku mrtvých, slaveném v době letního slunovratu, kdy se hroby zdobily růžemi a slavnost byla doprovázena hrami a hudbou. Čas svátku (letnice), jeho hudební a taneční doprovod i název byly přejaty balkánskými Slovany, kde pravděpodobně splynuly s místními slavnostmi.11 V době po přijetí křesťanství se z nich stal svátek seslání Ducha svatého.
Etymologický slovník jazyka staroslověnského uvádí, že pojem rusalka "vodní víla" je derivátem, pozůstatkem pohanských rusalných slavností.
Pojmenování této bytosti v češtině a slovenštině (rusalka), bulharštině (rusálka) nebo polštině (rusałka) pocházejí z východní slovanštiny.12
Pojmenování rusalka bývá také často, především lidovou etymologií, vztahováno ke slovu rúslo "řečiště, strouha", v českém prostředí pak také často k adjektivu rusý.13
1 JUNGMANN, J.: Slovník česko-německý III, P-R. Praha 1990, s. 959. (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde; pokud ne, ve volně přístupném původním vydání z roku 1837 hledejte rovněž na s. 959 – pozn. MapperDB)
2 KOTT, F. Š.: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický III, Q-Š. Praha 1882, s. 218.
3 JUNGMANN, J.: Slovník česko-německý III, P-R. Praha 1990, s. 959 (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde; pokud ne, ve volně přístupném původním vydání z roku 1837 hledejte rovněž na s. 959 – pozn. MapperDB); KOTT, F. Š.: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický III, Q-Š. Praha 1882, s. 218.
4 Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha 1998, s. 369 (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde – pozn. MapperDB); Slovník spisovného jazyka českého V. Praha 1989, s. 201. (jde o relativně nový titul, čili jsem prozatím nenašel jakoukoliv volně přístupnou digitalizovanou verzi – pozn. MapperDB)
5 Příruční slovník jazyka českého IV, část 2., Průsvitněti-Ř. Praha 1944-1948, s. 1076.
6 Tamtéž, s. 1075-1076.
7 REJZEK, J.: Český etymologický slovník. Voznice 2001, s. 551.
8 HOLUB, J. – KOPEČNÝ, F.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1952, s. 319. (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde)
9 Tamtéž.
10 MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 2010, s. 525. (jde o relativně nový titul, čili jsem prozatím nenašel jakoukoliv volně přístupnou digitalizovanou verzi; pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde a nahlédnout do původního vydání z roku 1957 – pozn. MapperDB)
11 Každý významný časový předěl roku – slunovraty a rovnodennosti (a také svátky mezi nimi: hromnice, květnový svátek později známý jako pálení čarodějnic, dožínky nebo podzimní svátek mrtvých v křesťanské době nazývaný Dušičky) – provázely velké slavnosti, a to nejen u pohanských Slovanů. Lze z toho téměř s jistotou vyvodit, že i antická slavnost růží měla u Slovanů svůj protějšek, který po přejetí pouze překryla.
12 Etymologický slovník jazyka staroslověnského 13, rasti-sice. Praha 2006, s. 783-784. (jde o relativně nový titul, čili jsem prozatím nenašel jakoukoliv volně přístupnou digitalizovanou verzi – pozn. MapperDB)
13 REJZEK, J.: Český etymologický slovník. Voznice 2001, s. 551.
– KOUŘILOVÁ, Michaela: Slovanští duchové a démoni pohledem etymologie. Magisterská diplomová práce. Brno 2011, s. 30-32.
KE KEŠCE
Rusalka chtěla vodu... Pochopitelně 🙂
Hodonínské rybníky jsem už v celé jejich nesmírné rozloze jaksi "zarezervoval" svému Vodjanému (GCAQKJ3), sídlícímu v prastaré vrbě u stavidel na řece Kyjovce.
Okolí Dolních Bojanovic ale skýtá ještě jednu vodní plochu. Je jí Bojanovický rybník, kterému místní neřeknou jinak než Jezeďák nebo Rybajz. Vodní plochu máme v místech dnešního rybníka doloženou už I. vojenským mapováním, proběhlým v letech 1764–1768 za vlády císaře Josefa II. (viz mapu). Tenkrát se v blízkosti obce nacházely rybníky dva – Horní rybník, který je již dlouhá léta zaniklý a v současnosti se obec snaží o jeho obnovu, a Dolní rybník, jehož by Jezeďák či Rybajz mohl být pozůstatkem, či minimálně nástupcem. Na existenci historické vodní plochy upomínají i názvy přilehlých lokalit jako Nivky u starého rybníka, Dolní rybník nebo U starého.
Spolu s potokem Prušánka a do něj se vlévajícím potůčkem Žižlatka vytváří současný rybník takovou malou vodní soustavičku, obklopenou mohutnými stromy, kříky a rákosím.
Stejně jako ve vší ostatní naší stojaté i tekoucí vodě se i v tomhletom dobrotisku 😁 koupaly celé generace zdejších obyvatel, až se to tak nějak efektivněji zadrhlo u generace mojí... 😅
Já bych do toho taky nevlez...
O to nám teď ale ani nejde... 🙂
⚠️ POKUD PŘIJÍŽDÍTE MOTOROVÝM GEOVOZIDLEM, MRKNĚTE NA DOPORUČENOU ODBOČKU A DOPORUČENÝ PARKING, ZAZNAČENÉ POMOCÍ WAYPOINTŮ. RYBNÍK OBÝVÁ NESČETNÁ PLEJÁDA VODNÍCH ŽIVOČICHŮ, KTEŘÍ MAJÍ, TAK JAKO VY, RÁDI SVŮJ KLID ⚠️
POKUD JSTE NA KOLE ČI PĚŠO, TAK CAJK 🙂
Přeji hezkou návštěvu, ať se daří a ať jste zdrávi! 🙂
A kdyby vás čirou náhodou zajímalo, jak mé krabičky vznikají, proč je strkám tam, kam je strkám nebo kde se dost možná objeví další... 😉👉 https://www.instagram.com/mapperdb/