⚠️ POZOR, OD 9. 4. 2026 NOVÁ KRABIČKA S NOVÝMI SOUŘADNICEMI A NOVÝM HINTEM, NAHRAZUJÍCÍ PŘEDCHOZÍ ZMIZELOU – AKTUALIZUJTE SI SVÉ ULOŽENÉ LISTINGY ⚠️
⚠️⚠️ DBEJTE ZVÝŠENÉ OPATRNOSTI PŘI POHYBU KOLEM SKRÝŠE, SEVERNĚ OD NÍ JE 1,5 M HLUBOKÁ DÍRA ⚠️⚠️
Vítejte! 🙂
Poludnice
U lawice djtě ʃtalo,
Z plna hrdla křičelo.
"Bodeyž ʃi gen trochu dosti málo,
Ty cikáně, mlčelo!
–
Poledne w tom okamženj,
Táta přigde z roboty:
A mně hasne u wařenj
Skrz Pro tebe, ty zlobo, ty! –
–
Mlč! – tu wozýk – tu huʃárek –
Hrey ʃi! – tu máš "kohauta!"
Než Leč kohaut, huʃar, kočárek,
Bauch, bác! letj do kauta.
A z nowu tu zaʃ do tu do nowého křiku:
I totě doň toť do tě ʃsʃʃeň ʃám!
Že na tebe, nezwednjku,
Poludnici zawolám!
–
Přeʃtaneš?! – Pogď Pojď ʃi proň, ty, Poludnice,
pojď, pro Wem ʃi toho zloʃtnjka!" –
W tom hle Aj! tu kdoʃi u ʃwětnice
Zlehka dweře odmyká.
–
Malá, hnědá, s twářj diwau
Pod plachetkau oʃoba;
Křiwé hnáty, berlu křiwau,
Řeč – wichřice podoba.
–
""Dey ʃem djtě!"" – "Kryʃte, Pane,
Odpuʃť hřjchy hřjʃʃnici!"
Diw že ʃmrt gi neowane,
Widauc tu – Poludnici.
–
Od dweřj ʃe pljžj tiʃʃe
Poludnice gako ʃtjn;
Matka hrůzau ʃotwa dyʃʃe,
Chopjc djtě we ʃwůg kljn.
–
A winauc ge, ʃe ohljžj –
Běda, běda djtěti!
Poludnice bljž ʃe pljžj –
Bljž – a giž tě wzápětj.
–
Giž ztahuge po něm ruky –
Matka tiʃknauc ramena:
"Pro Kryʃtowé drahé muky!""
Zkřjkne Klesneá, ʃmysʃlů zbawena.
–
W tom tu gedna – druhá – třetj –
Poledne zwon udeřj;
Klika cwakla – dweře letj –
A [ai]hle! táta do dweřj.
–
We mdlobách tu matka ležj,
K ňádrám djtě přimknuté:
Matku zkřjʃil ʃtěžj – geště ʃtstěžj –
A wʃʃak djtě – zalknuté.
– Rukopis Polednice. Literární archiv Památníku národního písemnictví, fond Karel Jaromír Erben. Praha 1834, 4 s.
(rukopis zaznamenaný rukou Karla Havlíka, Erbenova přítele a vrstevníka; psáno kurentem, pouze nadpis latinkou, s vrstvou oprav Erbenovou rukou, psaných latinkou)
•••••••••••••••••••••••••••
POLEDNICE
–––––––––
U lavice dítě stálo,
Z plna hrdla křičelo.
"Bodejž jsi jen trochu málo,
Ty cikáně, mlčelo!"
"Poledne v tom okamžení,
Táta přijde z roboty:
A mně hasne u vaření
Pro tebe, ty zlobo, ty!"
"Mlč! hle husar a kočárek –
Hrej si! – tu máš kohouta!" –
Leč kohout, vůz i husárek
Bouch, bác! letí do kouta.
A zas do hrozného křiku –
"I bodejž tě sršeň sám – !
Že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!"
"Pojď si proň, ty Polednice,
Pojď, vem si ho zlostníka!" –
A hle, tu kdos u světnice
Dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé
Pod plachetkou osoba;
O berličce, hnáty křivé,
Hlas – vichřice podoba.
""Dej sem dítě!"" – "Kriste pane!
Odpusť hříchy hříšnici!"
Div že smrt ji neovane,
Ejhle tuť – Polednici!
Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
Matka hrůzou sotva dýše,
Dítě chopíc na svůj klín.
A vinouc je, zpět pohlíží –
Běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
Blíž – a již je v zápětí.
Již ztahuje po něm ruku –
Matka tisknouc ramena:
"Pro Kristovu drahou muku!" –
Klesá smyslů zbavena.
Tu slyš: jedna – druhá – třetí –
Poledne zvon udeří;
Klika cvakla, dvéře letí –
Táta vchází do dveří.
Ve mdlobách tu matka leží,
K ňadrám dítě přimknuté:
Matku zkřísil ještě s těží,
A však dítě – zalknuté.
– ERBEN, Karel Jaromír: Kytice z pověstí národních. Praha 1853, s. 39-41.
(úplně první vydání sbírky Kytice)
•••••••••••••••••••••••••••
IX. Poludnice a polní bůžkové.
Doba polední jest jako doba půlnoční hodinou duchů.1 V poledne zjevuje se zvláště P o l u d n i c e, známá Luž. Srbům, Čechům, Slovákům, Polákům a Rusům. Ježto v staročeských slovnících P o l u d n i c ě znamená lat. D r i a d e s, d e a e s i l v a r u m, S a t i r i, zdá se, že byla b o h y n ě l e s n í; v nynějším podání lidu má však spíše povahu b y t o s t i p o l n í. Bůžkové lesní přecházejí vůbec rádi v božství polní a domácí.
Nejhojnějši báje o Poludnici znají Luž. Srbové, nazývajíce ji P ř e z p o ł n i c a (Přezponica), hluž. P ř i p o l n i c a. Jest to žena v prostředních letech, velká a štíhlá; čím víc se blíží, tím výš roste. Mnohdy se zjevila jako krásná ženská, ale též se vypravuje, že je stará, šedivá žena, ba i že je celá černými chlupy pokryta, že má koňské nohy a lidský obličej. Na hlavě jí vyrůstá srp. Oděna bývá dlouhým, bílým rouchem, na hlavě nosí bílý nebo černý šátek (lapu), z něhož má zvláštní čapku složenou.
Přezpołnica bydlí v l e s e a jen v poledne mezi jedenáctou a dvanáctou nebo mezi dvanáctou a prvou hodinou přichází na pole; zřídka kdy objevuje se ve vsi. Proto nikdo v poledne nepracuje na poli, nýbrž každý pospíchá domů. Kdokoliv dříve přes poledne na poli zůstal, zmizel prý beze stopy; jmenovitě doráží na ženy. Jde-li někdo v poledne na pole, ptají se ho dosud zvědavě: "Nebojíš se, že Připolnica na tebe přijde?"
Koho dostihla na poli, musil, chtěje se zachrániti, o jedné a téže věci celou hodinu hovořiti, nedovedl-li toho, usekla mu hlavu, koho nezabila, aspoň schroml. Ale když to dovedl, ztratila všechnu moc. Žena jedna si umínila, že zůstane přes poledne na poli, a přijde-li Přezpołnica, že bude celou hodinu o lnu mluviti. Učinila tak. Když bylo jedenáct hodin, uslyšela, plejíc len, za sebou kroky; Přezpołnica přišla, a žena hovořila zdlouhavě celou hodinu o lnu, o užitku, jaký přináší, a o spůsobu, jak se nejlépe pěstuje. Jakmile odbilo 12 hodin, zmizela Přezpołnica a od té doby mohla ona žena žena i za poledne na poli pracovati, neboť Přezpołnica se už neukázala. K jiné ženě, která podobně od 12 do 1 hodiny o pěstování lnu s ní rozmlouvala, odcházejíc pravila: "Nyní odňala jsi mi veškerou moc; jsem svobodna a ty šťastna, ale po druhé se toho neodvažuj!" Byla prý zakleta, nyní pak vysvobozena. Moudří lidé rozmlouvajíce s Připołdnicí o lnu, po každém slově vsouvají: "Haj, z lenom je wulka hara!", aby rozhovor prodloužili.
Často Přezpołnica sama klade lidem, které v poledne na poli zastihla, rozličné otázky o pěstování lnu (což jest hlavní obživou některých krajin v Lužici) nebo prosa; jakmile někdo neví, co by odpověděl, utne mu srpem hlavu. Odtud jest přísloví: "Wona so praša kak Připołnica."
Dovede-li se někdo modliti otčenáš nazpátek, zachrání se tím. Rozdělá-li se v poledne na poli oheň, nemůže také škoditi; rovněž kdo chová při sobě zvláštní zelinky, jako hloh a majorán, tomu dá pokoj. Žena jakás měla malé dítě a sekala v poledne halušky. Přezpołnica k ní přišla a řekla: "Kdybys neměla u sebe hlohu a majoránky, nebyla bys haluškův okusila."
Zjevovala se jednou dvěma rybářům, kteří byli prvními obyvateli v Lipé. Za poledne rybáři postavili si nad oheň kotel s rybami a odešli; vrátivše se nalezli po každé kotel překocený. I zůstal jeden v poledne doma, ale zaspal, a když se soudruh vrátil, byl opět kotel převalen. Druhý den zůstali oba doma a hlídali. Ve dvanáct hodin přišla šedivá a hrbatá žena; když odbila jedna, stal se z ní pes, jejž rybáři provazem lýkovým svázali. Druhého dne když odcházeli, byl tam ještě, ale když se vrátili, zmizel; jen provaz tam zůstal. Po té jim už nikdo kotlem ani nehnul.
Vypravuje se také, že umí k r á s n ě z p í v a t i. Když jednou žena ze Stradova plela za poledne len, zavzněl opodál rozkošný zpěv, jakého dosud nikdy neslyšela. I pomyslila si, že nějaká venkovská dívčina zpívá, která právě kolem jde. Obrátivši se stranou, odkud líbezný zpěv přicházel, viděla krásnou postavu ženskou v bílém oděvu, která nesla na zádech otep lnu. Bílá tato paní kráčela vážně okolo ní a zmizela ve křoví.
Přezpołnica opatruje v poledne obilí před zloději. Dětem, které svévolně obilí šlapou a plouhají, utne srpem hlavu. Dobrotivost její jeví se v tom, že naplnila kdysi chudé ženě zástěru penězi.
K Přezpołnici utvořil si lid také D o p o ł n i c i a W o t p o ł n i c i.
Mužské bytosti k ní patřící slují P ř e z p o ł n i c i; jsou to malí, bílí mužíčkové, kteří v poledne po polích těkají. Je-li některé dítě toho času na poli, odnesou je Přezpołnici a podloží za ně cizí. Chtějí-li rodiče obdržeti dítko své zpět, třeba cizí dítě tak dlouho mrskati, až se jejich vlastní dítě ocitne na místě, odkud bylo vzato.
Horší než Přezpołnica jest S e r p o ł n i c a (Serponica), divoká žena, která má černé rozpuštěné vlasy, ohnivé oči a bydlí v jeskyni v lese. V poledne vychází a hledá mladých lidí, kteří jsou v tu dobu sami v lese nebo na poli. Najde-li někoho, dá mu některé hádanky; zodpoví-li je dostatečně, jest přinucen trpěti její objetí a polibky, a musí až do 1 hodiny v její protivné společnosti setrvati. Snaží-li se utéci, dohoní ho snadno; za trest strčí prý mu svůj chlupatý jazyk do úst. Na polích vyhledává šestinedělek a unáší jim děti. Jednou přišla také k pastýři; tento zapráskal třikrát bičem, a Serpołnica zmizela. Zjevila se též ve 12 hodin v noci ženě, která šla trávy nažít. Přichází sama nebo ve společnosti dvou družek. Děti jí říkají také A n n a z u b a t á.
Sem patří i S e r p y š y j a, veliká paní bez hlavy, která nosí pod paždí srp. Jest oděna bíle a zdržuje se na poli, když chrpa a koukol kvete nebo když má hrách lusky, a to za poledne. Jdou-li děti do obilí nebo na lusky, uřízne jim srpem hlavu a hodí ji do pytle. Pole jsou pod jejím dozorem, proto se nesmí ani stéblo svévolně vytrhnouti. Trhají-li děti květiny a nešetří-li při tom obilí, zjeví se jim a potrestá je.
S e r p j e l š y j a a S e r p e l b a b a nazývá se strašidlo v hrachu. S e r p je žena oblečená v dlouhý, bílý šat; do očí jí není viděti. V ruce drží veliký srp, proto prý se S e r p jmenuje. Žila na poli a honila v poledne všecky lidi s polí domů a kdo dobrovolně nešel, toho tak dlouho srpem tloukla, až ho domů zahnala. Dosud bydlí prý v poli a čeká na děti, když jdou na lusky; usekne jim hlavu a vstrčí ji do měchu.
Lužičané znají kromě toho S r p a mužského rodu. Jest škaredý, má podivnou, má podivnou postavu, tak že je hrozno naň pohleděti. Oči jeho soptí ohněm, na nohou má koňská nebo kraví kopyta a na prstech dlouhé drápy; v ruce nosí veliký srp, o němž se povídá, že je žhavý. Na hlavě mívá červenou čepičku.
Bydlí na dubu; usnuly-li děti náhodou večer pod dubem, vystoupil z něho a uřízl jim krk. V poledne se toulá po polích a koho zastihne, musí s ním dlouho hovořiti; když toho nedovede, usekne mu hlavu. Zvláště na děti má zálusk; číhá na ně v hrachu a trhají-li lusky, utne jim hlavu. Za tou příčinou hrozí se dětem, jsou-li nespůsobny, že pro ně Serp přijde. Potká-li na poli odrostlou osobu s dítětem, vyrve jí dítě a hodí je do řeky, odrostlému pak uřízne srpem hlavu.
Když někdo sousedu obilí na poli užínal, přišel Serp a uřízl mu žhavým svým srpem hlavu; to učinil každému, koho potkal a měl zlé svědomí. Mnozí hospodáři postavují v lukách nebo v obilí tyčky nebo holi se srpem, nebo vycpané hastroše oděné v hadry bílé barvy a ověšují ho bílými šátky, do ruky kladouce mu kosu. Mnohdy dívky sčesají si vlasy přes obličej, brousí srp brusem a volají: "Serp, serp!" chtíce děti zastrašiti.
Má-li někdo špinavé nohy, zjeví se mu Serp a kladu mu rozličné otázky. Tázaný musí vždy odpověděti, ať byl tázán na cokoliv: "Voda byla drahá." Odpoví-li něco jiného, uřízne mu Serp nohy. Povídá se, že Serp byl vlastně v o d n í k r á l.
Zbloudí-li někdo, Serp ukáže mu cestu, ale jen tomu, kdo má dobré svědomí; má-li svědomí zlé, zavede ho do bažin a touní, kde ho B l u d n í k udusí.
Serpu podobá se S e r p e l (S e r p o l). Vypravuje se, že má Serpel dlouhou hlavu, ostatně vyhlíží jako člověk, ale přece není pravý člověk. V jedné ruce nosí srp a v druhé soudek; zjevuje se v poledne. Dva hoši šli jednou v poledne s malým soudkem okolo pole, kde bylo žito. V žitě viděli pěkné květiny a začali je trhati; najednou stál před nimi Serpel a dal jim některé otázky otázky; když jich nemohli zodpovídati, usekl jim hlavy, které strčil do sudu. Sud vložil do nůše a zmizel.
Druhdy připojil se také v poledne k ženám, které na poli pracovaly; nemohla-li žena na otázky, které dával, odpověděti, byla přinucena se svléci a nahá domů jíti.
P o s s e r p a ń c (P o š ć e r p a n c, P ř e ś e r p a n c) jest strašidlo v hrachu; žije v luštinách a chrání, aby nebyly kradeny. Jdou-li děti bez potřeby do obilí a plouhají je, volá se na ně: "Mějte se na pozoru před Posserpańcem!" Je to pravý řecký Priapos, jehož obrazů se užívalo v zahradách a v polích na postrach.3
V Čechách se vypravuje, že P o l e d n i c e má podobu vzdušné bílé paní nebo šeredné stařeny, která těká za poledne po polích i lesích a vyhledává příbytky lidské. Jest obyčejně oděna bíle, zřídka červeně. Erben ji popisuje takto:
"Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba,
o berličce, hnáty křivé,
hlas – vichřice podoba."
Na Bydžovsku představují si ji jako stín vycházející ze zvonice, jakmile se začne zvoniti poledne. Dle víry lidu našeho Polednice lítá ve větru a provázena bývá prudkou vichřicí. Koho se dotkne, ten umře náhle. Někdy jeví se drobounká a útlounká jako dvanáctileté děvčátko s bičem v ruce; koho napadne, toho švihne. Udeřený brzy zemře. Také se věří, že chodí po vsích a toho, kdo se jí neklaní, přes nohy bije.
Nejraději číhá na šestinedělky, které vycházejí za poledne před dům. Nechá-li šestinedělka v čas žní dítě své ležeti bez dohledu na poli, ukradne je Polednice. Křičícím dětem se proto vyhrožuje, že si Polednice pro ně přijde. Kdysi odvedla Polednice šestinedělku, která v poledne před domem meškala, a nosila ji ve vichřici od dvanácti hodin do jedné. Jindy zjevila se šestinedělce, která v poledne před domem prala; měla podobu bílé paní a postříkavši šestinedělku vodou zahnala ji do světnice. Když jedna šestinedělka v poledne ze světnice vyšla zůstavivši tam své dítko, uslyšela najednou silnou ránu; pospíchala zpátky a spatřila celou postel v plameni. Bílá vzdušná paní skláněla se nad dítětem. Žena dala se do křiku, a bílá paní zmizela s dítětem na rukou; také záře nad postelí zmizela. Žena nalezla sice v posteli dítě, ale to mělo velikou hlavu; lidé povídali, že je od Polednice podvrženo. Když kdysi šestinedělka zůstala státi v kuchyni pod komínem vaříc muži svému oběd, tu prý jí to okolo uší zašumělo jako zlý vítr, před očima dělaly se jí mžitky, něco ji začalo krákať za vlasy a na zem ji to porazilo. Ženy hádaly, že to byla Polednice.4
Na Moravě představují si Polednici jako stařenu, oděnou bílým pláštěm. Má prý koňská kopyta, tváři škaredé, oči šikmé a vlasy rozcuchané.5 Když je žena "v połohu" (v koutě), nesmí choditi s hlavou nezavitou a za mezí ven. "Na Vsacku była žena toho nezachovała, tož ju schytło do luftu a donésło na pátú dědinu, posadiło a pěkně jí pověděło, aby toho věc neděłala."6 "Jednu kútnicu v komori poliskało, a jak zašła za plachtu, hrozila jí žena v bjélej płachtě."7
Ve Slezsku se vypravuje, že Polednice, když přišla dítky krásti, sedla hned u dveří na bobek a takto se pošinujíc šla k matce chovající dítě. Vzala-li chůva honem nožice nebo začala-li šíti, Polednice zmizela.8
Na Slovensku rozšířena jest víra, že "Poludnica z člověka urobí celého preludára, t. j. ona ho lúdí, vábí a vodí sem a tam; bola by tedy vlastne podlúdnica".9 Dle víry Slováků přebývaly Poludnice na Děvíně, odtud házely na Holom-Var loptu (míč).10
P o ł u d n i c a, P o ł u d n i ó w k a a P r z y p o ł u d n i c a v Polsku ukazuje se v podobě vysoké ženy, od noh do hlavy bílou plachtou oděné, s ostrým srpem v ruce; zdržuje se v době letní v obilí nebo v lese a honí lidi v poledne pracující. Kdysi kosil muž v poledne louku; tu přišla k němu Południca a vyrvavši mu kosu, chtěla mu utíti hlavu za to, že v poledne pracoval. Muž se s ní rval a vytrhl jí kosu. V tom bila jedna hodina a Południca musila odejíti. Kosa byla úplně zkažena, neboť kde se ji Południca dotkla, tam zůstala štěrbina. Obyčejně dává lidem v poledne na poli pracujícím těžké otázky, na které nemohou odpověď dáti, začež na ně Przypołudnica posílá těžké choroby. Časem zjevuje se i v chatách v době b o u ř l i v é h o v i c h r u, rozšiřujíc tu svou domnělou vládu nad lidmi. Venkované připisují jí rozmanité zjevy přírodní, jmenovitě také f a t u m o r g a n u. Když z obilí nebo z lesa vychází, vede za sebou sedm černých velikých psů. Zejména pronásleduje ženy a děti, jež krade. Děti jdoucí na lusky strašívají matky: "Nie chodź do grochu, bo cię Przypołudnica vežmie." Chce-li se jí člověk ubrániti, má hned, jak ji z daleka zočí, se požehnati; tu zmizí, a na tom místě vznikne sloup prachu.11 Sandoměřští Lesováci představují si Południce jako malé baby, které sedí na polích v děrách, z nichž vylézají v létě, když jest teplo, a v poledne, když lidé s polí odešli.12
Rusové v jižní Sibíři znají jménem Poludnice stařenu s hustými vzklokočenými vlasy, oděnou v hadry; žije v rákosí nebo v huštinách kopřiv a unáší rozpustilé děti.13 V archangelské gubernii jest Poludnica opatrovnice polí osetých žitem (rží). Rodiče varují děti: "Nechoď v žito, Poludnica tě spálí" nebo "Už tě Poludnica sní". Starověrci ruští konají v poledne modlitbu "běsu poludnému".14 Poludnici míní také Boxhorn vykládaje15 o pověře ruské: "Daemonem quoque meridianum Moskovitae metuunt et colunt. Ille enim, dum iam maturae resecantur fruges, habitu viduae lugentis ruri obambulat, operariisque uni vel pluribus bracchia frangit er crura; neque tamen contra hanc plagam remedio destituuntur; habent enim in vicina silva arbores religione patrum cultas: harum cortice vulneri superimposito illud non tantum sanant facile, sed et dolorem loripedi eximunt."
Mužská bytost jmenuje se P o l e d n í č e k. Ukazuje se jako malý krásný chlapeček v bělounké dlouhé košilce; má černé jiskrné oči, růžové tvářičky a hlavu samou bílou kudrlinku. Prohlíží v poledne pole a trestá každého, kdo tam nějakou škodu dělá nebo se mu posmívá.16
S Poludnicí souvisí n o č n í p o l u d a nebo ďábel poludňový, který zjevuje se o půl noci, proto sluje též P ů l n o č n i c e, a oznamuje smrt.17
Na Moravě vypravuje se o K l e k á n i c i, staré, bezzubé ženské, která o berle kráčejíc při každém kroku jednou nohou kleká a druhou jde. Chodívá po večerním klekání po návsích a sbírá malé děti, které ještě venku se potulují, do měchu.18 Mužská bytost sluje K l e k á n í č e k.19
Lužické Serpolnici podobají se K o s í ř k y, malé ženušky v bílém dlouhém šatě, s dlouhým a ostrým kosířem v ruce. Bydlí na polích v brázdách a honí děti, které trhají lusky; usekávají jim hlavu a strkají do pytle. V poledne těkají po polích a zahánějí všechny lidi s pole domů; kdo nechce dobrovolně jíti, toho tak dlouho kosíři sekají, až jej domů donutí.20
Domnívám se, že Poludnice patří k b y t o s t e m v ě t r n ý m; bájíť se o ní, že léta v e v ě t r u a v i c h ř i c e ji doprovází, a že mění se ve s l o u p p r a c h u. Tím zcela zřejmě naznačeno, že Poludnice jest z o s o b n ě n ý s l o u p p r a c h o v ý, který zvláště za suchých dní letních vichřice na cestách zvedá. Sloup prachový vůčihledě roste a rychle po polích se honí, až v dáli zmizí; proto Poludnice představuje se jako v z d u š n á b í l á p a n í, která čím více se blíží, tím výše roste, nebo která j a k o s t í n ze zvonice vychází. Poněvadž větrný sloup vše unáší, co v jeho střed se dostane, věří se, že Poludnice u n á š í l i d i a ve vichřici je nosí s sebou; tím si také vysvětlujeme, proč zvláště šestinedělkám jest nebezpečna kradouc jim děti. Vichru přikládá se moc posílati na lidi nemoci i smrt, proto lidé, jichž Poludnice se dotkne, upadají v t ě ž k é n e m o c i (zlé povětří je ofoukne) nebo hned u m í r a j í. Jako germánský bůh větru Wuotan doprovázen byl psy (symboly vichru), tak i Poludnice zjevuje se v p r ů v o d ě p s ů nebo se sama v e p s a proměňuje. Také z p ě v přikládá se jí jako jiným větrným bytostem. Jako nůž hozený do vichru zapuzuje zlý vítr, podobně povstala pověra, že Poludnice bojí se nůžek.
Větrné sloupy nejčastěji se zdvihají za suché doby letní, zvláště v době žní, proto pokládá se Poludnice za ochránkyni obilí; kromě toho učí zkušenost, že zejména za nejparnější části dne, za poledne, sloupy takové se ukazují, z čehož vysvětlujeme si jednak domnění, že ukazuje se hlavně v poledne, jinak i jméno Poludnice, Polednice (od poledne). Později přibájeny byly k ní bytosti jako Poledníček, Klekánice, Klekáníček, Půlnočnice a pod.
1 Srov. HABERLAND, K.: Die Mittagsstunde als Geisterstunde. Zeitschrift für Völkerpsychologie und Sprachwissenschaft XIII, 1882, s. 310-324; SUMCOV, N. F.: Kulьturnyja pereživanija. Kyjev 1890, § 43. (nenašel jsem prozatím jakoukoliv digitalizovanou verzi – pozn. MapperDB)
2 PATERA, A.: České glossy v "Mater verborum". Časopis Musea království Českého LI, 1877, č. 2, s. 384.
3 HAWPT, L. – SMOLEŔ, J. A.: Pjesnički hornych a deĺnych Łužiskich Serbow II. Grimma 1843, s. 268-269; MUKA, E.: Hornjoserbske ludowe pěsnje. Časopis Maćicy Serbskeje XXXVI, 1883, s. 58; VECKENSTEDT, E.: Wendische Sagen, Märchen und abergläubische Gebräuche. Graz 1880, s. 105; SCHULENBURG, W. von: Wendische Volkssagen und Gebräuche aus dem Spreewald. Leipzig 1880, s. 85-90. O poměru jednotlivých názvů, které se Poludnici u Luž. Srbů přikládají, pojednal zvláště VECKENSTEDT ve Verhandlungen der Berliner Gesellschaft für Anthropologie, Ethnologie und Urgeschichte IX, s. 96 (nenašel jsem prozatím jakoukoliv digitalizovanou verzi – pozn. MapperDB) a v Archiv für slavische Philologie III, 1879, s. 722–726; srov. můj článek v Koledě V, 20. 9. 1880, č. 27, s. 422-424; 1. 10. 1880, č. 28, s. 437-439 a 10. 10. 1880, č.29, s. 453-455.
4 GROHMANN, J. V.: Aberglauben und Gebräuche ans Böhmen und Mähren. Praha 1864, s. 13; Sagenbuch von Böhmen und Mähren. Praha 1863, s. 111-113; NĚMCOVÁ, B.: Boženy Němcové Sebrané spisy I. Praha 1869, s. 101; Progr. N. Bydž. 1889, s. 10-11. (pramen se mi prozatím nepodařilo identifikovat – pozn. MapperDB)
5 Literárně-řečnický spolek Slavia: Pohádky a pověsti našeho lidu. Praha 1882, s. 81.
6 BARTOŠ, F.: Lid a národ I. Velké Meziříčí 1883, s. 219. (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde; pokud ne, ve volně přístupném novějším vydání z roku 1891 hledejte na s. 238 – pozn. MapperDB); srov. Vesna. List pro belletristiku, umění a literaturu IV, Vídeň 14. 1. 1852, s. 52. (nenašel jsem prozatím jakoukoliv digitalizovanou verzi – pozn. MapperDB)
7 BARTOŠ, F.: Lid a národ II, Velké Meziříčí 1885, s. 159. (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde – pozn. MapperDB)
8 PRASEK, V.: Vlastivěda Slezská I. Podání lidu. Opava 1888, s. 47.
9 DOBŠINSKÝ, P.: Prostonárodní obyčaje, povery a hry slovenské. Turčiansky Svätý Martin 1880, s. 115.
10 Němc. v Památ. arch. a míst. III. 61. (pramen se mi prozatím nepodařilo identifikovat – pozn. MapperDB)
11 KOLBERG, O.: Lud. Jego zwyczaje, sposób życia, mowa, podania, przysłowia, obrzędy, gusła, zabawy, pieśni, muzyka i tańce VII, 1874, č. 3, s. 41; XV, 1882, č. 7, s. 37-38; Zbiór Wiadomości do Antropologii Krajowej II, 1878, s. 128; IX, 1885, s. 61-62; XI, 1887, s. 5-6; Wisła. Miesięcznik geograficzno-etnograficzny III, 1889, s. 480.
12 Archiv für slavische Philologie V. 1881, s. 643; Světozor. Obrázkový týdeník. XVI, Praha 20. 1. 1882, č. 4, s. 48.
13 AFANASЬEV, A.: Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu III. Москва 1869, s. 137.
14 AFANASЬEV, A.: Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu III. Москва 1869, s. 137-138.
15 v Resp. Mosk. (pramen se mi prozatím nepodařilo identifikovat – pozn. MapperDB)
16 Krok II. 339 (pramen se mi prozatím nepodařilo identifikovat – pozn. MapperDB); Časopis Musea království Českého XXX, 1856, č. 3, s. 58; Zora II, Brno 15. 2. 1883, č. 4, s. 95.
17 Krok II. 339. (pramen se mi prozatím nepodařilo identifikovat – pozn. MapperDB)
18 Časopis Matice moravské VII, 1875, č. 1-2, s. 92; XII, 1880, č. 1, s. 8-9; BARTOŠ, F.: Lid a národ I. Velké Meziříčí 1883, s. 130. (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde; pokud ne, ve volně přístupném novějším vydání z roku 1891 hledejte na s. 136 – pozn. MapperDB)
19 Květy. Národní zábawník pro Čechy, Morawany, Slowáky a Slezany XIII, Praha 24. 10. 1846, č. 127, s. 511; Časopis českého Museum XXVII, 1853, č. 3, s. 473.
20 Literárně-řečnický spolek Slavia: Pohádky a pověsti našeho lidu. Praha 1882, s. 82.
– MÁCHAL, Jan Hanuš: Nákres slovanského bájesloví. Praha 1891, s. 134-140.
•••••••••••••••••••••••••••
8
BYTOSTI NESKUTEČNÉ, KTERÉ VZNIKLY Z MONTÁŽNÍCH PŘEDSTAV
[...]
POLEDNICE A KLEKÁNICE
Ženská strašidla polednici a klekánici bychom mohli nazvat démony určité hodiny; polednici dvanácté hodiny polední, klekánici hodiny večerního zvonění k modlitbě. Polednici dobře známe ze stejnojmenné Erbenovy balady.1
Malá, hnědá, tváře divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas – vichřice podoba!
Polednice je bytost naprosto zlá. Je nebezpečná šestinedělkám, unáší jim děti, někdy jim podvrhne svoje dítě. Často se zjevuje ve vichřici, svoji oběť, kterou může být i dospělý člověk, nosí vzduchem.
Jako antická Sfinx dává i polednice lidem hádanky, a když je neuhodnou, ztýrá je. Koho zastihne v poledne při práci na poli, toho přinutí, aby s ní celou hodinu hovořil o jedné a téže věci; nedovede-li to, ublíží mu.
Polednice i klekánice patří k bytostem, které bychom mohli nazvat strašidly pedagogickými: polednice trestá práci v poledne, kdy má člověk odpočívat a najíst se, a trestá děti, které svévolně zválejí obilí; klekánice trestá děti, které nechtějí zanechat svých her venku, když už se smráká a mají jít domů.
Jsou ještě jiná strašidla, rovněž pedagogická: nemodlenka, která za večerní tmy vchází do světnice a bere děti, které se nechtějí modlit; postelníček budí děti, které se dlouho povalují na lůžku; pucnoha čili škrabinožka dětem bolestně seškrabuje ostrým nožem bláto s nohou.
1 ERBEN, K. J.: Kytice. Praha 1871, s. 42.
– HOLUB, František – VONDRÁČEK, Vladimír: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Praha 1968, s. 132-133.
•••••••••••••••••••••••••••
PŘÍRODNÍ DUCHOVÉ A DÉMONI
[...]
Další specifickou skupinu přírodních duchů představovali vegetační démoni, oživující jednak svět polního rostlinstva, tak důležitý pro zemědělce (polevik, polevoj, žitná bába, žithola, serp, serpyšyja, posserpańc a další), jednak lesní vegetaci (lešij, lesovik, manija, lesní panny a žínky a další). Často sdílejí sféru své působnosti s duchy, kteří se objevují v určitou denní nebo noční dobu a mají tak vztah k rytmům času (polednice, večernice, klekánice, půlnočnice apod.).
– VÁŇA, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990, s. 107.
•••
DUCHOVÉ ELEMENTŮ
[...]
Polní bytosti
[...]
Podobně žitná bába číhá na děti mlsající na poli hrachové lusky. Stejnou funkci plní i česká kosířka, nazvaná podle dlouhého kosíře v ruce, jímž usekává hlavy dětem trhajícím lusky. V Lužici jí odpovídá serpolnica, sepyšyja, serpelbaba, posserpańc, serp či serpel – vesměs polní strašidla se srpem, který sloužil k usekávání hlav. Podobně jako antická sfinga v pověsti o Oidipovi klade dospělým lidem otázky a trestá ty, kdo nejsou schopni na ně odpovědět. V polední hodinu vyhání lidi z polí a blíží se tím polednici.
– VÁŇA, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990, s. 123.
•••
DUCHOVÉ ČASU
Úzký vztah k vegetačním démonům mají bytosti střežící posvátnost určitého mezníku v rytmu času, jakým je především poledne, půlnoc, západ slunce apod.
Zejména polední a půlnoční hodina jsou obecně považovány za hodinu duchů, jež měla být prožívána v klidu. Proto polednice, poludnica, południowka, přezpołnica, připolnica, v Evropě obecně rozšířený daemon meridianus, známá západním i východním Slovanům – na Balkáně plnily její funkci patrně samovily – chrání posvátnost polední hodiny, kdy slunce vystupuje na svůj nebeský vrchol a začíná se sklánět k obzoru. Vyhání lidi z polí a koho zastihne při práci, trýzní jej otázkami – opět motiv sfingy – nebo ho donutí mluvit nepřetržitě celou hodinu, jinak mu hrozí useknutí hlavy. Přibližuje se i k příbytkům a krade děti (viz baladu v Erbenově Kytici). V polské verzi ji provází ve vichřici sedm černých psů – podobný motiv se objevuje i u germánského boha Wuotana. Z vegetačních démonů mají vztah k polední hodině také citovaná kosířka, lužický serp a serpolnica.
Mužskou variantou polednice je poledníček, bílá postava chlapce, který rovněž trestá polední práci nebo škůdce na poli. Protipólem polednice je půlnočnice, jejíž zjevení o půlnoci oznamuje smrt v rodině. Jejich sestra klekánice, známá zejména v českých zemích, sloužila hlavně jako odstrašující výchovný prostředek pro děti, které se toulají dlouho do večera.
– VÁŇA, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990, s. 125-126.
•••••••••••••••••••••••••••
4. Démonologie
[...]
4.3. Duchové času
Skupina bytostí spojená vztahem k času se ani tak moc neřídí vegetačním cyklem zemědělského roku, i když k němu mají blízko, ale především harmonogramem dne. Pro démony je nejexponovanější částí dne poledne, půlnoc a soumrak. Všechny tyto tři časy jsou všeobecně známy jako hodiny duchů, nejvíce pak půlnoc. Není proto divu, že se tehdy objevovali démoni a na konání lidí v tuto dobu dohlíželi.
Poledne i půlnoc jsou časy, které byly odjakživa považovány za výjimečné. Půlily denní a noční část dne a byly považovány za magické. Tato doba měla být prožívána v klidu a nejlépe doma. Démon panující nad polednem, daemon meridianus, je obecně rozšířený po celé Evropě. V češtině je známý pod jménem polednice, jinde poludnica, południowka, přezpołnica či připolnica.1 V polední hodině obchází většinou po polích a hlídá, jestli je dodržován polední klid.
[...]
Je možné, že další rys, kterým je známá, totiž že kradla děti, byl přidán až později, kdy víra v moc démonů upadala. Základ dochovaný z dřívějška doplnili a předělali nejspíše rodiče na výchovný prvek, kterým se snažili zabránit dětem, aby se přes poledne toulaly venku. Hrozbou, že je chytí polednice, se snažili docílit toho, aby byly děti včas u oběda.
[...]
Stav ve staré češtině
[...]
Bytost nazýváná půlnočnice je v dnešní době téměř úplně neznámá, stejně tak jako mužská varianta polednice – poledníček.
Výraz polednice (stč. poludnicě) je poprvé zaznamenán mezi českými glosami v latinském slovníku Mater verborum vedle slov driades, deae silvarum, původně tedy nejspíše považována za druh lesního démona. Další záznam pochází od Bartoloměje z Chlumce. Ve svém latinsko-českém veršovaném slovníku s názvem Glossarius uvádí následující: "diví mužík Faunus, poludnycze dico Satirus".2
Pojem polednice zná také Staročeský slovník, a to dokonce ve dvou variantách. První – polednicě, nebo také podpolednícě – označuje nevěstku, která měla zakázáno chodit ven před polednem. Druhá možnost (poludnicě) byla bližší našemu tématu, označovala fantastickou bytost polozvířecího vzhledu, jež škodila lidem. Druhou významovou možností tohoto tvaru bylo označení divoženky vycházející z lesa za poledne (v tom bychom mohli vidět pozůstatek deae silvarum, zachyceném v glosách Mater verborum).3
Ve slovní zásobě 19. století je bytost nazývaná polednice zachycena ve slovníku Josefa Jungmanna. Píše o ní, že je to příšera polední, která podle víry "sprosťáků" ve vichru a v prachu létá. Také prý chodívala do vsi, a kdo se jí neklaněl, toho bila přes nohy. V této době je stále ještě užívaný starší tvar poludnice nebo také mužská varianta démona – poledníček, ďábel poludňový.4
František Štěpán Kott dodává ještě druhý význam je slovu polednice, a to polední přímka (dnešní poledník).5
Mužská varianta poledního démona – poledníček – není ve staré češtině doložená. Zaznamenaly ji až slovníky 19. století, Jungmannův a Kottův. Svými atributy a působením se shoduje se svým ženským protějškem – polednicí. Je charakterizován jako obluda o polednách chodící.6
Podobný případ jako u poledníčka je i u klekánice. Ta je též zaznamenána až později. Ve staré češtině, v Gebauerově Slovníku staročeském, nalezneme jen původní slovo klekánie, ze kterého byla klekánice odvozena.
František Štěpán Kott ji jednoduše srovnává s polednicí.7 Zajímavé ale je, že také u tohoto večerního démona existuje mužská varianta, jejíž podoba se do dnešního jazyku nedochovala. Klekáníček bylo jméno jak pro zvonek, jímž se zvonilo ranní i večerní klekání, tak i pro večerní obludu, která děti straší.8
Bytost jménem půlnočnice, kterou uvádějí zdroje zabývající se démony slovanského pohanství, například Zdeněk Váňa, není ve staré češtině doložena vůbec.
Stav v nové češtině
Polednice je slovníky současné češtiny popisována jako polední bájeslovná zlá bytost.9 Slovník spisovného jazyka českého uvádí navíc starší, popř. expresivní výraz poludnice a zřídka užívané expresivní deminutivum polednička.10 Příruční slovník zmiňuje u polednice i druhý význam, kterým je nadávka zlé ženě.
Poledníček, ale i nezdrobnělá varianta poledník, je popsán jako mytologická divá mužská bytost objevující se za poledne. Druhý, známější význam slova poledník označuje meridián, "myšlenou čáru na zeměkouli spojující místa, na kterých slunce v stejnou dobu vrcholí".11
Odvozené adverbium uvádí PSJČ polednicky, tedy po "způsobu polednice, strašidelně".12
Klekánice je v nové češtině mnohem více známá než ve starší době. Uvádějí ji všechny hlavní slovníky zabývající se lexikem současného jazyka. Shodují se, že šlo o "mytologickou bytost chytající děti večer venku po klekání".13
Slovníky zmiňují také klekáníčka, a to jak ve významu zvonku, kterým se zvoní klekání, tak i jako protějšek klekánice, čili mužského démona zjevujícího se po klekání.14 Další podobu uvádí Slovník spisovného jazyka českého. Je to málo užívaná podoba klekáník.15
V Příručním slovníku najdeme navíc další dva výrazy. Zřídka užívaný deminutivní tvar od klekánice – klekánička, nebo jméno bytosti užívané ve středním rodě – klekáníčko.16
Bytost jménem půlnočnice není zachycena ani ve slovnících nové češtiny.
Etymologie
Výraz polednice má svůj původ jednoznačně ve slově poledne, popřípadě v odvozeném adjektivu polední, k němuž se připojil sufix -icě. Je také možné, že původní bylo konatelské jméno poledník, ze kterého vznikla přechýlením podoba polednicě.
Tvar poledne je všeslovanský. V polštině existuje výraz południe, v horní lužičtině połodnjo, v dolní pół(u)dnjo, v ukrajinštině pólúdeń, polúdne (polúdn(uv)aty, polúdenok), v ruštině pólden', srbština a chorvatština má pódne a staroslověnština poludьne. Všechny tyto varianty vznikly s praslovanského *polъdьne, což znamenalo "polovina dne".17 Česká podoba slova vznikla už na konci 10. století, při zániku a vokalizaci jerů (dvou velmi krátkých praslovanských samohlásek ь a ъ, neboli měkkého a tvrdého jeru – pozn. MapperDB). Jednoduchým rozložením slova dostaneme dvě základní složky spřežky, a to půl a den. Obě substantiva jsou všeslovanská a patří k základní vrstvě praslovanského lexika, které má kořeny v indoevropském období.
Stejným způsobem pravděpodobně vzniklo i jméno půlnočnice (pokud budeme počítat s tím, že slovo/bytost existovalo, přestože není v pramenech doloženo).
Základem by byl výraz půlnoc, tedy jednotlivé složky půl a noc. I zde je pravděpodobné, že výraz půlnočnice vznikl připojením sufixu -icě.
Klekánice, poslední a nejmladší zástupce skupiny démonů času, vznikla opět stejným způsobem. Základní tvar, ze kterého se dále odvozovalo, je klekání. Stejně jako u polednice, i zde existuje její mužský protějšek, klekáník či častěji klekáníček, ze kterého přechýlením (opět pomocí sufixu -icě) vznikla klekánice. Odvození od adjektiva je v tomto případě méně pravděpodobné.
Klekání, základní tvar, vzniklo ze slovesa klečet, které je rozšířené po celém slovanském prostoru kromě východoslovanských jazyků (p. klęczeć, slk. kľačať, kľakať, sch. kléčati, stsl. klęčati). Původní byl praslovanský tvar klękati, což asi znamenalo poklesávat v kolenou. Odtud potom klęcati, kulhat, v češtině nářeční klécat. Příbuzné by bylo i lotyšské klencēt, kulhat nebo litevské nářeční klénkėti, rychle jít.18
Podstatná informace týkající se klekánice souvisí s jejím stářím. Tento konkrétní výraz není starší než ze 13. století, protože teprve roku 1269 je doložen zvyk zvonění k modlitbě. Večerní zvonění, pozdější klekání, bylo předepsáno papežem Janem XXII. v roce 1318. Pražská synoda je potvrdila až roku 1605.19
Z tohoto zjištění vyplývají dvě možnosti. Buď bytost nazývanou klekánice vymysleli lidé podle vzoru polednice až po zavedení večerního zvonění, klekání, které oddělovalo denní část dne od noční, nebo zde bytost strážící magický zlom dne byla už mnohem dříve a jenom se jí změnilo jméno podle zvonění, které tuto dobu ohlašovalo. Změna jména by nebyla nic výjimečného a i exponovanost okamžiku spíše podporuje druhou možnost, totiž že tu takový časový démon už existoval před zavedením klekání.
1 VÁŇA, Z.: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990, s. 125. (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde; případně, pokud čtete listing poctivě odshora dolů, jste již natrefili na kompletní přepis té části strany, která se nás týká 😉 – pozn. MapperDB)
2 FLAJŠHANS, V.: Klaret a jeho družina, svazek 2. Texty glossované. Praha 1928, s. 398. (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde – pozn. MapperDB)
3 Staročeský slovník, paběničský–pravý. Praha 1996, s. 571, 604.
4 JUNGMANN, J.: Slovník česko-německý III, P-R. Praha 1990, s. 261. (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde; pokud ne, ve volně přístupném původním vydání z roku 1837 hledejte rovněž na s. 261 – pozn. MapperDB)
5 KOTT, F. Š.: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický II, N-P. Praha 1880, s. 715.
6 Tamtéž.
7 KOTT, F. Š.: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický I, A-M. Praha 1878, s. 692.
8 JUNGMANN, J.: Slovník česko-německý II, K-O. Praha 1990, s. 63 (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde; pokud ne, ve volně přístupném původním vydání z roku 1836 hledejte rovněž na s. 63 – pozn. MapperDB); KOTT, F. Š.: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický I, A-M. Praha 1878, s. 692.
9 VÁŠA, P. – TRÁVNÍČEK, F.: Slovník jazyka českého L-Ž. Praha 1937, s. 1213. (nenašel jsem prozatím jakoukoliv digitalizovanou verzi, alternativně lze nahlédnout do přepracovaného a doplněného vydání z roku 1952, str. 1199 – pozn. MapperDB)
10 Příruční slovník jazyka českého IV, část 1., P-Průsvitně. Praha 1941-1943, s. 594; Slovník spisovného jazyka českého IV. Praha 1989, s. 245. (jde o relativně nový titul, čili jsem prozatím nenašel jakoukoliv volně přístupnou digitalizovanou verzi – pozn. MapperDB)
11 Slovník spisovného jazyka českého IV. Praha 1989, s. 245. (jde o relativně nový titul, čili jsem prozatím nenašel jakoukoliv volně přístupnou digitalizovanou verzi – pozn. MapperDB)
12 Příruční slovník jazyka českého IV, část 1., P-Průsvitně. Praha 1941-1943, s. 594.
13 Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha 1998, s. 133. (volně přístupnou digitalizovanou verzi jsem nenašel, pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde – pozn. MapperDB)
14 Příruční slovník jazyka českého II, K-M. Praha 1937-1938, s. 126; VÁŠA, P. – TRÁVNÍČEK, F.: Slovník jazyka českého A-K. Praha 1937, s. 737 (nenašel jsem prozatím jakoukoliv digitalizovanou verzi, alternativně lze nahlédnout do přepracovaného a doplněného vydání z roku 1952, str. 660 – pozn. MapperDB).
15 Slovník spisovného jazyka českého II. Praha 1989, s. 319. (jde o relativně nový titul, čili jsem prozatím nenašel jakoukoliv volně přístupnou digitalizovanou verzi – pozn. MapperDB)
16 Příruční slovník jazyka českého II, K-M. Praha 1937-1938, s. 126.
17 REJZEK, J.: Český etymologický slovník. Voznice 2001, s. 484; MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 2010, s. 469. (jde o relativně nový titul, čili jsem prozatím nenašel jakoukoliv volně přístupnou digitalizovanou verzi; pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde a nahlédnout do původního vydání z roku 1957 – pozn. MapperDB)
18 MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 2010, s. 253-254 (jde o relativně nový titul, čili jsem prozatím nenašel jakoukoliv volně přístupnou digitalizovanou verzi; pokud jste však držiteli průkazů ve vybraných akademických či knihovních institucích, můžete se přihlásit zde a nahlédnout do původního vydání z roku 1957 – pozn. MapperDB); REJZEK, J.: Český etymologický slovník. Voznice 2001, s. 274-275.
19 BROUČEK, S. – JEŘÁBEK, R.: Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha a Brno 2007, s. 366. (jde o relativně nový titul, čili jsem prozatím nenašel jakoukoliv volně přístupnou digitalizovanou verzi – pozn. MapperDB)
– KOUŘILOVÁ, Michaela: Slovanští duchové a démoni pohledem etymologie. Magisterská diplomová práce. Brno 2011, s. 58-62.
KE KEŠCE
Pozor! Že se člověk díky keškám podívá i tam, kde ještě v životě nebyl, nemusí platit jen pro lovce! 😉
Já se třeba poprvé za život vyskytl zde, u tohohle větrolamu 🙂
Ač se to u dolnobojanovického rodáka a vrchního prolézače každého jednoho okolního křoviska může zdát až neuvěřitelné 😄
Ovšem ve chvíli, kdy jsem se tu ocitl, jsem věděl, že tohle je to místo, kam Polednice půjde 🙂
Ona se totiž ta naše strážkyně posvátné hodiny polední vůbec nejradši schovává právě tam, odkud má o všech polích dokonalý přehled... 😉
⚠️ KRABIČKU HEZKY MASKUJTE A OBECNĚ UŽ TEĎ BACHA NA KLÍŠŤATA! JÁ I MÁ MILOVANÁ 007💙B JSME LETOS ZNEŠKODNILI KAŽDÝ UŽ MINIMÁLNĚ DVĚ ⚠️
Přeji hezkou návštěvu, ať se daří a ať jste zdrávi! 🙂
A kdyby vás čirou náhodou zajímalo, jak mé krabičky vznikají, proč je strkám tam, kam je strkám nebo kde se dost možná objeví další... 😉👉 https://www.instagram.com/mapperdb/